Ilona Krylová

„No a nebo jsme v noci museli honem vylézt, protože začaly houkat sirény, a to znamenalo, že už jsou na místě. Ta siréna úplně plakala, to nebylo normální… Kolikrát jsem až úplně brečela, protože to na vás strašně působilo. A když jsme to kolikrát nestačili, tak jsme byli venku. A teď křičeli: ‚Lehnout, lehnout!‘ A tak jsme museli, ať bylo bláto nebo co, tak jsme museli lehnout do toho svinčíku… No, prostě šlo to… Jednou jsme taky s maminkou utíkaly a to bylo v noci. Teď ono tam nikde nesvítilo světlo, to jsme utíkaly právě tím směrem, jak jsem vám říkala, že bylo to hřiště, abychom se tam šly schovat. No a bylo to v zimě, a protože byl sníh, a tam byly už od bomb takový ty díry udělaný, a ta díra nebyla vidět, protože to bylo zahrnutý sněhem, a jak jsme utíkaly, maminka mě držela za ruku a utíkaly jsme spolu, tak mi ta noha sjela, takhle kus do tý díry. Jé a maminka byla na nervy, nemocná, a tak mě vytáhla a ještě mi vynadala. Ale ne, že by, prostě… nervy. No a utíkaly jsme tam a kolikrát jsme tam ani nedoběhly.“

„Chodili tam zajatci a chodili nám takhle pod okny, třeba chudáci někteří bosí. Neměli co jíst, byli hladoví a tam takhle dál, jako ze strany, tak tam byly takový haldy, tam se vozily odpady, takový. Jó, víte? A tam oni to museli uklízet… Nojo, jenomže oni to tam chudáci vybírali, jedli, protože měli hlad. A oni když šli kolem nás, po tom chodníku, tak oni třeba, byli úplně bosí, někteří napůl nahý a takhle ukazovali. Protože měli hlad, chtěli… Nojo, ale běda, kdyby vás ty… viděli… ty co je hlídali, co s nimi šli. Každej šel z jedný strany, druhý šli z druhý, aby měli o nich asi přehled, tak oni by je hned odpráskli, na místě. No a maminka vždycky brečela a říkala: ‚Chudáci, co ti musí zažít… Hlady a všeho…‘ A já si pamatuju, jednou, jako holka jsem tam šla ještě s jednou, co tam taky u nás blízko bydlela, a tak jsme tam šly dozadu se podívat. My jsme ani nevěděli, co tam kdo dělá. Až jednou jsme tam na to potom přišli, že tam vyhrabovali… víte? Odpady třebas různý, co kdo nesnědl, někde, nebo prostě takový nějaký ty… Protože vždycky koukali, jestli je někdo nevidí a ukazovali nám. Tak já si pamatuju, jednou jsme tam taky nesli asi dva brambory…“