The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Kubela (* 1963)

• narozen 17. března 1963 v Novém Boru do sklářské rodiny

• maturoval v roce 1983 na střední sklářské škole v Novém Boru v oboru hutní sklo

• v letech 1983 až 1985 byl na vojně spojařem náčelníka štábu divize u tajné techniky v Českých Budějovicích

• po vojně nastoupil do sklárny Crystalex a krátce nato do sklárny Egermann, kde se seznámil s Bořkem Šípkem

• v roce 1990 začal pracovat ve sklárně Ajeto

• realizoval zakázky v Japonsku a Francii, vyučoval v americkém Pilchucku

• v roce 2009 postavil pec v huti Anežka, kde pracoval s Bořkem Šípkem

• od roku 2021 pracoval jako konzultant výroby pro firmu Lasvit

• k šedesátým narozeninám měl v roce 2023 jubilejní výstavu v Novém Boru

• roku 2024 žil v Novém Boru

Uváděl v život návrhy slavných českých sklářských designérů, jako byl René Roubíček nebo Bořek Šípek. S někdejším hlavním architektem Pražského hradu Bořkem Šípkem, kterého do funkce v určité návaznosti na slavného slovinského architekta Josipa Plečnika jmenoval prezident Václav Havel, strávil profesně dokonce celé čtvrtstoletí. Sklářský mistr Ivan Kubela chtěl být původně elektrikářem. Štěstím pro něj nakonec bylo, že se na učiliště nedostal a stal se stejně jako jeho otec František Kubela sklářem. Svůj řemeslný fortel uplatnil nejen ve sklárnách Crystalex a Egermann v Novém Boru, v legendárním Ajetu v Kamenickém Šenově a Lindavě a v novoborské huti Anežka, ale také v USA, Japonsku a Francii.

Sklářské řemeslo dostal do vínku

Ivan Kubela se narodil 17. března 1963 a odmala chodil za rodiči do sklárny. Na vlastní oči tam viděl, jak se rodí užitné a umělecké sklo. „Táta František Kubela pracoval spolu s maminkou Marií Kubelovou, rozenou Sunkovskou, ve sklárně Egermann a pak v Chřibské. Měl jsem rád elektrikářské řemeslo, na učiliště jsem se ale nedostal a nakonec jsem šel v roce 1978 na novoborské sklářské učiliště, kde měl táta dobré kontakty,“ říká.

Jeho otec byl, jak konstatuje Ivan Kubela, politický rebel a měl se svým negativním postojem ke komunistickému režimu problémy v práci. „I já byl tak trošku rebel. V Pionýru jsem sice jako dítě byl, ale v Socialistickém svazu mládeže ne. Stal jsem se ale kvůli své střelecké zálibě členem Svazarmu Crystalex. Měli jsme mládežnické družstvo a soutěžili jsme v české lize. Získal jsem poháry za vítězství ve střelbě z malorážky v krajských ligách, z mistrovství republiky jsem si pak odvezl stříbro,“ vzpomíná.

Střelbě se věnoval do roku 1980. Pak přestoupil ze sklářského učiliště na střední sklářskou školu v Novém Boru a už neměl na svůj koníček čas. „Rád na tuhle skvělou školu vzpomínám,“ říká. „Zejména na úžasné pedagogy a sklářské mistry, jako byli Josef Rozínek nebo Petr Novotný. Přes umění jsme měli vynikajícího akademického sochaře Václava Machače. Mou praktickou maturitní prací byla okřídlená váza se skleněnými nálepy. Vznikla tak, že jsem nafoukl skleněný válec a přilepil na něj žhavé sklo, které jsem rozmačkal.“

Na vojně se stal spojařem u tajné techniky

Po maturitě v roce 1983 narukoval Ivan Kubela na dvouletou základní vojenskou službu. Nastoupil jako spojař náčelníka štábu divize u tajné techniky na západním vojenském okruhu v Českých Budějovicích. „Tehdy se ještě používala morseovka. Vysílalo se jak fonicky, tak telegraficky. Existovaly šifrovací mašinky, které vám rozkládaly řeč, takže tomu vlastně nebylo rozumět. Měl jsem vojnu lampasáckou. Byl jsem stále mezi důstojníky a taky hodně na očích, takže to občas nebylo moc příjemné. A každé dva týdny jsem musel chodit k politrukovi, který mě přesvědčoval, ať vstoupím do komunistické strany. Že prý ze mne bude dobrý profesionální voják. U nás v rodině ale nikdo ve straně nebyl a já k tomu taky neinklinoval,“ vypráví.

Byl rád, jak podotýká, že si dva roky vojny „odkroutil“ a odešel do civilu. I když, jak konstatuje, ho vojna přeci jen něčemu naučila, hlavně pořádku a disciplíně. „Štvala mě ale ta buzerace. Absurdní třeba bylo to, že když jste trávil dva týdny v lese a vysílal ty své šifry, tak přišel důstojník a utřel vás, že nejste oholený. Přitom tam byla jen studená voda a bezbolestně se oholit nešlo. Navíc jsme spali ve spacáku pod autem naloženým vysílacím zařízením,“ stěžuje si dnes už v nadsázce Ivan Kubela.

Ve sklárně začínal jako třetina

Po vojně musel Ivan Kubela nastoupit do státního podniku Crystalex, protože během studií pobíral stipendium a zavázal se ho v podniku odpracovat. Spolupracoval tam s legendárním sklářským výtvarníkem René Roubíčkem. „Když přijde výtvarník do hutě, tak má určitou představu. Buď ji má nakreslenou, nebo ne. Vedoucí mu dá k dispozici tým sklářů a spoléhá na to, že mu v realizaci nápadu sklář hodně pomůže. A já mu vycházel vstříc velice rád. Se svou manželkou Miluší například navrhl známá barevná skleněná klubíčka, saxofony, lustrové díly i velké kompozice, které jsem pak na huti realizoval.“

Ivanu Kubelovi se brzy podařilo přestoupit do sklárny Egermann, kde se původně vyučil a znal v ní všechny huťaře. „Jako mladý sklář jsem podle sklářské hierarchie dělal „třetinu“. Pro vysvětlení – nejvyšší ve sklárně je mistr, pak jsou první a druhý pomahač, potom třetina a nakonec zadáci. Já jako třetina jsem dělal základní baňky, které si potom přebírají první a druhý pomahač. Ti sklo foukají a mistr dílo dotváří,“ vysvětluje.

Už tehdy zkoušel v době volna vytvářet vlastní sklářská dílka, například rybu, půllitr nebo fajfku. „Říkalo se tomu šmelina. Někdy ji huťmistři tolerovali a jindy nám naši volnou tvorbu rozbili, aby nám jaksi ukázali, že se to nemá,“ vzpomíná.

Sklárna Egermann se zaměřovala na výrobu ručně zdobeného užitkového, dekorativního a uměleckého skla. Byla známá svou červenou nebo zelenou lazurou: „Produkce šla hlavně do tehdejšího Sovětského svazu. Lazura, to máte nanesený povrch na čistém skle, který vypálíte při určené teplotě a sklo tak dostane červený odstín. Potom přijdou na řadu rytci a brusiči a ryjí do skla postavičky, zvířata a ornamenty.“

Sametová revoluce ve sklárně

V Novém Boru se první informace o tom, co se děje v Praze, začaly šířit prostřednictvím shromáždění, která se podobně jako v České Lípě začala pravidelně konat na hlavním náměstí. V článku „Listopad 89 na Českolipsku: 17. listopadu 2021“ dění na Českolipsku připomíná webeditorka Zuzana Uchytilová Kolářová. Revoluce se rodila na náměstí i v kině. U jejího zrodu stáli kromě studentů také místní signatáři petice Několik vět, zejména evangelický farář a chartista Miloslav Vašina a lékařka Lenka Šepsová a její manžel Miroslav Šeps. 

Ivan Kubela se v těch dnech vydal spolu s dalšími skláři s transparenty na náměstí před radnicí v Novém Boru. „Halekali jsme a pamatuji si, jaká byla strašná zima. Připojili jsme se i ke generální stávce,“ vzpomíná.

Zpočátku měli ovšem podle něj skláři trochu strach z toho, co nastane, když se sametová revoluce „zvrtne“. Pro Ivana Kubelu ale znamenala razantní změnu. Ve sklárně Egermann v roce 1990 ze dne na den skončil a začal pracovat u skláře Petra Novotného a Bořka Šípka v už privátní sklárně Ajeto Lindava. „S Bořkem Šípkem jsme se seznámili v roce 1986, jezdil k nám do sklárny na tajnačku vzorovat. Jako emigrant to tehdy oficiálně dělat nemohl, a tak ho zaštítil René Roubíček,“ dodává na vysvětlenou.

Léta s Bořkem Šípkem

Sklárna Ajeto, kterou vlastnili Petr Novotný s Liborem Fafalou a Bořek Šípek v ní byl uměleckým ředitelem, fungovala dva roky v pronájmu v Kamenickém Šenově, v dnešní Preciose. Pět sklářů tam začalo realizovat návrhy Bořka Šípka. Nejvíce kalíšky, vázy i objekty do interiérů a exteriérů. „Líbilo se mi, že jsem měl jako sklář volnou ruku. Bořek Šípek v podstatě neměl nikdy nic předem nakresleného, vše nosil v hlavě. Až v huti jsme si vždy řekli, zda jeho nápad půjde, nebo nepůjde realizovat. Někdy přišel i s extrémní vizí. Třeba váza Millenium vznikla tak, že jsme nejprve rozbili hotovou vázu kladivem a pak ji znovu slepili. Nebo jsme rozbili kouli a ze střepů vytvořili finální dílo. Bořek prostě přinesl ideu a praktické provedení nechal na nás a naší šikovnosti,“ říká.

V Kamenickém Šenově působilo Ajeto do roku 1992, pak skláři odešli do Egermannu, kde si pronajali pec. Nakonec firma koupila starou barvírnu v Lindavě a přestavěla ji v roce 1994 na sklárnu. „Nejdřív jsem v ní působil jako živnostník a pak jako zaměstnanec. Prakticky veškerá výroba nesla značku Bořek Šípek. Jezdili k nám ovšem i jiní umělci, aby se využila plná kapacita sklárny,“ dodává Ivan Kubela.

Ve sklárně Ajeto se kromě uměleckého skla a lustrů „rodí“ od roku 1999 i divadelní cena Thálie, jejíž finální podobu benátské masky navrhl v roce 2003 Bořek Šípek. „Vyfouknutí sošky si vyžaduje zvláštní péči. Na dutou vázu se ještě zatepla lepí ucha. A to je nejnáročnější. Pokud totiž dáte jedno ucho viditelně výš nebo níž, můžete to vyhodit.“

Ivan Kubela si pochvaluje, že v Ajetu měli skláři prostor pro vlastní tvorbu. Díla, která vytvořili, mohli vystavit v prodejní galerii sklárny a prodat je. „Byl jsem trošku Bořkem nakažený, a tak jsem foukal také kalíšky a vázy. Dělal jsem prostě vlastní užitkové sklo,“ říká.

V roce 1999 odcestoval s Bořkem Šípkem do Japonska. Společně měli vytvořit kolekci skla ve městě Tōgane. „Pracovali jsme v malé sklárně. Majitel sklárny fungoval jako tlumočník, hodně nám při komunikaci pomáhaly obrázky. Japonci byli šikovní. Dělali jsme s nimi misky na rýži, sushi a sashimi. Hodně jsme přitom využívali barevné sklo, přestože Japonci mají v oblibě hlavně jednobarevné sklo a barvy nekombinují. Bořek ale chtěl, aby to sklo bylo zajímavé a dokázal je o potřebě větší barevnosti přesvědčit,“ vzpomíná.

Ivan Kubela poznával i odlišnou organizaci práce v japonské sklárně. Japonci mají podle něj jiné postupy a přísnou organizaci. „U nás foukají třeba čtyři skláři dokola, všichni dělají všechno. Ale u nich jeden dělá kuličku, druhý sklo urazí a tak dále. Mají i jiné sklářské nářadíčko. My jsme třeba zvyklí dělat s dřevěnými formami, oni mají ale všechno kovové. A tvarují sklo svým vlastním specifickým způsobem,“ zdůrazňuje sklář.

S majitelem sklárny Ajeto Petrem Novotným se Ivan Kubela vydal i do proslulé mezinárodní Pilchuck Glass School v USA. „Petr dělal hlavního mistra kurzů tvarování skla a já mu pomáhal. V téhle legendární sklářské škole mají huť, kde můžete využívat teplé a studené techniky, studovat nové technologické postupy a navíc se v ní scházejí zajímaví lidé. A my jim prezentovali způsob výroby českého skla. Hned to vysvětlím. Většina světových sklářů zná italské sklo Murano, které se dělá na lavicích. A pracují tak taky. Češi ale foukají vestoje, mají tzv. parůžek. Zahraniční skláři kolikrát koukali, jaké věci se díky našim postupům dají udělat,“ usmívá se Ivan Kubela, který foukal sklo také ve Francii a v Německu a absolvoval řadu stáží v Německu a v Holandsku.

S Bořkem Šípkem vybudoval huť Anežka

V roce 2008 odešel Ivan Kubela s Bořkem Šípkem ze sklárny Ajeto. Dva roky provozovali vlastní studio ve sklářském učilišti v Novém Boru. Bořek Šípek nakonec koupil huť Anežka a po přestavbě v ní od roku 2009 začal Ivan Kubela s dalšími skláři foukat sklo. „Měl jsem huť v pronájmu a byl jsem jednatelem firmy. Bořek fungoval jako její hlava. Huť prosperovala do doby, než Bořek onemocněl,“ vzpomíná.

Huť Anežka pracovala i pro Pražský hrad. Díky Bořku Šípkovi poznal Ivan Kubela spoustu zajímavých lidí. „Navštívil nás prezident Václav Havel, muzikant a politik Michael Kocáb s kapelou Pražský výběr – ta dokonce přijela Bořkovi zahrát k padesátinám. Jeho dobrým kamarádem byl také zpěvák Karel Černoch a přítelkyní zpěvačka Leona Machálková. Václava Havla jsem ještě viděl v restauraci Bořka Šípka Arsenal v Praze, kde provozoval rovněž galerii. Vzpomínám na to, jak jsem na jednom ze setkání panu prezidentovi vyprávěl, jak jsme se s Bořkem seznámili a co všechno jsme spolu vytvořili. Líbila se mu volnost tvorby Bořka Šípka. Právě proto si ho zřejmě vybral jako hradního architekta.“

V roce 2016 Bořek Šípek zemřel. V Anežce se tehdy stále vyrábělo umělecké sklo podle jeho návrhů. Huť se navíc na dalších zakázkách dohodla s firmou Lasvit, která vyráběla v zakoupené sklárně Ajeto lustrové komponenty. Svítidla se instalovala do paláců světových magnátů, divadel nebo letištních hal, například v Singapuru.

„Pak přišel covid. Onemocněl jsem, a když jsem se z toho vzpamatoval, tak mne porazilo auto. Už jsem pak nemohl foukat sklo a z huti Anežka jsem odešel. Anežka je teď zavřená, pronajatá je jen brusírna a dědicové Bořka Šípka sklárnu nabízejí k prodeji. Já jako konzultant teď pomáhám organizovat výrobu pro firmu Lasvit,“ dodává.

Výstava k šedesátinám

Během své sklářské kariéry vytvořil Ivan Kubela mnoho unikátních sklářských děl, většinu podle návrhů Bořka Šípka. Nápady měl ale i on sám. V roce 2023 prezentoval svá díla na výstavě ve Sklářském muzeu v Novém Boru. Hezky tak oslavil své šedesáté narozeniny. „Na počest Bořka Šípka jsem v huti Anežka udělal třeba vázu s květy, které jsem dal název Radost,“ říká.

Na výstavě se objevil i svícen Kubela podle návrhu Bořka Šípka, jenž rád pojmenovával své návrhy podle sklářů, kteří je realizovali. Zajímavá je i váza Neuchopitelná, kterou nakreslil pro Bořka Šípka Václav Havel. „Bořek mi vyprávěl, že pan prezident chce vytvořit vázu, kterou nelze rukama uchopit. Navrhl jsem, že na ni nalepíme střepy. Bořek ale, že ne, že uděláme trny. Tak jsme ji celou osázeli trny. Váza je červená, celá z rubínového skla, a symbolizuje život,“ dodává sklářský mistr.

Ivan Kubela po celý život fandí českému sklu. Oceňuje zapsání tuzemské ruční výroby na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Nicméně si není jistý, zda bude našemu sklářství k užitku. „V době, kdy jsou ceny energií pro sklářství zničující, to zakázky nepřinese,“ krčí rameny sklář Ivan Kubela, muž, který uváděl v život vize světoznámého sklářského designéra Bořka Šípka.