Jaromír Kubias

„Největší problém byl, že pořád jezdily lodě a svítily. Ve dne jsem nemohl plavat, protože by mě nějaká loď vylovila, a v noci ty lodě pořád svítily, aby se nesrazily. Přeplavat ten Dunaj vzalo nějaký čas, toho jsem se bál nejvíc. Abych přeplaval v době, kdy tam není žádné světlo. Nechal jsem všechny šaty na té slovenské straně v rákosí, nechal jsem tam i nějaký dokumenty a peníze. Nahý jsem vlezl do vody. Můj záměr byl, že když mě chytí, řeknu jim: ,Ale já mám všechno tam, mě vzal proud a já nevím přesně, kde to je, já to hledám. Jsem úplně blbej, ušlo mi, jestli jsem na pravým, nebo na levým břehu.’ Přeplaval jsem na druhou stranu a můj největší problém nastal: komáři v noci. Kteří se na mě vrhli, jako by jim z nebe přišla kořist. Prolezl jsem kus od řeky a zjistil jsem, že je tam řeka ještě zrovna tak široká, bahno, jít se v tom nedalo, bylo tam půl metru, možná metr vody. Takže jsem plaval jako lezec, ty ryby africký, co lezou na ploutvích a skáčou. Moje štěstí bylo zase, že byla mlha velká. Když jsem byl asi uprostřed, tak jela kolem malá lodička. Nevím, jestli to byli rybáři, nebo pašeráci. Tak jsem přestal plavat, jenom oči mi koukaly a mlha mě schovávala. Pak jsem doplaval na druhou stranu. Opět jsem zjistil, jak to chutná, být nahej mezi trním. Trní až téměř k vodě a komáři. Prolezl jsem trním a jsem na polích. Nevím, jestli to byly brambory, nebo jiné plodiny. Ale byl jsem skutečně blízko cesty. Ta cesta možná byla půl kilometru od řeky, to bylo nějaké rameno Dunaje nebo nějaký močál vedle Dunaje. Viděl jsem jezdit auta sem a tam. Tou řádkou jsem lezl, a když bylo moc světla, schoval jsem se mezi ty plodiny. A nakonec, když jsem byl u silnice, tak zase jsem našel nějaký křovíčko, v kterým jsem byl. Čekal jsem, až táta pojede kolem. My jsme měli mercedesku stosedmdesátku. Všechna auta v té době měla blikačky. A ta mercedeska měla šipku. Ta se zvedla, rozsvítila a spadla. Tak jsem čekal, až uvidím auto s tou šipkou. A skutečně, auto se šipkou jelo. Na první přejezd mě našli.“