Stanislav Kubín

„Dvacátý první srpen 1968 mám skutečně v živé paměti. Měl jsem dovolenou a v noci mě probudil hluk tanků, což by nebylo nic neobvyklého, protože to se tam odehrávalo co chvíli. Z Milovic, kde byla posádka, dělostřelci a tak dále, co chvíli vyjížděli na nějaká cvičení. Nadával jsem, že zase dělají kravál. Koukl jsem na hodinky, pustil jsem rádio a tam samozřejmě zazněla zpráva, co probíhalo. Voják, byť na dovolené, doba ohrožení. Vzal jsem si uniformu, osobní zbraň, kterou jsem měl, sedl jsem na motorku a jel jsem na letiště. Okolo letiště už stály tanky, na přistávací dráze letiště byly narovnané cisterny, auta a podobně. Když končilo noční létání a všechna éra už se pomalu zatahovala do hangárů, když na věži zjistili hlášení z radarů, že se přibližují nějaké cíle. Chvilka komunikace, pak někdo říká, že v rádiu běží tohleto. Bylo to víceméně spontánní, a než stačil kdokoli přistát, až na pár sovětských vrtulníků, tak byla zatarasená dráha a nikdo tam nemohl přistávat. Letiště bylo zablokované pro přistávání sovětských letadel.“

„Proti těm tankům vyjela taková protiletadlová dvojčata. A bylo zajímavé, že pokud měl ten tank tendenci popojet dopředu, tak kluci sklopili hlaveň a namířili. Neměli jsme ale ani jedinou patronu, protože jsme byli odříznutí od muničního skladu. Ten tank couvnul. Později jsme se dozvěděli, že alespoň tam, kde jsme sloužili, byl přísný příkaz nedostat se do střetu s naší armádou. Tyto tendence byly i jinde. Z vyprávění některých lidí vím, že pokud došlo třeba k uzavření posádky nebo vykázání Rusáků z prostoru, tak oni couvli. Šli potlačovat kontrarevoluci a teď si představte, že by se dostali do regulérního střetu. Ještě tam nebyl Putin, tomu by to asi bylo putna. Takže ten odpor tam byl. Vím, že třeba na západním vojenském okruhu to generála Procházku stálo místo. Ten prostě svým tankům nařídil vyjet do bojových pozic. Taky Rusové dlouho stáli na bývalé demarkační čáře.“