Heidrun Kuchler

"Otec odešel 4. září a my jsme zůstali ve Srubech a šli jsme 14. listopadu. Přes zelenou hranici do Warzenriedu a tam už otec a teta Hilda zorganizovali, že jsme také zůstali přes noc v Arnschwangu, na to se ještě pamatuji. Opravdu jsme přešli přes zelenou hranici, zabalili nás do látek, které prostě chtěli dostat přes hranice, unavili nás, abychom to přes hranici... S panem Ostráškem – klepalo se a pak jsme věděli, že oni jdou jedním směrem a tak my musíme druhým. Z toho mála, co jsme ve Srubech pochytili, jsme věděli, že je Postupimská dohoda. Můj otec si nedělal iluze: 'Musíme pryč, musíme pryč, na jak dlouho, to nevíme!' A pak se organizovalo, co si kdo vezme s sebou, co půjde přes hranici. Ve Srubech jen člověk přeskočí přes hraniční potůček a tam už jsou Bavorské Dvory, s nimi jsme byli zčásti také příbuzní, tam jsme si pronajali pokoj a tam skládali ty věci."

"Tatínek byl vášnivý lovec a neodevzdal zbraně po svých prapředcích, tedy výjimečné pušky. Tyhle staré selské statky měly skrýše pod podlahou, každý je měl už odpradávna, a tohle byl jeden z těch starých statků. A oni to tam prohledávali a při x-té prohlídce je našli. Museli jsme se všichni postavit do řady a prý že dospělí, hlavně dědeček, budou zastřeleni. A zase to byla moje teta, která uměla trochu anglicky, kdo požadoval, aby se na místo dostavil také nějaký Američan. A tím to odvrátila. Ale to také byla věc, kterou jsme jako děti nechápali. Jenom, že se nesmíme hnout a musíme stát. Nebo když nám odváželi dobytek, to jsme také jako děti zažili. Byli jsme sice zavření v pokoji, ale z okna jsme viděli, co se děje a potom byl statek prázdný."

"Ti lidé z Východního Pruska dostali krátce předtím zprávu, že jejich syn padl. Dnem i nocí plakali a křičeli. Potom musela maminka, stejně jako sousedi, do toho bunkru, do krytu, směrem na Špičák, s námi dětmi. Tam jsme přišli jako poslední a všude bylo k prasknutí plno a matka nás popadla, se všemi věcmi, a šli jsme zpátky. Tak akorát jsme ještě dorazili do našeho domu a ti staří lidé, ti říkali, že chtějí umřít a že s námi do sklepa nepůjdou. Ale nakonec šli, všichni jsme šli do sklepa a pak začalo bombardování. Vím, že to se mnou smýklo proti železným vratům a potom už nevím nic. A ostatní taky ne. Maminka potom vyprávěla, že také ztratila vědomí a potom šla nahoru k oknu a vyhlédla ven. Bombardovali nás ze směru od Špičáku. Chtěli trefit nádraží a náš dům měl taky poškozenou střechu, okenice a dveře se vzpříčily, všude ležely střepy a tak podobně. Potom se všechen ten kouř a prach a všechno přesunulo z východu na západ, tedy směrem k Železné Rudě. Matka říkala: 'Vypadá to, že Železná Ruda leží v suti a troskách, je mlha, nic víc není vidět.' Vím také ještě, že zavládlo mrtvolné ticho. Takové ticho jsem znovu zažila až při zatmění měsíce (slunce?), kdy také ani ptáček nezazpíval. Nic, totální ticho. Člověk ztratil pojem o čase a o všem. Potom se rozezněly sirény a zvuky projíždějících aut. Rychle se ale rozjasnilo a dcera se poměrně brzy vrátila domů. A tam, kde jsme měli setrvat, protože jsme skutečně byli poslední, tam by nás skutečně střepiny zasáhly. Takže maminka měla někdy opravdu šestý smysl, že jsme to přečkali ve zdraví."