The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Kuchynka (* 1934)

• narozený 17. května 1934 v Novém Strašecí

• jeho otec Richard Kuchynka se podílel na protinacistickém odboji

• rodina během války ukrývala sovětské zajatce

• svědkem mnoha válečných událostí v okolí Nového Strašecí

• zažil nálety hloubkařů, nálet na německý sanitní vlak a jeho následky

• vzpomíná na konec války v Novém Strašecí, Revoluční gardy, Vlasovce, Rudou armádu

• přímým svědkem zatýkání příslušníky sovětské tajné policie Směrš

• manželka Jarmila Hajná pochází ze selského rodu postiženého kolektivizací

• na vojně sloužil u Pohraniční stráže

• vdovec, v roce 2020 bydlel v obci Hyršov

Jak jsem poznal zlo

Karel Kuchynka se narodil 17. května 1934 v Novém Strašecí jako nejmladší ze tří dětí. Do školy začal chodit v počátcích německé okupace. Vzpomíná na paní učitelku v první třídě, která se k dětem chovala jinak než ostatní učitelé. Byla nejen dobrou kantorkou, ale byla i jedinou mezi učiteli, která se odmítala přizpůsobit novým poměrům. Zůstala vlastenkou a nenásilně se snažila, aby takoví byli i její žáci. Dalším velkým vzorem byl pro Karla Kuchynku jeho otec. Pracoval jako strojvedoucí těžní věže v nedalekém uhelném dolu a s největší pravděpodobností byl členem odboje. Matka byla dcerou ruského legionáře, a jak bylo v té době obvyklé, starala se o děti a domácnost.

Když začali v roce 1941 Němci v Novém Strašecí zatýkat a jedním ze zatčených byl i Josef Frolík, otec Karlova kamaráda, Karel naplno pochopil, co německá okupace znamená. Josefa Frolíka popravili a jeho rodina zůstala izolována. Lidé se báli s nimi i jen promluvit. Pozatýkáni byli tehdy i další ze strašeckých občanů. Jednalo se o komunistické odbojáře a téměř nikdo z nich následné výslechy, mučení a pobyt v koncentračních táborech nepřežil. Karel Kuchynka vzpomíná: „Já jsem s ním kamarádil dál, kamarádil jsem s ním přece i předtím. Ale to už jsem stoprocentně věděl, že je něco špatně. A pak přišly Lidice, to nebylo od nás tak daleko - už jsem věděl, co je zlo.“

 

Udělat něco dobrého

A pokračuje: „Už jsem to chápal a snažil jsem se sám něco udělat. Tak jsem, aniž by o tom rodiče věděli, chodil na nádraží sypat do ložisek vagonů německých vlaků písek.“ Vzpomíná také, jak v té době viděl na nádraží nákladní vlak s německými tanky, ale když si je prohlédl zblízka, zjistil, že jsou dřevěné. Přiběhl domů a tatínkovi radostně oznámil, jak jsou na tom Němci špatně, že mají už jen dřevěné tanky. Otec mu vysvětlil, že se jedná o makety, které německá armáda používá ze strategických důvodů. V té době ještě německá armáda vítězně postupovala.

Válka s sebou přinášela i nouzi o potraviny a ke strašeckému řezníkovi začal jezdit šmelinář. Měl obavy z kontrol na nádraží, a tak využil méně nápadného dítěte. Malý Karel Kuchynka začal na nádraží vozit maso a za jednu cestu si vydělal padesát korun. Vůbec ho nenapadlo, jak moc riskuje. „No a v touze, že chci něco dobrého udělat, jsem si chtěl za ty vydělané peníze koupit velký nůž.“ Chtěl mít totiž zbraň proti okupantům. Ale velký nůž se koupit nedal, a tak mu nezbylo, než si pořídit malé dětské nožíky ‚rybičky‘. Avšak příležitost, jak prokázat velkou klukovskou statečnost, měla teprve přijít.

 

Mluvil o tom, že Německo se srovná se zemí, že bude všude komunismus, že nás čeká nový život

Na podzim roku 1944 pomáhal tatínkovi těžit v lese pařezy a překvapil je tam muž, který je rusky požádal o jídlo. Dali mu svoje svačiny. Druhý den přišel znovu. „Mluvil o konci války, mluvil o tom, že Německo se srovná se zemí, že bude všude komunismus, že nás čeká nový život, lidé budou spokojení. Byl o tom přesvědčený.“ Začali mu s otcem přinášet jídlo pravidelně. Potraviny ale začaly rychle docházet, bylo jich potřeba mnohem víc, v lese se ukrývala celá skupina mužů. Byli to uprchlí sovětští váleční zajatci, ale také jeden Francouz a Belgičan. Blížila se zima, oheň si udělat netroufali, neměli co jíst. Zůstali odkázáni na rodinu Kuchynkových, na jejich mlčenlivost a podporu. Karel Kuchynka dodává, že ale o nich musel vědět i hajný, který také mlčel. Velitelem skupiny, nejvýraznější osobou a autoritou, byl na první pohled ten nejsubtilnější z nich. Jmenoval se Vasil a býval kapitánem sovětské ponorky. 

 

Dodnes si nedovedu vysvětlit, jak nám to mohlo projít

Krátce nato Vasil, zřejmě díky své křehké konstituci, vážně onemocněl. Dostal těžký zápal plic, a pokud měl přežít, bylo nutné zajistit mu lékařskou péči a zázemí. Desetiletý Karel ho se svým o šest let starším bratrem dopravil domů. Nemocného vezli v noci na kole, byl ale natolik zesláblý, že se na něm sám nedokázal udržet. Téměř šest kilometrů dlouhou cestu do Nového Strašecí ho museli na kole přidržovat. Karel Kuchynka dál vzpomíná: „Když jsme dorazili do města, museli jsme se rozhodnout, kudy pojedeme dál. Na jedné straně bydlel ředitel fabriky Hamira, to byl dosazený Němec, pak tam bydlel český udavač a z druhé strany byla Sokolovna a tam byla trvale německá stráž. Zvolili jsme nakonec cestu kolem stráže, byla nejkratší. Dodnes si nedovedu vysvětlit, jak nám to mohlo projít. Jenže Vasil byl v tak hrozném stavu, že jsem v noci zaslechl rodiče, jak se dohadují, kam ho na zahradě pohřbí.“ 

 

Myslím, že měl doma stejně starého kluka

Otec sehnal místního lékaře, pana Špurka, a ten chodil Vasila ošetřovat. Penicylin v té době k dispozici nebyl, ale lékaři se ho přesto vyléčit podařilo. Když mu otec Karla Kuchynky chtěl zaplatit, tak se urazil - vnímal to jako svou povinnost. Další, kdo věděl, že rodina Kuchynkových ukrývá zajatce, byl obchodník pan Kaňka, který jim dodával potraviny. Jinak o tom, že ukrývají uprchlého zajatce, nikdo vědět nesměl. I děti si uvědomovaly, jak moc riskují a co by je v případě prozrazení čekalo. Otec Karla Kuchynky byl s určitostí členem některé z odbojových skupin, ale nikdy, ani po válce, o tom nemluvil. Svou rodinu, pokud to jen bylo možné, se snažil chránit. Ale všechno, co dělal, považoval za zcela přirozené a nutné a synové ho se samozřejmostí následovali. Rodina Kuchynkových pak postupně poskytla útočiště i dalším zajatcům. Pro desetiletého Karla byl však Vasil jediný, který získal jeho obdiv i srdce. „Myslím, že měl doma stejně starého kluka.“

 

Jako kapitán se měl zastřelit

Vasil (příjmení Karel Kuchynka neznal) prý velel posádce sovětské ponorky, která se během útoku na některý z německých přístavů chytila do ocelových sítí. Možnost úniku nebyla, zbývala smrt udušením, nebo německé zajetí. Zvolili druhou variantu, velitel tím ale porušil rozkaz, kterým bylo sovětským důstojníkům zapovězeno nechat se nepřítelem zajmout. Měli bojovat až do konce, nebo se zastřelit. Vasil to neudělal a celá posádka ponorky se dostala do německého zajetí a následně do koncentračního tábora. Odsud je přesunuli do pracovního tábora na dole v Hrobu u Mostu. Název dolu byl v tomto případě příznačný, prý je z něj vůbec nevyvážel, natrvalo zůstávali v podzemí. K sovětským zajatcům se nacisté chovali s obzvláštní krutostí. Ne všichni Němci ale byli nacisté a ne všichni se chovali krutě. K útěku z nelidských podmínek jim pomohl jeden z německých horníků. Podařilo se jim pak přejít hranici protektorátu a pěšky se dostali až do křivoklátských lesů.

 

Do toho mě rodiče už moc nezasvěcovali

Zřejmě ještě před začátkem války postavil otec Karla Kuchynky v domě důmyslné úkryty. Jeden na půdě, ten ale měl v případě vyzrazení jen odvést pozornost od důležitějšího, který byl vybudovaný za falešnou příčkou u kozího chlívku. Otec Karla Kuchynky musel plánovat jeho pozdější využití, původně možná pro členy odboje. Vasil byl prvním, kdo se v něm schovával. Hrozící nebezpečí měl za úkol hlásit desetiletý Karel. Když ale byl klid, trávil s Vasilem mnoho času. Vasil mu vyprávěl o moři a získal si ho. Ale nejen tím - byl chytrý, všichni ho respektovali a poslouchali. Poté, co se uzdravil, začal otci Karla Kuchynky pomáhat s opravami elektromotorů pro sedláky, kteří platili tolik potřebnými potravinami. Nechtěl být na obtíž a snažil se pomáhat jak nejvíc mohl. Později se v domě rodiny Kuchynkových vystřídala celá skupina. Pobytem se zotavili, mohli se umýt, pořádně vyspat a najíst. A pak začali shánět zbraně a z uprchlých zajatců vydaných na milost či nemilost lidí, kteří jim pomáhali, se stávali partyzáni. Navazovali spojení s dalšími partyzánskými skupinami v křivoklátských lesích. Karel Kuchynka dál vypráví: „Na Požárech byli i parašutisti ze Západu. Setkali se společně u nás, ale nedopadlo to dobře, nedomluvili se. Ale do toho mě rodiče už moc nezasvěcovali.“ Ale vzpomíná i na to, jak musel na kole rychle ujíždět do lesa, aby partyzány varoval, že je strašecké náměstí plné vojáků wehrmachtu spolu s příslušníky SS se psy a chystají se pročesávat les. Partyzány se jim díky včasnému varování najít nepodařilo. V křivoklátských lesích se ukrývalo několik poměrně početných a dobře organizovaných partyzánských skupin a byly až do konce války, spolu s místním odbojem, součástí protiněmeckých akcí. Karel Kuchynka vzpomíná na jednu z nich, při které se podařilo zastavit německý vojenský vlak, ale v tomto případě to nedopadlo dobře - Němci si vzali jako rukojmí syna výpravčího. 

 

Na zádech měli vápnem napsané SU

S končící válkou začaly Novým Strašecím projíždět transporty zajatců, hlavně sovětských. Němci je nechávali přespávat u místních sedláků a Karel Kuchynka na ně se soucitem vzpomíná: „Nevím, kam je transportovali, kam je v té době už vlastně mohli převážet. Jak jsem mohl, tak jsem jim nosil jídlo. Vystrkovali ruce přes plot, o kousek chleba - to byl hrozný pohled, jak byli hubení. Na zádech měli vápnem napsané SU (Soviet Union). Němci to někdy trpěli, ale taky na mě namířili zbraní. Ti zajatci vyráběli holubičky ze dřeva a dávali je za jídlo. Taky jsme ji pak měli doma. Byli v hrozném stavu, zubožení. A viděl jsem je utíkat, stříleli po nich. Ale myslím, že se jim podařilo utéct.“

 

Mutti, mutti…

Sled událostí, které přinesl do Nového Strašecí konec války, byl natolik drastický, že by je žádné dítě vidět nemělo. Tehdy jedenáctiletý Karel Kuchynka byl jejich nuceným svědkem a vzpomínky na ně mu z paměti nevymazal ani čas. Vypráví o sestřeleném německém letadle a jeho ohořelém pilotovi, který se mu zdál strašně malý. O letadlovém útoku na německý sanitní vlak a o spoustě německých vojáků, kteří pak leželi všude okolo. Jeden z nich se doplazil daleko od vlaku do křoví. Neměl nohy a ještě než zemřel, volal matku. Dál vypráví o nákladním autu plném mrtvých německých vojáků, které pozabíjeli příslušníci Revolučních gard. A o tom, jak Němce, civilisty i vojáky nahnali gardisté na strašecké hřiště, kde pak museli stát v zástupech. Jak ze zástupu náhle vyskočil asi šestnáctiletý chlapec a se vztyčenou pravicí křičel ‚Heil Hitler!‘ A jak ho jeden ze sovětských vojáků střelil do hlavy. Mrtvého pak museli Němci odnést. Položili ho pod ukazatel skóre Domácí vs. hosté.

 

Říkali si gardisti

Ještě než do Nového Strašecí přijela Rudá armáda, vypořádávat se s Němci začali Češi. Určitý typ Čechů, jak poznamenává Karel Kuchynka. Ti, co během války vyvěšovali vlajky s hákovými kříži, ale jakmile bylo po všem, na rukávy si dali rudé pásky s označením RG. O tři roky později mnozí z nich pak začali dělat pomocníky komunistické Veřejné bezpečnosti a vyvěšovali rudé vlajky se srpem a kladivem.

Karel Kuchynka pokračuje ve vyprávění, co se dál dělo na novostrašeckém hřišti v květnu 1945. „Ten kluk, ten Hitlerjugend, co ho postřelili, ležel na márách, byli jsme se s kamarádem na něj podívat. Měl prostřelené tváře, vypadal úplně jako mrtvý. Ale on se probudil a začal plakat. A oni (revoluční gardy) ho vzali do polí a tam ho zastřelili. Podle mého měl dostat milost. To bylo tvrdé. To byli ‚jako partyzáni‘ a ti tam dělali zlo. Hráli si na partyzány, když už bylo vyhráno. To už jsem neviděl, ale říkaly se hrozné věci. Při těch popravách Němců že se děly špatné věci, až hrozné, co s nimi dělali. Říkali si gardisti...“

 

Politruk Gregor

Ve skupině zajatců, kteří se u rodiny Kuchynkových ukrývali, byl také Gregor Vlasov, politický vedoucí a zástupce velitele. Na kapitána a jeho posádku měl politicky dozírat. Komunista, věřící ve svou pravdu, v Lenina a Stalina. Karel Kuchynka vypráví: „V koncentračních táborech Němci politruky bez milosti hned zabíjeli, myslím, že měli na rukávě označení, véčka. Vasil Gregorovi sehnal nový kabát, bez těch véček a tím mu vlastně zachránil život.“ Dál pokračuje: „Když přijelo do Prahy vojsko generála Koněva, tak před nimi přišli - Rusové jim říkali ‚hrobaři‘. Chytali Vlasovce a lidi, kteří se nechovali podle rozkazů Stalina. A Gregor první, co udělal, bylo, že udal Vasila.“

Přijeli si pro něj, dovolili mu, aby se rozloučil. Když ho odváděli, měl v očích slzy. Tehdy ho Karel Kuchynka viděl naposledy. Ještě dlouho po válce se pak o něm snažil zjistit víc, ale když se vyptával zbylých členů posádky, se kterými se rodina Kuchynkových stýkala i po válce, narážel na bariéru mlčení a sklopené oči. Pochopil, jak moc se bojí. Jediné, co se dozvěděl od jiného Rusa, také hledaného členy sovětské tajné policie Směrš, bylo, že je odváželi k Ústí nad Labem a tam je popravovali. Směrš byla odnož stalinské kontrarozvědky, jejíž příslušníci jako předvoj osvobozující Rudé armády vyhledávali domnělé zrádce ve vlastních řadách.

Gregor Vlasov po válce pravidelně jezdil do Československa, přednášel na školách a pokaždé navštěvoval i rodinu Kuchynkových. Přijel i po okupaci v roce 1968 a matce Karla Kuchynky přivezl sádrovou bustu Lenina a jemu propagandistickou příručku o událostech v Československu. Tehdy došlo mezi nimi k definitivní roztržce. „To jsem s ním vyrazil dveře. Moje matka pořád komunismu věřila, věnoval jí sádrovou bustu Lenina. To byl pro ni bůh. Já jsem tu bustu vzal k popelnici a provokativně jsem ji rozbil kladivem. I brácha byl věřící komunista, takhle zpracovali lidi. U něj to nebylo z prospěchu. Nechápu to - přestože věděl, co se stalo s Vasilem.“

 

Zmatek jsem měl v hlavě hrozný, něco bylo špatně. Pochopil jsem, že člověk nemá žádnou cenu

Počátkem května, ještě před Rudou armádou, přijeli do Nového Strašecí jednotky Ruské osvobozenecké armády, které dál směřovaly na Prahu. Rusové v německých uniformách - Karel Kuchynka na ně vzpomíná, jak byli oproti vojákům Rudé armády disciplinovaní, všude panoval pořádek. Každé dítě od nich dostalo napít kondenzovaného mléka a naložené sladké oříšky. Mléko měli vojáci v dřevěných sudech a smáli se, když mohli děti umazat naběračkou. S jedním z nich se spřátelil, byl velmi mladý, jen o něco málo starší, než byl v té době pamětník. A měl krásného německého ovčáka. Karel ho pozval domů, pohostili ho a on jim vyprávěl, jak byl zajatý a dostal na výběr plynovou komoru, nebo armádu generála Vlasova. Zvolil život. Karel Kuchynka vypráví dál: „My jsme byli nadšení, že bude konec války, že nás Rusové osvobodí, ale on říkal, abychom si nedělali iluze, že to není tak, jak si představujeme. Pak se rozloučil a dal mi toho psa, který se mi hrozně líbil. Těžce se s ním loučil, nejprve ho krásně vykartáčoval, hladil ho. Věděl, že přijde o život a jediná útěcha pro něj byla, že ten pes, který s ním putoval celou dobu, se zachrání. Pak táhli na Prahu a víc jsem o nich už neslyšel.“  Vlasovci byli pro Sověty také zrádci a většinu z nich čekal podobný osud jako kapitána Vasila. 

 

Chápal, co provedli, a byl hrozně vzdorovitý, nechtěl se podvolit

Po základní škole se Karel Kuchynka začal učit na Kladně elektrikářem. Jedním z jeho spolužáků byl Václav Hanf, lidické dítě, sirotek a jeden z mála, který přežil. Ve škole, vcelku pochopitelně, mu odpouštěli všechny lumpárny, které by ostatním neprošly. Karel Kuchynka na něj vzpomíná: „On byl nordický typ, modré oči, blonďák, tak ho dali na převýchovu do Německa. On ale chápal, co provedli, a byl hrozně vzdorovitý, nechtěl se podvolit. Byl u dvou rodin a pak ho dali na vojenskou výchovu, takovou nejtvrdší. Ale on dělal samé trucy, tak mu ten esesák, co je měl jako vychovatel, přerazil nohu. Hrozně tam zkusil.“

 

Nejhorší odcizení jsem zažil, když jsem si vzal za ženu dceru kulaka

V roce 1956 se Karel Kuchynka oženil s Jarmilou Hajnou, dcerou sedláka z Řevničova, jejíž rodina hospodařila na statku s osmnácti hektary polí. Když se v Řevničově zakládalo jednotné zemědělské družstvo, její otec Rudolf Hajný do něj vstoupil a brzy nato opět vystoupil, když zjistil, že to nebylo dobré rozhodnutí. A tím se jemu a jeho rodině zcela změnil život. Pole mu sice vrátili, ale jiná, neúrodná a ležící daleko, a stejně tak dobytek - ten co mu přidělili, byl tuberkulózní. Zakrátko ho označili za kulaka a odsoudili k zabavení majetku. Mohl na svém statku zůstat bydlet, ale odstěhoval se, říkal, že by tam už žít nedokázal. Každý týden se musel hlásit na policii a velmi těžko to snášel. Nemohl sehnat zaměstnání, a pokud někde pracovat začal, zakrátko ho propustili. Okresní národní výbor v Řevničově vydal nařízení, že ho jako mluvčího nepoddajných sedláků nesmí nikdo zaměstnat. Poslali ho pak pracovat na prezidentský statek v Lánech, na těžkou práci ke koním. Jeho vlastní milované koně dostal člověk, který je týral. To už nevydržel a šel si to s ním vyřídit. Celá rodina se ocitla v izolaci, ostatní se báli s nimi stýkat. Karel Kuchynka dodává, jak si v této souvislosti uvědomoval podobnost s chováním lidí vůči rodinám zatčených v době nacismu a rodinám perzekvovaným komunisty v počátku 50. let. Nakonec si nešťastného a udřeného Rudolfa Hajného všiml na vládním statku jeden z tehdejších poslanců a pomohl mu. Našel mu práci na zámečku Leontýna v křivoklátských lesích, kde pak Rudolf Hajný zůstal až do penze. Dělal tam údržbáře a o zámeček patřící k lánskému statku se staral jako o vlastní.

 

Diverzanti v Řevníčově

V roce 1952, ještě předtím, než tchánovi Karla Kuchynky zabavili všechen majetek, odehrála se na jeho pozemcích dodnes nevysvětlená událost. Karel Kuchynka o ní vypráví: „Nevím, jak je nazvat. Jestli to byli diverzanti ze Západu… ale stalo se to na polích mého tchána, v Řevníčově. Byli tam dva chlapi a stavěl je myslivec a oni nereagovali. Vystřelil po nich z brokovnice a jednoho z nich těžce zranil. Ten druhý vzal samopal a toho myslivce zastřelil. Kamaráda musel dobít a ztratil se. Já jsem jel tenkrát z práce, byly tam stovky milicionářů a vojáků, přesto jim z toho kruhu utekl a zmizel.“ Existuje ještě několik dalších verzí této události, často jde o spekulace, ale podle teorie Úřadu vyšetřování zločinů komunismu je možné, že se jednalo o cílenou provokaci Státní bezpečnosti. Zastřelení byli dva myslivci a pohřeb měli se státními poctami. Komunisté celou událost pojali jako masivní propagandu tehdejšího režimu. Tchána Karla Kuchynky Státní bezpečnost vyslýchala, propustili ho, ale jen proto, že v době incidentu byl prokazatelně na jiném místě. A ještě dovětek Karla Kuchynky, vypovídající také o tehdejší době: „Jediné, co jsme zachránili, když nám zabavili majetek, byly deky pro česáče chmelu. Manželka je vyprala a rozvěsila je na plot kolem chaty, kde jsme bydleli. A někdo to udal a tři dny nás z lesa sledovali tajní, jestli k nám přijdou nějací diverzanti.“

 

Když ho zastřelíš, nebudeš mít problémy

Poměrně výraznou kapitolou života Karla Kuchynky bylo i období, kdy musel plnit svoji vojenskou povinnost vůči socialistické vlasti. Na vojně byl v letech 1953-1955 a strávil je v Ašském výběžku jako příslušník jednotek Pohraniční stráže. Nikdy nevstoupil do komunistické strany, hned zpočátku patřil k jejím odpůrcům a příliš se s tím netajil. Nechápal proto, jak se mohl dostat k nejvíce prověřovaným a nejvíce uvědomělým vojákům tehdejší armády. Domnívá se, že komunistické funkcionáře musely zneklidňovat pravidelné návštěvy, které jezdily k rodině Kuchynkových ze Sovětského svazu. Rodina byla stále v kontaktu se všemi, které během války ukrývali, a místní komunisté měli obavy, zda o nich Kuchynkovi nepodávají zprávy.

Vzpomíná na přijímač, na extrémně náročný výcvik, ale i na ponižování a zesměšňování řadových vojáků. Cítil, jak cíleně se je snaží zlomit, aby byli poslušnými a bez vlastní vůle. Tak se rozhodl, že bude výcvik sabotovat a stane se špatným vojákem. Podařilo se, do hlídek střežících státní hranici se dostával jen za trest. Ale jako vyučeného elektrikáře ho posílali kontrolovat a opravovat dráty napájené vysokým napětím. Vypráví mnoho o tom, jak to chodilo u pohraničních rot. I o tom, jak se jednotliví vojáci vyrovnávali s faktem, že mohou být vystaveni rozhodnutí, zda zabít, či nezabít. Ti, kteří se v takové chvíli rozhodli pro první možnost, byli odměňováni. Všichni věděli, že „když ho zastřelíš, nebudeš mít problémy.“

 

Ta nespravedlnost, ta faleš, ta nesvoboda

Karel Kuchynka pracoval jako elektrikář, učil, ale pracoval i jako údržbář a ve státním rybářství. Jeho manželka, jako dcera kulaka, měla po celý život se zaměstnáním potíže. Karel Kuchynka k tomu poznamenává: „Nejsmutnější bylo, že během kádrování lidí v roce 1969 brácha mojí manželce podepsal vyhazov z práce.“ Potíže měli i jejich děti, ač měly výborný prospěch, na školy se nedostaly. „Já jsem bral, když komunismu někdo věřil, každý může mít svůj názor. Ale když to někdo dělal jenom z prospěchu nebo se přetvařoval… V osmašedesátém, když přijeli Rusové, se na náměstí lidi odhlašovali ze strany, trhali komunistické knížky a za dva za tři měsíce ti samí běhali s prapory a byli spokojení.“

Nejvíc mu ale na komunistech vadila nespravedlnost, se kterou jednali, jejich pokrytectví a především to, že připravili lidi o svobodu při rozhodování o vlastním směřování a názorech. „Člověk si přece může dělat, co sám chce, mohl jsem dokázat víc, nemohli jsme jezdit ven. To si dnes už neumí nikdo představit, co je to za velké plus. Neexistuje hranice. Evropská unie… někteří na ni nadávají, ale vždyť je to úžasné!“ Trápí ho, v jakém stavu se nachází česká krajina, trápí ho přetrvávající lhostejnost mnoha lidí a přál by si, aby ve vedení státu byli lidé, kteří budou plnit své povinnosti zcela nezištně, jako to dělal za války lékař Dr. Špurek, když riskoval vlastní život, aby mohl pomoct tam, kde bylo potřeba.  

Karel Kuchynka je vdovec. Nejsmutněji mu bylo, když musel bezmocně přihlížet, jak mu před očima umírá jeho žena Jarmila. Když mu bylo sedmdesát pět, postavil si pro sebe malou dřevěnou chatu. Okolo nasázel stromy a společně se svým synem vytvořil rybníčky a nyní v nich chová pstruhy. Energii jeho domácnosti dodává jen slunce a vítr a společnost mu, kromě jiných, dělá i fena německého ovčáka. Od jara 1945 patří již k několikáté generaci německých ovčáků, které Karla Kuchynku doprovázejí životem. A přestože má pocit, že mohl dokázat víc, udělal toho mnoho. Nezištně.