Ing. Ivan Kudělka

* 1932

  • „Sem tam ti mladší sovětští oficíři, jak bych to slušně řekl, obtěžovali sestřičky z nemocnice a ostatní pracovnice, co šly z noční směny. Jednou v tom hrál roli alkohol. Tak já jsem si tvrdě stěžoval a nebral si servítky, nešlo to jinak, jinak by mě lidi sežrali. Oni jednali s krajským výborem strany, ten jim všechno zajišťoval. My jsme s nimi žádnou starost neměli, příděly masa a potravin pro ně, to šlo mimo nás. Město mělo dvě výhody. Tihle sovětští oficíři, hlavně ti nižší, měli obchodního ducha. Víte, co dovezli do Jeseníku sovětských barevných televizorů? Já jsem měl taky jeden. Oni měli Sověti dobře zásobovanou tu armu nebo jak se té jejich vojenské prodejně říkalo. Víte, co tam nakupovalo našich lidí? Tam byl levný porcelán, sklo, civilní oblečení.“

  • „Prosím vás, slyšíte teď - polské potraviny, polské potraviny. To, co jsme tenkrát zažívali s polskými jahodami, tomu se nechce věřit. V patnáctitisícovém městě dostalo osm set lidí žloutenku, osm set lidí z nanuků ochucených jahodovou dření z Polska. To nebyl jen Jeseník, to byla jižní Morava, východní Čechy, to byla hrůza. Nemocnice neměly normální provoz, řadu oddělení museli zrušit, aby měli kam nemocné se žloutenkou uložit. V nemocnici jim dávali jíst banány a šunku. Představte si, že nám v Jeseníku se zvýšily příděly, ale ono to nestačilo. Tak jsme omezili prodej šunky do jedněch rukou na dvacet deka, poněvadž to kupovali i lidi, co neměli žloutenku.“

  • „Nad tím nádražím jsou hluboké lesy, tam měli centrum ti partyzáni. Nevím, jestli je to pravda, byl tam za války vrchní elektrikář těch, co spravovali veřejné osvětlení, síť elektrickou. Byli tam dva jeho podřízení, elektromontéři. Jeden z nich se snad spojil s partyzány a měl dívku, nosila jim jídlo. Velitele partyzánů dělal Rus shozený při partyzánském výsadku. A do Nového Jičína přijeli, vrátili se dva mladí oficíři, Němci, z východní fronty. Řekli jim, že jsou tam partyzáni, v tom lese. Kdepak partyzáni… Ale vypravili se tam ty partyzány hledat. Byli mazaní, že odhadli, že ta holka tam za nimi asi jde a šli za ní. Ale partyzáni nebyli blbí, čili velitel čekal na Němce na kraji lesa schovaný. Zabil je sekyrkou.“

  • „Otec byl četař v záloze, u pluku byl vyhlášený voják. V den mobilizace mě brzo ráno vzbudili, byla u nás babička, matčina matka, obě dvě babičky. Ženské brečely, táta si balil známý vojenský kufr, taková dřevěná bedýnka to byla se jménem. Dalo se na ni i sednout, sbalil si nějaké prádlo. Doprovázeli jsme ho na vlak. To bylo nejméně půl hodiny pěšky. To nádraží je v lese.“

  • „Hodně se u nás vařily omáčky. Měli jsme domácí smetanu. Vařila se cibulová, pažitková, česneková, pochopitelně rajská, koprová. Hodně se vařily těstoviny čili knedlíky, i takzvané chlupaté, mastily se špekem. I když byla válka, že jsme měli pole, v životě jsem neměl hlad. Za války nás bylo u stolu sedm, babička s dědečkem, nás pět - tři sourozenci a rodiče. To byl ten důvod, proč jsem musel od útlého dětství makat na poli. Protože pracovní sílu byste za války na pole sehnal, ale za potraviny. To jsme si nemohli dovolit, když nás bylo sedm u stolu, neměli jsme přebytek. Měli jsme takovou benevolenci, že nám na obecním úřadu dávali dva lístky na maso. Jeden jsme posílali mému kmotrovi do Prahy.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 03.03.2019

    (audio)
    duration: 02:38:24
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 26.04.2019

    (audio)
    duration: 58:50
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Dva měsíce jsem byl z prověrek nemocný. Nikoho jsem ale neposlal k lopatě

Ivan Kudělka
Ivan Kudělka
photo: archiv pamětníka

Ivan Kudělka se narodil 1. června 1932 v Hodslavicích na Valašsku do evangelické rodiny. Jako dítě zažil mobilizaci v roce 1938, odchod vojáků ze Sudet i obsazení Československa německými vojsky. Rodina Kudělkova měla hospodářství, a tak za války netrpěla hlady. Přes Hodslavice prchali v květnu 1945 ustupující Němci a po osvobození se tam usadila sovětská armáda. Ivana zasáhlo, že horliví Češi si po válce vylili vztek na německém evangelickém faráři, poničili faru a dostali kněze k lidovému soud, kde dostal dva roky vězení. Po osvobození nastoupil pamětník na gymnázium a poté na začátku 50. let na Vysokou školu báňskou v Ostravě. Po promoci tam několik let pracoval jako asistent, poté nastoupil do Třineckých železáren, přešel do Tatry Kopřivnice, ale do Třince se vrátil. V železárnách vstoupil do KSČ, nikoliv z přesvědčení, ale prý proto, aby mu komunisté nedělali problémy v práci. S druhou manželkou přešel z Třince do České Vsi u Jeseníku, kde dělal ředitele řetězárny. Začátkem 70. let musel během normalizačních prověrek z titulu své funkce trestat přeřazením na jinou práci komunisty zbavené při prověrkách členství ve straně. V letech 1976 až 1984 působil jako předseda Městského národního výboru v Jeseníku, mimo jiné řešil problémy se sovětskou vojenskou posádkou, se suchem, s výstavbou hloubkové kanalizace nebo s epidemií žloutenky. V roce 1984 přešel na Federální ministerstvo hutnictví a těžkého strojírenství do Prahy, kde pracoval jako referent. V roce 1992 odešel do důchodu. V roce 2019 žil v Praze.