Peter Kulan

* 1962

  • „Na Slovensku i v Čechách se spustil brutální dezinformační proces, jak Češi a Slováci nemůžou žít pohromadě. Což byl totální nesmysl. Lidi to tak ale vůbec necítili. V té době, tedy v roce 1992, veškeré průzkumy veřejného mínění nebyly víc jak čtyři procenta lidí na Slovensku pro rozpad. Možná taky z toho důvodu nikdy neproběhlo referendum o rozdělení Československa. Tak jeden psychopat a jeden narcis prohlásili, že ty národy nemůžou žít pohromadě, tak to prostě rozsekli.“

  • „V té době začaly pomalu prosakovat zprávy o tom, že Mečiar není v pořádku, že tam je něco velmi špatně. Kde začaly ty jeho televizní diskuse, kde vytahoval na lidi informace ze svazků. Jejich krycí jména atd. Tak v té době, když to přesáhlo jakousi míru vkusu, tak se ministr vnitra rozhodl a z Tisovy vily se odvezly všechny registry svazků. Odvezla to URNA za obrovského haló na Slovensku a Mečiara skoro ranila mrtvice v té době, když zjistil, že mu odvezli jeho hračku. Ale to jsme ještě netušili, že on sám je agentem Státní bezpečnosti s krycím jménem Doktor. To se ukázalo až při těch registrech. A tím pádem byly na stole informace o hromadě lidí, kteří se v té době politicky angažovali. Tak vznikla potřeba vytvořit na Slovensku lustrační zákon, který taky vzniknul, a ta hysterie kolem vzniku československého lustračního zákona byla neuvěřitelná.“

  • „Možné to až tak nebylo. Uvědomte si, že každý desátý občan se angažoval v komunistické straně. To je zhruba milion lidí. Je to něco podobného, jako kdybyste chtěli zrušit bídu zákonem. To, že prohlásíte bídu nezákonnou, neznamená, že nebude. A to samé bylo i s komunistama, to zkrátka musí odumřít samo. Kdybyste chtěli spustit proces podobný denacifikaci v Německu, tak by se to dalo řešit zákazem KSČ, ale problém byl v tom, že to naráželo na nesouhlas i nestraníků a nekomunistů. Já jsem například byl pro to, aby se to zrušilo zákonem, ale myslím, že by to rozpoutalo velké vnitřní konflikty. My jsme například ještě do poloviny devadesátého roku nevěřili, že nás někdo nezavře a přinejhorším nezastřelí. Dneska se velmi těžko přibližuje lidem, kteří v té době nežili, jakou moc měla Státní bezpečnost a jak silně byly provázané tyto silové složky v bývalém Československu. A jaké velmi silné personální vazby byly mezi těmi vedoucími pracovníky. A kamarádské a ideové.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 06.01.2022

    (audio)
    duration: 01:58:39
  • 2

    Praha, 11.01.2022

    (audio)
    duration: 01:58:51
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Člověk víc než jeden oběd denně nepotřebuje

Peter Kulan se narodil 20. června 1962 v Humenném, na východním Slovensku. Má o čtyři roky staršího bratra Josefa. Jejich rodiče měli vždy jasný názor na totalitní režim, a tak si nemohli vybírat zaměstnání. Otec dělal všelijaké fyzicky náročné práce. Na dětství Peter Kulan vzpomíná jenom v tom nejlepším. Rodiče jim i ve skromných podmínkách dokázali vytvořit láskyplné prostředí a snažili se jim předat nějaký světonázor. Tedy, že totalitní režim nikdy nepřinesl a nepřinese nic dobrého. Bratr Josef dal Petrovi k patnáctým narozeninám poukázku do potápěčského klubu v Humenném. To byl osudový okamžik, protože potápění se mu stalo celoživotní vášní a posléze i zaměstnáním. Peter Kulan vystudoval střední průmyslovou školu a hlásil se na Vysoké učení technické v Bratislavě. Z důvodu politického profilu jeho otce ho však nepřijali. Poté si v roce 1981 podal přihlášku do Brna, kam ho bez problémů vzali. Po úspěšném absolvování vysoké školy nastoupil roku 1987 na vojnu do Čáslavi, kde se specializoval na letecké technické zajištění. Po vojně pracoval jako technik ve fabrice Chirana Humenné. Během sametové revoluce (na Slovensku se vžilo označení něžná revoluce) v roce 1989 stál u zrodu hnutí Veřejnost proti násilí (VPN). V lednu 1990 byl za VPN kooptován do tehdejšího parlamentu – Federálního shromáždění. V řadách VPN se poprvé setkal s Vladimírem Mečiarem. Po rozpadu Československa na konci roku 1992 z politiky odešel. Ztratil naděje, že by se společnost mohla pohnout k lepšímu a spravedlivějšímu životu. Potom pracoval například jako člen v americké odminovací firmě MOW, která působila na Balkáně nebo i v Afghánistánu a Iráku. V roce 2014 si koupil malý dům v Chorvatsku u moře a otevřel si potápěčskou školu, kterou provozoval i v roce 2022. Žije střídavě v Praze a v Chorvatsku a se dvěma ženami má celkem pět dětí.