The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Peter Kulan (* 1962)

• narozen 20. června 1962 v Humenném na Slovensku

• v patnácti letech začal s potápěním, které se mu stalo celoživotní vášní

• vystudoval střední průmyslovou školu

• vystudoval VUT v Brně

• vojnu absolvoval v roce 1987 v Čáslavi jako specialista na letecké technické zajištění

• během revoluce v roce 1989 stál u zrodu hnutí Veřejnost proti násilí (VPN) v Humenném

• v lednu 1990 kooptován jako poslanec za VPN do Federálního shromáždění

• po rozpadu Československa z politiky odešel

• pracoval v americké odminovací firmě

• založil potápěčskou školu v Chorvatsku

• v roce 2022 žije střídavě v Praze a v Chorvatsku

V roce 2006 se stala historka jako z akčního filmu. Dodnes Peter Kulan neví, kdo za přepadením v Bratislavě stojí. I když tuší... Volby tenkrát vyhrál Smer Roberta Fica, který na postu předsedy vlády vystřídal Mikuláše Dzurindu. Ten předtím ve volbách porazil a od moci odstavil Vladimíra Mečiara. Peter Kulan byl velkým podporovatelem Mikuláše Dzurindy a před samotnými volbami se tím veřejně netajil, i když už dávno nebyl politicky činný.

„Já jsem v politice skončil už v roce 1992. S Vladimírem Mečiarem jsem po revoluci rok seděl v jedné kanceláři, a tak jsem mohl dost dobře zjistit, co je zač. Podle mě je to normální psychopat a agent StB. No a v tom roce 2006, těsně po volbách, jsem zaparkoval auto v Pražské ulici v Bratislavě a šel jsem si něco koupit. Když jsem se vracel, tak na mě před autem čekali dva chlapi v maskáčích, a než jsem stačil něco říct, tak jsem dostal kopačku do hlavy. Svázali mi ruce za zády, na hlavu mi dali pytel a odvezli mě kdo ví kam. Pak mě ještě dobili a vyhodili někde u pole. Netuším, kdo to byl a proč. Myslím ale, že v tom má prsty Vladimír Mečiar, se kterým jsme byli nepřátelé od devadesátých let,“ popisuje Peter Kulan.

Svoboda v nesvobodě

Peter Kulan se narodil 20. června 1962 v Humenném, na východním Slovensku. Jeho o čtyři roky starší bratr Josef byl prvním velkým vzorem malého Petra. Dětství měli krásné a bezstarostné. Celé dny trávili venku s kamarády v krásné přírodě. Rodiče byli silně protikomunističtí, a tak mohli vykonávat jen podřadnější práci. Svým dětem i tak dokázali ve skromných podmínkách vytvořit svět plný lásky, porozumění a správných morálních hodnot. Maminka pocházela z jedenácti sourozenců, ale sedm z nich bohužel zemřelo za druhé světové války a otec často vzpomínal na šílené praktiky „osvoboditelské“ Rudé armády v roce 1945.

„Měli jsme milující rodiče, kteří s námi vždycky jednali na rovinu. Takže celkem dost brzy jsme věděli, v jakém šíleném aparátu žijeme a jaká hrozba je Sovětský svaz. Otec měl těžkou fyzickou práci, se kterou jsme mu s bratrem odmalička pomáhali. Řekl nám, že když zvládneme tak těžkou práci teď, tak potom už nikdy nic horší být nemůže. A měl pravdu. Snažil se nám vštípit, že vnitřní svobodu si člověk může uchovat i v totálně nesvobodné zemi,“ vzpomíná Peter Kulan.

Potápění se stalo středobodem a smyslem jeho života

V patnácti letech mu bratr Josef věnoval k narozeninám poukázku do potápěčského klubu v Humenném. A tím mu změnil život. Potápění se pro mladého Petra stalo celoživotní vášní a zároveň únikem z šedé reality. Brzy se vypracoval v elitního potápěče. „V té době se potápění věnovalo na Slovensku strašně málo lidí a byl to takový svět sám pro sebe. Byli tam skvělí lidé a člověk se tam opravdu mohl cítit trošku svobodně. Většina přátelství mi vydržela dodnes.“

Peter byl vždy velmi zdatný v technice, a tak bez problémů vychodil Střední průmyslovou školu Snina Vihorlat. Automaticky si podal přihlášku na VUT v Bratislavě. To bylo v roce 1981. Na škole mu však sdělili, že kvůli politickému profilu svého otce může na studium na vysoké škole zapomenout. „V první chvíli to byl samozřejmě šok. Na druhou stranu jsem už v té době moc dobře věděl, jak ten totalitní režim funguje. Takže takové překvapení to taky nebylo. Naštěstí mi někdo poradil, ať si zkusím dát přihlášku na Vysoké učení technické v Brně. Tak jsem to zkusil a oni mě bez větších problémů vzali. Nikoho tam najednou nezajímalo, co dělají moji rodiče. Ta doba byla prostě paradoxní na všech úrovních,“ dodává s úsměvem Peter Kulan.

Při studiu se potkal se svou budoucí ženou Hankou, se kterou vychoval tři děti. Vysokou školu úspěšně dokončil v roce 1986 a v roce 1987 nastoupil na vojnu do Čáslavi. Jako absolvent vojenské katedry se specializoval na letecké technické zajištění. Po vojně nastoupil jako technik ve fabrice Chirana Humenné, kde vydržel až do revoluce v roce 1989. „Víte, v té době musel být každý člověk zaměstnaný, jinak vás mohli zavřít za příživnictví. Bral jsem plat 1350 korun, což na chod pětičlenné rodiny nemohlo stačit. Tak jsem ještě po práci chodil vykládat vagony se zbožím, abychom se vůbec nějak uživili,“ popisuje život v osmdesátých letech Peter Kulan.

Euforie jen na chvíli

Myšlenky na emigraci provázely Petra Kulana celá osmdesátá léta. V roce 1989 dostal nabídku na pracovní zájezd na Kubu. Tam se v té době létalo přes kanadský Montreal, kde se teoreticky dalo zůstat. Než se však výlet uskutečnil, padla železná opona. „My jsme samozřejmě věděli, že se v Praze něco děje, ale ani ve snu nás nenapadlo, že by ten režim mohl padnout. Taky jsme s kamarády jezdili do Prahy demonstrovat, ale to, že se něco opravdu změnilo, nám řekl až Michal Prokop, který měl 18. listopadu 1989 koncert v Bratislavě. Byla to neskutečná euforie. Bohužel to vydrželo jen pár měsíců a člověk zjistil, že většina estébáků jen převlékla kabát a nastoupila jakoby nic zpátky do veřejných pozic.“

Na Slovensku revoluce zrodila hnutí Veřejnost proti násilí (VPN), které mělo na Slovensku podobnou pozici jako v české části federace Občanské fórum. Vůdčími osobnostmi VPN se stali lidé jako Milan Kňažko, Ján Budaj, Fedor Gál a další. Pamětník se zapojil do činnosti VPN v Humenném a v lednu byl v rámci „revoluční“ obměny komunistického parlamentu kooptován coby poslanec do tehdejší sněmovny národů, Federálního shromáždění. Peter Kulan pracoval v rozpočtovém výboru a měl na starosti i dohled nad nově zformovanou Bezpečnostní a informační službou (BIS). V té době se také poznal s Vladimírem Mečiarem.

„Vladimír Mečiar byl to nejhorší, co mohlo Slovensko po revoluci potkat. Je to podle mě naprosto křivý člověk, který se obklopoval téměř výhradně lidmi, kteří před revolucí byli členy KSČ a většina z nich i ve státní tajné bezpečnosti. Začalo mi docházet, že myšlenka na svobodný, demokratický stát vezme rychle zasvé. To vyvrcholilo rozpadem Československa na konci roku 1992. To byl také můj konec v politice,“ popisuje Peter Kulan.

Rád vzpomíná na akci v roce 1991, kdy s pražskými umělci v čele s Davidem Černým natřeli na růžovo sovětský tank, který coby pomník osvoboditelů stál v Praze na Smíchově. 

Jeden narcis a jeden psychopat

Rozpad Československa byl podle Petra Kulana obrovskou chybou, která oslabila oba státy. „To rozdělení nebylo absolutně v ničím zájmu. Kromě jednoho narcise a jednoho psychopata. Tedy Václava Klause a Vladimíra Mečiara, kteří stejně nikdy nemysleli na nic jiného než na nějaké osobní zájmy. Z Veřejnosti proti násilí vzniklo Mečiarovo HZDS a to, co tu napáchalo za těch skoro dvacet let, to je úplná hrůza a dodnes se z toho Slovensko nevzpamatovalo. Jedině vláda kolem Mikuláše Dzurindy se snad objektivně snažila zlepšit život obyčejných lidí. Robert Fico, který nastoupil potom, je podle mě další gauner, který umí jenom škodit.“

Kávička na pláži v Chorvatsku

Po roce 1993 Peter Kulan zmizel z veřejného života a pracoval například jako člen americké odminovací firmy MOW, která působila na Balkáně, ale i v Iráku nebo Afghánistánu. Nejvíc ho to ale pořád táhlo pod hladinu. A tak si splnil sen a pořídil si malý domek v Chorvatsku u moře, kde si otevřel malou školu potápění. Tu provozoval i v době natáčení v roce 2022.

„Postupem času jsme zjistili, že není nic víc než si dát ráno kafe s někým, koho máte rádi. Člověk víc než jeden oběd denně nepotřebuje a ke spaní potřebuje jednu postel. Nějaké hromadění majetku mi přestalo úplně dávat smysl. Jsem tedy pořád vděčný svým rodičům, že nám s bratrem do života předali ty správné hodnoty a ukázali nám, že i ve skromných podmínkách může být člověk šťastný. Dá se říct, že teď žiju naprosto spokojený život, i když pohled na to, co se děje kolem nás, moc optimismu nevzbuzuje,“ říká Peter Kulan.

V roce 2022 žil pamětník se svou družkou střídavě v Praze a v Chorvatsku.