Karel Kulhavý

„Kdo měl jakoukoliv rakouskou uniformu, oblékli jsme ji a sjeli jsme se na Chlumu. Tam byl atašé a vojenská hudba, my ve starých uniformách, flintičky, šavličky, kdo měl, co měl. Probíhalo to krásně, byly tam dvě televize. Jedna byla rakouská, točili atašé a co se děje okolo. Druhá byla StB, taky to točili. Přišel moment, kdy se pokládaly věnce, a jestli můžeme střílet z těch starých zbraní čestnou salvu. Někteří kluci věděli, kdo je kdo, tak estébáky snadno poznali a šli se ptát, jestli můžeme vystřelit čestnou salvu. 'Jako bychom tady nebyli, dělejte všechno, jako děláte normálně. Zakázáno to není.' Tak se vystřelila salva. V kostele byla mše. Když se šlo do kostela, tak ti estébáčtí pacholci se snažili něco vyprovokovat, protože všechno bylo v pohodě. Alespoň házeli dýmovnice a nějaké dělobuchy. Nepodařilo se jim nic vyprovokovat, všechno proběhlo v klidu.“

„Druhý den po střelbě velitel roty zařídil na svoji ochranu družstvo pro osobní ochranu. Družstvo bylo ve vedlejší místnosti vedle kanceláře velitele. Aby je mohl zavolat, tak že se natáhne zvonek, pod stolní deskou bude zvonkové tlačítko. Když bude potřeba, tak on cinkne a hoši se škorpióny naběhnou bránit velitele roty. Nainstaloval se zvonek, vedení se tahalo různě po fasádách a maskovalo se mezi parketami, přišlo se ke stolu a nebylo tlačítko. A nebylo v celých kasárnách. Vyšlo to zase na mě. ,Půjdeš do města koupit tlačítko!' Tak jsem se sbalil a šel jsem do města koupit tlačítko. Jen jsem se dostal za bránu, docvaklo mi: ,Hochu, my jsme tady, abychom lidi bránili, a když to bylo potřeba, tak jsme neudělali nic. Oni mě zmlátí a budou plně v právu.' Šoural jsem se do města, cestou jsem potkával ostřílené fasády, kulky tam poznačené, výklad s hudebními nástroji rozstřílený na maděru.“