The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Kulhavý (* 1947)

• narodil se 30. října 1947 ve Zdoňově

• vyučil se mistrem seřizovačem v továrně Lina

• v 60. letech začal trampovat

• na vojně byl u výsadkářů v Prostějově

• v roce 1967 se připravil na odlet na Golanské výšiny v rámci šestidenní války

• v srpnu 1968 zažil střelbu sovětských vojáků v Prostějově

• pracoval pro vojenské opravárenské závody

• příslušník vojenské kontrarozvědky v Josefově na něho založil svazek, kde ho označil za agenta

• vedl turistický oddíl a pořádal tábory ve skautském stylu

• ve volném čase opravoval zchátralé opevnění v pevnosti Josefov

• v roce 1980 spoluzaložil Klub vojenské historie Josefov

• v roce 1986 ho vyslýchala StB kvůli inscenaci bitvy na Chlumu

• v roce 1989 se účastnil zakládání Občanského fóra v Jaroměři

• v roce 2022 žil v Josefově

Kamarádi trampové přišli osudného a tragického 25. srpna 1968 za Karlem Kulhavým na návštěvu do kasáren v Prostějově. Navečer se rozloučili a vydali se pěšky domů. Chvíli po jejich odchodu zaslechl dvacetiletý voják základní služby výstřel a pak se rozpoutala zběsilá palba. Ven nemohl, ale trnul, jestli se kamarádům něco nestalo. Naštěstí došli domů v pořádku, v Prostějově však po střelbě sovětských vojáků zůstali tři mrtví. Od okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy tehdy uplynuly pouhé čtyři dny. 

Sovětská vojenská kolona projížděla 25. srpna Prostějovem od Olomouce do Brna. Silnici lemovaly ukazatele zatřené barvou nebo směrovky otočené špatným směrem, nákladní auta a tanky tedy začaly v Prostějově bloudit. Dezorientovanost a nervozita pravděpodobně vedly k prvním výstřelům, po kterých následovala zběsilá palba, která po sobě zanechala tři mrtvé a několik raněných.

„Velitel ruských hrdinů osvoboditelů přišel za naším náčelníkem brigády, odsoudil střelbu, že se neměla stát a že padlým vzdají úctu tím, že půjdou na pohřeb střílet čestnou salvu,“ vybavil si pamětník. Český velitel mu nehorázný nápad vymluvil. Sovětský důstojník ale prosadil, že během pohřbu uzavře cesty do města, aby nepřijížděla sovětská vozidla.

Prověřeno, kontrarevoluce zde není

Sovětští vojáci se usadili za kasárnami blízko letiště. Jejich velitel přišel do kasáren požádat o vodu, kterou mu odmítli poskytnout. Přišel pak ještě několikrát a český velitel postavil na schodiště ke své kanceláři vojáky se samopaly. Na vratech kasáren se také přes noc objevil nápis v ruštině: “Prověřeno, kontrarevoluce zde není.“

Náčelník brigády nakonec nechal natáhnout polní telefon, aby za ním sovětský velitel pořád nechodil. Když čeští vojáci opravovali kabely a obhlíželi situaci, všimli si, že sovětští vojáci byli většinou Asiaté. Ptali se jich, proč po Češích střílí a podle pamětníkových vzpomínek jim vojáci odpověděli: „Oni po nás hází kameny. Kámen zabije, ale kulka ne, ta se odrazí.“

Následující den se rozhodl velitel roty vytvořit družstvo na svou ochranu, které se mělo usadit v místnosti vedle jeho kanceláře. Pamětník s dalšími vojáky tahali kabely přes fasády, maskovali je mezi parketami a dovedli je až pod desku velitelova stolu, kde mělo být umístěno tlačítko zvonku, které by velitel stlačil v případě nouze a přivolal tak pomoc.

„Přišlo se ke stolu a nebylo tlačítko. A nebylo v celých kasárnách,“ popisoval Karel Kulhavý závěrečnou fázi úkolu. Velitel ho poslal do města pro tlačítko a jemu došlo až venku na ulici, v jaké situaci se ocitl. „My jsme tady, abychom lidi bránili, a když to bylo potřeba, tak jsme neudělali nic. Oni mě zmlátí a budou plně v právu,“ honilo se mu hlavou. Cestou do města viděl stopy po kulkách na fasádách domů a rozstřílené výlohy. Za pár měsíců, na podzim 1968, odešel Karel Kulhavý do civilu.

Po škole prozkoumával podzemní chodby

Karel Kulhavý se narodil 30. října 1947 ve Zdoňově nedaleko Adršpachu u polských hranic. Jeho tatínek Karel Kulhavý st. pracoval jako poštovní úředník. Od začátku druhé světové války ho v rámci totálního nasazení povolali do Královce (německy Königsberg), kde vykonával svou profesi. O svých zkušenostech z tohoto období před rodinou nemluvil, zmínil se pouze o komplikované cestě zpět domů, kdy utíkal před frontou.

V roce 1945 se otec pamětníka vrátil do Hradce Králové a dostal za úkol obnovit poštovní úřady v pohraničí. Nejprve ho poslali do Zdoňova, pak do několika dalších míst a v roce 1952 se stal vedoucím pošty v Josefově. Maminka byla nejdříve v domácnosti a starala se o pamětníka a jeho starší sestru Milenu, potom také pracovala na poště. Tatínek po válce vstoupil do KSČ, věřil, že přinese lepší budoucnost. Prarodiče z tatínkovy strany pocházeli z chudých poměrů, děda pracoval v kamenolomu a babička se starala o malé hospodářství. Pamětník u nich v Prostřední Lipce u Králík trávil prázdniny.

Dětství prožil Karel Kulhavý v Josefově, kde vychodil základní školu. Vzpomínal, že volný čas trávil hlavně venku s kamarády: „Přišli jsme ze školy, hodila se taška za dveře, letělo se na promenádu, později už do chodeb.“ Josefovské podzemní chodby představovaly pro kluky velké lákadlo, hledali cesty dovnitř a zkoumali, kam chodby vedou. Jednotlivé party si obsadily určité úseky chodeb a pak mezi sebou bojovaly. Pevnostní město a jeho podzemní labyrint přirostly pamětníkovi k srdci a staly se láskou na celý život.

Na nádraží kontrolovali trampům nože

Po základní škole nastoupil na učiliště v textilní továrně Lina v Josefově na obor mistr seřizovač. Seznámil se tam se starším učněm přezdívaným Harry z trampské osady Uragán ze Rtyně v Podkrkonoší. Harry mu pomohl přemluvit rodiče a on se poprvé ocitl na trampském potlachu, kde hned dostal přezdívku Čochtan a trampování ho chytlo.

„Od té doby jsem měl toulavé boty,“ vyprávěl. Jezdil na víkendové čundry do Teplických skal a Adršpachu, s kamarády založil vlastní trampskou osadu Kassiopeia, velké čundry podnikali do Českého Ráje nebo jižních Čech. „Takovým zpestřením byli členové Sboru národní bezpečnosti a Ostrahy železnic. Na nádraží se starali o naše občanky a kontrolovali nám nože, jestli nemají příliš dlouhé čepele,“ vzpomínal.

Od většinové společnosti se čundráci odlišovali oblečením, chodili v maskáčích a různých součástech vojenské výzbroje, ke které se dostali. „Americká usárna, to bylo něco, ono to bylo mrňavé, nic se do toho nevešlo, ale byla to americká usárna,“ popisoval pobaveně tornu, kterou nosili. Jiní trampové zase radši chodili v kovbojském stylu. Večer u ohně se pak zpívaly trampské písničky, ostatním říkali „masňácké“. Bigbítová vlna v šedesátých letech tedy šla mimo pamětníka. „Když oni hráli, my jsme byli v lese,“ říkal.

Důstojnické rychlokvašky řešily i rozepnutý knoflík

S pamětníkovou láskou k trampování souvisel i útvar, ke kterému v rámci povinné vojenské služby v roce 1966 nastoupil. Chtěl jít k průzkumníkům, protože tam se něco dělo a mohl by se v terénu naučit věci, které by později využil při trampování. Nakonec narukoval k výsadkové 22. brigádě do Prostějova. „Za nás ještě sloužili vojáci fronťáci. Věděli, co je podstatné a neodpustili nám to. Nějaká drobnost jako rozepnutý knoflík je nezajímala. Pak tam byla druhá kategorie důstojníků vyškolených z dělnických kádrů, takzvané rychlokvašky, pro které byl zase takový knoflík důležitý,“ vzpomínal. Šikanu na vojně nezažil a měl na ni dobré vzpomínky.

Využil příležitosti, kdy v Prostějově sháněli pionýrské vedoucí. Přihlásil se ještě s jedním kolegou z vojny a vybrali je. Za normálních okolností se z kasáren nedostali příliš často ven. „Najednou jsme měli každou středu vycházku, což znamenalo hodinu s pionýry, a pak jsme měli čas se seznámit s místními trampy,“ popisoval velké plus spojené s pozicí pionýrského vedoucího.

Příští školní rok už zůstal bez kolegy, chtěl ale raději vést turistický oddíl. Fanynka Zajíčková z domu dětí sehnala skupinu učnic ze zemědělského učiliště, ze kterých nakonec zbylo asi 14 dívek, kterým z legrace říkal „hnojkytky“. Jezdil s nimi na túry, naučil je připravit si v lese místo na přespání, postavit pagodu nebo vařit na ohni. Díky Fanynce například vyšel brigádní rozkaz: „Uvolňuji vojína Kulhavého na školení turistiky do obce Adršpach.“ Což ve skutečnosti znamenalo výlet s oddílem na zahájení horolezecké sezóny.

Poprvé jsem viděl důstojníka plakat

Na vojně Karel Kulhavý zažil i nepříjemné okamžiky. V roce 1967 přišla šestidenní válka mezi Izraelem a koalicí Egypt, Sýrie a Jordánsko, v prostějovských kasárnách nastal poplach a jeho brigáda se připravila na odlet na Golanské výšiny. „Teprve tehdy mi došlo, že bych měl zabít člověka. My jsme to trénovali, přepadení a podobně, ale jen s figurínami. Šlo spíš o hru, o srandu,“ popisoval své pocity. Spadl mu kámen ze srdce, když nakonec nikam neletěli.

Zhruba o půl třetí v noci z 21. srpna 1968 v kasárnách pískli poplach. Nařídili jim zkontrolovat vybavení, jinak se nic nedělo. Teprve v půl šesté ráno se dozvěděli, že vojska Varšavské smlouvy na čele se Sovětským svazem okupují Československo. Pak dostali rozkaz zapečetit munici a zbraně. Nikdo pořádně nevěděl, co se děje. Aby alespoň něco dělali, dostali rozkaz naladit sovětské frekvence a odposlouchávat. „Frekvenci jsme naladili, odposlouchávali, ale mluvené hovorové ruštině jsme nerozuměli,“ vzpomínal.

Rozkaz se tedy změnil a sovětské vysílání měli rušit. Zanedlouho dostali nařízeno vysílače zapečetit. „Tenkrát jsem poprvé viděl plukovníka plakat. Politruk, starý fronťák, který už něco zažil, přišel se slzami v očích, ať mu naladím Deutsche Welle, abychom věděli, co se u nás děje,“ vyprávěl. Alespoň nějaké informace o dění získávali od kamarádů, kteří je navštěvovali v kasárnách. Byli mezi nimi i radioamatéři, kteří používali vysílač OK2 Haná.

Pracoval pro vojenský útvar

Karel Kulhavý si v Prostějově našel dívku, která také trampovala, a oženil se s ní. A protože z Prostějova bylo do Adršpachu daleko, rozhodli se žít v Josefově. Postupně se jim narodila dcera a syn. Pamětník se nejdříve vrátil do textilní továrny Lina, která už byla součástí Tiby. Krátce pak s manželkou žili v Prostřední Lipce, kde zkusil práci v továrně na žárovky a v textilce Hedva. Nakonec se vrátili do Josefova, on nastoupil do vojenských opravárenských dílen jako civilní zaměstnanec a dostal služební byt.

U josefovského vojenského útvaru pracoval i Jan Vašata z vojenské kontrarozvědky, který obcházel zaměstnance a snažil se od nich získat nejrůznější informace. Karel Kulhavý si při natáčení nevybavil, že by se jeho samotného vyptával na konkrétní jména nebo ho žádal o spolupráci. Faktem je, že v Archivu bezpečnostních složek existuje svazek založený Janem Vašatou v roce 1981, ve kterém Karla Kulhavého označuje jako agenta Vojenské kontrarozvědky. Součástí svazku je i podepsané prohlášení o spolupráci.

Jan Vašata chtěl od pamětníka získat informace o protisocialisticky smýšlejících kolezích z práce a z klubu vojenské historie. Ve svazku uvedl, že proběhlo 35 schůzek, pamětník však nepodával žádné písemné zprávy a neobdržel finanční odměnu. Zřejmě v roce 1983 spolupráci Jan Vašata ukončil s odůvodněním, že dvě zájmové osoby od armády odešly a ke třetí se pamětníkovi nepodařilo navázat důvěrný vztah.

Uvedl, že ve spolupráci nedošlo k žádnému úspěchu kvůli neprůbojné povaze pamětníka. Napsal také, že na základě pamětníkových zpráv nedošlo k realizaci žádné osoby. Což v hantýrce ‘kontrášů’ znamenalo, že pamětník nikomu neuškodil. Karel Kulhavý slyšel po roce 1989 od kamaráda, že jeho jméno figuruje v Cibulkových seznamech, o záležitost se ale dál nezajímal.

V práci mu před rokem 1989 několikrát nabízeli vstup do KSČ s tím, že potřebují dělnické kádry, ale odmítl. Působil jako důvěrník Revolučního odborového hnutí (ROH) a vyslali ho na školení. „Velká část školení bylo přesvědčování, že ROH je dcerou KSČ. Tak se jim podařilo mě přesvědčit, že jsem absolvoval kurs, vrátil jsem se a vystoupil jsem z ROH,“ popisoval.

Josefovské opevnění začal opravovat ze svého

Karlu Kulhavému otrávil komunistický režim turistiku. Jeden příliš zabedněný komunistický funkcionář mu vyčítal, že vede prázdninový tábor ve skautském stylu a naznačoval, že by něco takového mohly odnést jeho děti. Smůlou Karla Kulhavého bylo, že vedle jeho letního stanového tábora turistického oddílu se nacházel odborářský tábor s chatkami.

„Jezdili k nim papaláši z okresu vyhodit si z kopýtka,“ vzpomínal. Bylo jim podezřelé, že marodka v odborářském táboře byla plná, zatímco v turistickém táboře nemarodil nikdo. Děti z něj přitom venku běhaly v tričkách a trenkách a spaly ve stanech. Poslali k nim tedy různé kontroly, které ale žádné nedostatky neshledaly. Jenže potom přijel jeden soudruh a chtěl prohlédnout stany. Shodou okolností si vybral jeden, kde na posteli ležel zakázaný časopis Junák. Jeden sedmnáctiletý hoch ho vzal s sebou na tábor, jeho kamarád ho měl půjčený, a aby se drahocenný časopis nezmačkal, nechal ho ležet nahoře na posteli. „Soudruh otevřel stan a bylo hotovo, vymalováno,“ vyprávěl pamětník.

Pamětník si našel smysl života ve svém zájmu o bývalou rakouskou pevnost Josefov, otevřenou císařem Josefem II. v roce 1787. Se skupinou kamarádů se postupně sblížili s průvodci v pevnosti a začali pomáhat při malých opravách. Když se blížilo 200. výročí založení pevnosti, dali si za cíl jednu část zvelebit. Ve svém volném čase a na vlastní náklady opravili zbytek Ravelinu XVII, který se nacházel v žalostném stavu. Sehnat stavební materiál ale nebylo jednoduché. „Socialismus se vyznačoval tím, že nikde nic nebylo a každý měl, co potřeboval. Takže se kradlo. Každý, kdo mohl, pašoval z práce cement v pytlíku od svačiny, občas nám někdo daroval písek,“ přibližoval pamětník situaci.

V průběhu oprav se dokonce přijela do Josefova podívat spisovatelka Marie Kubátová. Ve spolupráci s pražským Klubem vojenské historie pak v Josefově na výročí v roce 1980 uspořádali střelby z historických zbraní. Díky řediteli Městského muzea v Jaroměři Pavlu Mertlíkovi jim později začalo město na opravy přispívat.

Na Chlumu natáčely dvě televize

Karel Kulhavý založil se stejně zaměřenými kamarády Klub vojenské historie – Josefov. V roce 1986 se vydali zinscenovat bitvu u Hradce Králové. Každý se oblékl do jakékoliv rakouské uniformy, kterou sehnal, vzal flintu nebo šavli a sjeli se na Chlumu. Tam se souběžně konala oficiální událost s rakouským atašé. „Všechno probíhalo krásně, byly tam dvě televize. Jedna rakouská, točili atašé a co se děje okolo. Druhá byla Státní bezpečnosti (StB), taky tam točila,“ popisoval pamětník.

Když se pokládaly věnce, vystřelili členové klubu vojenské historie se souhlasem StB ze svých historických zbraní čestnou salvu. Následovala mše v kostele, při které se estébáci všemožně snažili narušit pohodovou atmosféru a něco vyprovokovat. Házeli dýmovnice a dělobuchy, akce ale jinak proběhla v klidu. Když oficiální program skončil a lidé odjeli domů, zahrál si pamětník s kamarády bitvu ještě jednou.

Později mu telefonoval švagr z jižních Čech, že ho viděl v rakouské televizi. A týden poté ho v práci vyvolali k bráně, že má návštěvu. Z návštěvy se vyklubali příslušníci StB, kteří se snažili zjistit, kdo bitevní akci organizoval. „Navíc soudruzi zjistili, že mezi lidmi jako my jsou zbraně, což se jim moc nelíbilo,“ vyprávěl pamětník. „Jednoho po druhém nás tepali, ale nakonec nemohli nic, zakázáno to nebylo.“ Nakonec jim alespoň zakázali chodit ve vojenské uniformě mimo prostory střelnice.

Stal se zastupitelem nestraníkem

V listopadu 1989 se přes Pavla Mertlíka účastnil schůzky v Městském muzeu v Jaroměři, kde se setkal i s dalšími hlavními představiteli revolučního dění v Jaroměři – chartistou Janem Hrudkou nebo Zdeňkem Rudoleckým. Zakládalo se Občanské fórum (OF), sháněly se střípky informací a připravovaly se demonstrace. Podílel se na vyvěšování plakátů OF. Nejvíce vzpomínal na návštěvu Václava Havla na náměstí v Jaroměři v lednu 1990. Ještě před sametovou revolucí působil v zastupitelstvu jako nestraník, nechal se přemluvit předsedou národního výboru. Po roce 1989 neměl lokty na to, aby se dral do politiky.

Po revoluci armáda snižovala stavy a jeho propustili. Pracoval pak jako správce Bastionu I, jako železničář a později se stal průvodcem v pevnosti Josefov. Mladé generaci by rád vzkázal, aby si nenechala ohýbat páteř a zůstala sama sebou. V roce 2022 žil s manželkou v Josefově.