Stanislava Kulová

* 1951

  • „A jednou jsem takhle přišla do knihovny si vypůjčit knížky a najednou tam byl úplně někdo jiný a byla tam ta Tonička. A říkala mi: ,Oni neměli koho dát sem do knihovny, do dětské knihovny, tak tam dali mě.´ Udělali kozla zahradníkem. Ona, která byla zavřená v kriminále, ona byla vlastně zavřená i s Miladou Horákovou, ony byly tak velice, jestli to bylo tenkrát v tu dobu na Pankráci a ona mně říkala: ,Víš co, tady ty knížky si nevypůjčuj, počkej, až děcka odejdou.´ Otevřela šuplík a tam už měla tenkrát z Křesťanské akademie. Ona se fakt nebála, ona už tenkrát, jestli, asi se pašovaly všelijak ty knížky. Tak to prostě byly takové, jako: ,Počkej a já ti půjčím něco lepšího.´ A tím pádem už začalo mezi námi takové přátelství a vím, že kolikrát říkala: ,Počkej tady, já bych potřebovala, abys napsala, tady potřebuju dětskou rukou adresu. Už si nepamatuji, kam to bylo. A teď vždycky: ,Tak a vezmi papír,´ a teď mi diktovala: ,Byli jsme na borůvkách, honily se mraky, ale nepršelo. Předpověď je špatná,´ a já jsem si říkala: ,Takovéhle věci´ a některé byly úplně takové abstraktní, že jsem říkala: ,A co ta Tonička?´ A pak až za nějakou dobu mi došlo, že vlastně to byly dopisy do kriminálu."

  • „A teď vždycky paní učitelka mi říkala: ,A ty budeš stát v přední řadě a budeš tady zpívat sólo. No jo, ale všechny děti mají šátky, všechny děti a ty nám to kazíš. Ty nám to kazíš, protože sice dobře zpíváš, ale nemáš pionýrský šátek. ´ A já jsem říkala: ,Ale já do Pionýru nikdy nepůjdu, protože moji rodiče si to nepřejí. A nikdy do Pionýra nepůjdu, protože vím proč.´ A vím, že paní učitelka vždycky říkala: ,A ty tomu rozumíš?´ A já jsem vždycky říkala: ,Ano, já vím proč, mně to naši vysvětlili.´"

  • „Tak ten páter Jiří měl motorku a tak můj taťka odmontoval značku, ovázal si hlavu a prostě jel do Hradce na biskupství, tam vyzvedl Pastýřské listy a on je rozvážel po diecézi. A on říkal: ,Já jsem vždycky zazvonil nebo zaklepal u fary, předal jsem ten Pastýřský list a říkal jsem: ,Na nic se mě neptejte, nikdo nejsem.´"

  • Full recordings
  • 1

    Rajhrad, 28.11.2023

    (audio)
    duration: 03:26:54
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Bez Božího požehnání marné lidské namáhání

Stanislava Kulová v 70. letech
Stanislava Kulová v 70. letech
photo: archiv pamětnice

Stanislava Kulová (roz. Bodláková) se narodila 18. října 1951 ve Svratce na Vysočině do hluboce věřící rodiny. Její otec František Bodlák se okamžitě po únoru 1948 zapojil do odboje a na zapůjčené motorce rozvážel po okolních farnostech Pastýřské listy. U Bodlákových v průběhu vlády jedné strany nacházeli útočiště kněží propuštění z komunistických kriminálů. Maminka Anežka Bodláková jim prala a vyspravovala prádlo, vybírala vši, také pro ně vařila a ukrývala jejich korespondenci. Stanislava ve dvou a půl letech prodělala těžkou mozkovou obrnu – kvůli hendikepu a chůzi o berlích pak byla často terčem posměchu spolužáků. Protože měla špatný posudek a jako dívka z katolické rodiny i kádrový profil, nastoupila na Vyšší hospodářskou školu v Trutnově – na opačném konci republiky s tím, že odloučení od rodičů ji vymaní z jejich vlivu. Stanislava se místo toho v Jánských Lázních, kde bydlela na internátu, seznámila s politickou vězeňkyní Antonií, zvanou Toničkou, Hofmanovou, se kterou navázala celoživotní přátelství. Během svého dospívání se pak přidala k fokolarínské skupině, kam tehdy patřil například František Radkovský či Miloslav Vlk. Brněnský byt Stanislavy Kulové a jejího manžela Zdeňka se v první polovině 70. let stal centrem tajných náboženských setkání, kde probíhaly přednášky i mše svaté. Po rozvodu v roce 1975 zůstala Stanislava sama s dvěma dětmi a přivydělávala si přepisováním samizdatů. V roce 1989 podepsala a šířila Několik vět a také petici za náboženskou svobodu aktivisty Augustina Navrátila. Celý život pracovala jako účetní a v době po sametové revoluci i jako kostelnice v kostele sv. Máří Magdalény v Brně. Vychovala dvě děti, Stanislavu a Jiřího. V době natáčení rozhovoru žila Stanislava Kulová v Rajhradě.