Daniel Kumermann

* 1951

  • „Došlo k velkému porušení konspirace. Protože když jsem do toho na podzim 1982 vstupoval, jsem měl být jen příjemcem, mrtvou schránkou. Že by mi to někdo z Anglie přivezl, já bych to vzal, tak jak to leží a stojí, odnesl bych to někomu, ten někdo by to zpracoval, já bych o tom nic nevěděl, pak by mi přinesl odpověď a já bych to předal dál. Byl bych jenom tím, kdo to dělá, ale vůbec netuší jak. Jenomže to všechno narazilo na systém českých chalup. Většinou to fungovalo tak, že Zina Freundová zavolala Zuzaně Dienstbierové z Londýna a pět dní nato přišel posel. Většinou přišli v pátek odpoledne nebo navečer, já jsem to převzal, měl jsem to někam odnést, a v neděli večer si přišli pro odpověď. Protože v létě většina lidí odjela z Prahy přes víkend na nějakou chalupu a reakce nebo odpověď byla nutná, tak výsledek byl takový, že asi rok nebo nejpozději rok a půl nato jsem měl doma kódovou knihu, znal jsem všechna krycí jména, co se tam vyskytovaly. Prostě naprosté porušení konspirace. Já jsem z toho měl docela strach, poněvadž jsem si říkal, že kdyby mě jako opravdu [sebrali], tak mě třeba zlomí. A kdyby mě zlomili, tak všechno vím. Vím víc, než bych měl vědět. A tak to jelo až do toho devětaosmdesátého.”

  • „K disentu jsem se [dostal] z takového zoufalství, že se nedá nic dělat. Ten režim mě neměl rád a já jsem neměl rád ten režim a nevěděl jsem, co kolem toho dělat a jakým způsobem to vyjádřit. Disent mi pomohl urovnat si vztahy s režimem. Tímto způsobem jsem mu mohl říci, co si o něm myslím, a oni si o mně nedělali taky žádné iluze, takže se naše vztahy, řekl bych, se narovnaly. Dodnes to cítím jako újmu, že jsem někdy v 1974 nebo 1975… Byly volby, já jsem byl ještě na fakultě, a tak jsem si nakonec netroufnul k těm volbám nakonec nejít. Snažil jsem se svým body language a gestama naznačit, co si o tom myslím, ale stejně jsem se cítil velmi špatně, že jsem to udělal. Takže když se pak objevila Charta, tak to byla možnost se trochu očistit. Přidat se k disentu bylo do určité míry se osvobodit.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 16.11.2021

    (audio)
    duration: 02:09:23
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 15.12.2021

    (audio)
    duration: 01:57:17
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 25.01.2022

    (audio)
    duration: 01:49:24
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Narodil jsem se jako nepřítel státu

Daniel Kumermann, 2022
Daniel Kumermann, 2022
photo: Post Bellum

Daniel Kumermann se narodil 15. srpna 1951 v Praze, dětství však prožil až do konce roku 1968 v Roztokách u Prahy. Jeho rodina byla silně antikomunisticky smýšlející, matka Františka byla vídeňská Češka a otec Jaroslav byl poměrně bohatého židovského původu. Letní prázdniny trávil Daniel u vídeňské babičky, kam rodina i za totality směla vycestovat, dokud se nezavřely hranice po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Při krátkém obnovení skautského hnutí v březnu 1968 se ihned přihlásil, ke skautingu vždy tíhnul, a setrval v něm i po jeho zákazu v podzemní formě. Srpen 1968 strávil Daniel v pražských ulicích rozdáváním letáků, dokud ho sovětští vojáci neodvedli na Generální štáb v Dejvicích. Roku 1969 maturoval na Střední škole všeobecně vzdělávací, původně ve Velvarské a nově Leninově ulici na Praze 6. Díky dočasnému uvolnění kontrolních mechanismů se mu téhož roku podařilo nastoupit na Matematicko-fyzikální fakultu, odkud po dvou semestrech studia přestoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor angličtina-filozofie, kde odpromoval roku 1976. V době studia zjistil svůj židovský původ a i přes smrt otce roku 1975 dál k židovství inklinoval, až konečně roku 1984 formálně konvertoval. Roku 1977 podepsal Chartu 77 a nastoupil cestu československého protirežimního disentu. Díky tomu, že nebyl přímo v centru disidentského hnutí, byl na podzim 1982 osloven, aby se stal konspirační spojkou v pašování dokumentů ze Západu a zpět, v jeho případě konkrétně s Londýnem. Roku 1983 začal oproti původnímu plánu, ve kterém měl sehrát pouze roli tzv. mrtvé schránky, i kódovat a dozvěděl se přezdívky řady disidentských osobností. I přes nebezpečí, které s sebou tato role přinášela, nebyl Státní bezpečností nikdy přistižen a pašoval dokumenty až do sametové revoluce. Tu strávil v Laterně Magice a byl přítomen jak samotnému revolučnímu hnutí, tak pozdější názorové diverzifikaci Občanského fóra. V prosinci 1989 aktivně působil při znovuobnovování skautingu, od něhož se kvůli názorovým rozporům kolem března 1990 odklonil. Roku 1991 započal svou novinářskou kariéru, nejprve v Lidových novinách, odkud roku 1995 nakrátko přestoupil do Svobodného slova, aby nakonec zakotvil v zahraniční redakci Práva. V té setrval až do roku 1999, kdy přijal nabídku Ministerstva zahraničních věcí na velvyslanecký post v Izraeli, na kterém byl roku 2004 vystřídán Michaelem Žantovským. V době natáčení v roce 2022 se nadále věnoval své velké sběratelské vášni obalů od žvýkaček a komiksovému literárnímu žánru.