„No, a nakonec v tom dvaačtyřicátém, to přišel rozkaz, že musíme nastoupit do transportu. Otec byl v tý době v nemocnici, měl zlomenou nohu v krčku, a oni to tenkrát dělali tak, že provrtali koleno, na takovým lešeníčku to viselo. A takže ten byl vyreklamovanej. A maminka řekla, jako křesťanka ta nikam nemusela, samozřejmě. Ale vyhodili ji ze zaměstnání taky, takže si sháněla místo. No a takže vtom přišel v dvaačtyřicátým rozkaz, že máme nastoupit do transportu. Maminka řekla: ‚Nic, já vás nikam nepustim.‘ Jo, jenže pro náš přišel strážník. A dvě malý děti odved, ty dva starší už byli na práci v Německu. A mně bylo dvanáct, bratrovi třináct. A strážník nás vedl na shromaždiště, jak je Veletržní palác, a já celou cestu brečela. Takže tím pádem jsem naposledy viděla maminku. Otec byl v nemocnici. Takže dvě malý děti odvedli. Neměli jsme s sebou absolutně nic, seděli jsme tam na zemi. Lidi, co tam přicházeli, tak měli s sebou to, co unesli. Ruksaky, spoustu věcí, prádlo a všechno, co si mysleli, že potřebují s sebou mít. Málokdo si vzal knížku, přece jenom to vážilo. My jsme tam přišli, tam jsme seděli teda na zemi, neměli jsme s sebou žádný matrace, žádný spacák, vůbec nic. No a pak druhej den jsme šli pěšky, takovej celej transport to byl, na nádraží – Bubeneč [Bubny, pozn. ed.] se to jmenovalo, myslím. No a odtamtud nás odvezli do Bohušovic a tam nás vysadili. A tenkrát ještě tam nebyla odbočka vlakem do Terezína, to se dělalo asi během dvou let potom. Tak celej ten transport s těma lidma, s těma rancema, co měli na zádech, my jsme neměli nic, my jsme šli a trvalo to možná dýl než hodinu, než jsme tam došli. Tam potom mě přidělili k dětem, k děvčatům, a bratra ke klukům.“
