The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Kurková (* 1937)

• narodila se 29. června 1937 ve Štítině jako nejmladší ze tří dcer

• pamatuje poměry, hospodaření a řemesla na vesnici v době svého dětství

• na jaře 1945 zažila přechod fronty během Ostravsko–opavské operace

• s rodiči a sestrami se ukrývala ve sklepě před frontou i ruskými vojáky

• přinesla svědectví o ukřižování průzkumníka Ivana Kubince nacisty

• vlastní album historických fotografií Štítiny poničené těžkými boji

• před rokem 1948 nadšeně cvičila v Sokolu v místním pivovaru

• od poloviny 50. let pracovala v opavské věznici jako výchovná poradkyně

• setkala se s neprávem odsouzenými a zažila složité vztahy mezi personálem

• po roce 1989 se vrátila do Sokola

• v době natáčení v roce 2023 žila v Oticích

Poslední chvíle druhé světové války prožila s rodinou schovaná ve sklepě. „Lidé ze starých domků sklep neměli, tak se přestěhovali k nám i s malými dětmi. Bylo nás tam asi dvacet. Všichni v jednom sklepě,“ popisuje Marie Kurková přechod fronty, při kterém sovětská armáda vytlačila z vesnice tu německou. „Byly tam s námi holky, které měly devatenáct, dvacet roků a Rusáci se za nimi dobývali. Ty holky ležely s hrůzou schované pod postelemi.“

Rudoarmějci oslavovali blížící se vítězství poněkud předčasně. Svou pozornost obrátili od nepřítele k místnímu lihovaru. Marie Kurková vzpomíná na chvíle hrůzy: „Když Němci před Rusy ustupovali, dostali se Rusové do štítinského lihovaru. Tam se tak opili, že se Němci vrátili zpátky a začaly ukrutné boje. Vyhořela škola, mlýn Stanovských, školka. Domy, které měly doškové střechy, vyhořely všechny. To jenom kvůli tomu, že se Rusáci zřídili.“

Němci ukřižovali průzkumníka na vratech statku

Podle dohledaných informací se největší boje ve Štítině odehrály 18. dubna 1945. V zájmu splnění Ostravské operace zahájili československé a sovětské jednotky útok na Němci obléhanou Štítinu v 8 hodin ráno. Při této ofenzivě byl zajat a umučen rodák z Podkarpatské Rusi Ivan Kubinec. „Němci ho ukřižovali na vratech Zíkova statku,“ doplňuje pamětnice a ukazuje fotografii provizorního hrobu s křížem. „Zakopali jej u kapličky ve směru na Kravaře,“ dodává.

Ve stísněných prostorách sklepa Prokšovi dlouze čekali, až válka skončí. Ven se přesto dostali i mnohem dříve, to když musela Mariina matka zajít pro mléko hladovým dětem. „U domu byla v chlévě ustájená koza, maminka se svou sestrou jí chodily dojit, protože tam byly s námi malé děti, které potřebovaly něco jíst. Jen co se obě vrátily do sklepa, spadla bomba přímo na chlév,“ ukončuje příhodu se šťastným koncem Marie Kurková.

Sovětská a československá armáda postupovaly směrem od Kravař, aby co nejdříve vytlačily nepřítele. Ten byl ale ve výhodě, a tak se bojovalo o každý metr. „Byly tam velké boje. Rusové, kteří byli v staré části Štítiny, měli tu nevýhodu, že na ně Němci útočili shora od Nových Sedlic. Proto tam přišlo mnoho lidí o život. Nechtěla bych tu hrůzu znovu prožít,“ popisuje chvíle strachu.

„Náš dům byl u pole, které bylo překřížené zákopy právě až do Nových Sedlic. Tam bylo tolik padlých vojáků a oni všechna ta těla házeli do zákopů,“ vzpomíná na pohled, který se jí naskytl, když utichly boje a opustila sklepní úkryt.

Pohřbeno bylo i tělo umučeného Ivana Kubince, na jehož osud vzpomněla v Příbězích 20. století ve svém vyprávění Svatava Butková, jiná rodačka ze Štítiny. Marie Kurková, která vlastní fotografii prvního Kubincova hrobu, dodává: „ Leží pochovaný na hřbitově ve Štítině. Má pomník ve tvaru kříže se sochou připodobňující ukřižování.“

Cvičili jsme ve starém pivovaře

Marie Kurková se narodila komárovskému rodákovi Janu Prokšovi a jeho manželce Anně 29. června 1937. V nové části  Štítiny si rodina postavila domek, kde Marie kromě rodičů žila s dvěma staršími sestrami - Zdeňkou a o dva roky mladší Hedvikou. „Protože jsem byla nejmladší, byla jsem takový mazlíček,“ vzpomíná na velký věkový rozestup Marie Kurková.

Jak vypadala Štítina před druhou světovou válkou si dodnes vybavuje. „Bylo tam řeznictví, které provozoval pan Slavotínek. Můj bratrance Gustav Benek měl pekařství v staré části Štítiny, kde byly hlavně doškové chalupy, škola, školka, mlýn nebo lihovar,“ vzpomíná a doplňuje k továrně: „Do lihovaru se vozily brambory z okolních statků a obcí – Nových Sedlic, Dvořiska, Kravař. Byla tam i pila, čili to byla jakási průmyslová část obce.“

V mlze dětských vzpomínek má jasnější zejména ty z období druhé světové války. Mezi ty hezčí zařadila cestu do kostela či obecní dožínky. „V neděli jsme chodili do kostela v Mokrých Lazcích a chodili jsme rádi, protože jsme vymýšleli lumpárny, jako děti. Pak také pamatuji obecní dožínky. Krojovaní byli velcí i malí,“ dodává Marie Kurková a pokračuje cvičením v Sokole: „Jako sokoli jsme dlouho neměli tělocvičnu a cvičili jsme v starém pivovaře, což byl bývalý mlýn Stanovských.“

Heliodor Píka čekal na smrt, jeho dar předali jiní

Na konci druhé světové války zůstalo ve Štítině po velkých bojích mnoho vojenské techniky. „Na prázdném prostranství u nádraží se pak shromažďovala děla a všechna technika, která po válce ve Štítině zůstala,“ hovoří Marie Kurková a ukazuje další fotografie. „Byly tam hlavně bedny od munice a vraky tanků.“

Pomoc štítinským přijeli nabídnout kmotři z Poděbrad. Místním obyvatelům obstarali oblečení, stravu a další základní potřeby. „Když přijeli kmotři z Poděbrad, stáli jsme u starého pivovaru a vítali jsme je. Přivezli dary a peníze. Byl tam i pěvecký sbor na jejich počest a kuchařky, které připravily jídlo.“

Neskrývané nadšení z konce války má v sobě Marie Kurková dodnes. „Hned po válce se začalo znovu budovat. Všichni se postavili zpátky na nohy a přiložili ruce k dílu. To bylo tak velké nadšení. Lidé měli tolik chuti do práce.“

Štítinská škola byla válkou zcela zničená a vyučovalo se v prostorách bývalého pivovaru. Z podnětu armádního generála Ludvíka Svobody předal 3. listopadu 1948 generál Zdeněk Novák obci dar 6 miliónů korun na její obnovu. Oba byli jmenováni čestnými občany Štítiny. Štábní kapitán Josef Buršík ve svých vzpomínkách uvádí, že iniciátorem akce sbírek byl původně armádní generál Heliodor Píka, který ovšem v té době už ‚nevinně trpěl ve věznici na Pankráci’.

Léky jsme na dvoře vylévali do demižonu

V roce 1948 naposledy prožívala radost z cvičení v Sokole. „My jsme byli Sokolem úplně nadšeni. Cvičili jsme ve starém pivovaře jen v tom, co jsme měli na sobě, neměli jsme žádné úbory. Tak jsme byli pro to zapálení. Naše nadšení trvalo do posledního sletu v roce 1948, pak byl Sokol zakázaný.“

Ještě během docházky do základní školy zastávala Marie Kurková funkci místní knihovnice a přivydělávala si ve farmaceutické firmě, kde pracoval její otec. „Jezdila jsem na brigády do Komárova. Třeba přišly zpátky nějaké léky ve skleničkách. To se muselo rozdělat a vylít do demižonu. Všechno se dělalo venku na dvoře,“ vzpomíná.

Když absolvovala opavské gymnázium, pokračovala nástavbou. „Studovala jsem právo, psychologii a pedagogiku a marxismus - leninismus v Ostrově nad Ohří,“ pokračuje pamětnice od vzdělání k zaměstnání v opavské věznici. „Tu práci jsem dělala od roku 1956, co jsem se přivdala do Otic. Jezdili jsme do Prahy na školení a nejen tam, jezdila jsem na školení do kriminálů po celé republice.“

S příslušníky byla těžší práce než s odsouzenými

Po získání potřebné praxe na sekretariátě opavské věznice přešla do provozu. „ Dělala jsem odbornou vychovatelku a zajišťovala život odsouzené po psychické stránce. Byly tam ženy, které neměly ani základní vzdělání, a my jsme jim ho doplňovaly,“ vysvětluje Marie Kurková.

Mezi odsouzenými si ale musela dávat dobrý pozor. „Byly tam romky a ty byly tak vyčůrané! Vymýšlely si a hned všeho využily. Neměla jsem z nich strach, měla jsem strach, že si budou vymýšlet a já budu postižená, protože tohle bylo na denním pořádku,“ uvádí a pokračuje zážitky s odsouzenými, kterých jí bylo líto.

„Byly tam bohužel i ženy, které byly odsouzeny neprávem. Například vedoucí z obchodu odsouzená nevinně za rozkrádačku. My jsme to věděly, ale jak jí z toho pomoct? A proto jsme taky volily jiný přístup k těmhle lidem. Ony potřebovaly naší pomoc,“ vzpomíná na své pracovní poslání.

„S lidmi je vždycky těžká práce. Ale kolikrát byla těžší práce s příslušníky, než s odsouzenými. U odsouzených jsem měla přirozenou autoritu, kdežto u příslušníků jsem si musela dávat jo pozor,“ dodává a příběh svého pracovního života v ‚kriminále‘ uzavírá slovy: „Po roce osmdesát devět přibývalo žen, které si myslely, že si na nás mohou dovolit všechno. Pracovala jsem tam třicet šest roků a už bych se tam ani na minutu nevrátila.“

Fotografií zničené Štítiny si jako dítě nevážila

Marie Kurková se velmi zasloužila o věhlas Sokola v Oticích, rodné obci svého manžela. „Když jsem se do Otic v roce 1956 přivdala, tak tady Sokol jako takový nebyl, snad v minulosti. Byl tady Sokol v podobě kopané.“

Cvičení v Sokole se věnovala, dokud jí to síly dovolily. Cvičila i spartakiádní sestavu, předvést ji ale nestihla. „Nacvičovali jsme v práci sestavu na spartakiádu, ale nikdy jsem se na ní nedostala, protože jsem vždycky otěhotněla. Cvičila jsem tehdy za Rudou hvězdu,“ dodává.

Cvičení si nejvíce užívala už jako seniorka, když byly obnoveny všesokolské slety v Praze. „V roce 1994 jsem už cvičila. Bylo to krásné. Vždy je to krásné. A bylo vidět, že senioři, ještě bývalí Sokolové, ti jsou nejvíce zapálení. Doufejme, že to bude pokračovat. To já vždycky říkám našim holkám: holky považujte si toho, protože to se už nikdy nevrátí,” dodává nad rozloženými fotografiemi Marie Kurková, která si vystačila s životním krédem ‚Co dáváš, to dostaneš‘.

Fotografie, pojítko našeho rozhovoru a zejména pak pomůcka jejího vyprávění. Drží v ruce ty z válkou zničené Štítiny a sděluje: „Hodně fotek z poválečné Štítiny jsem dala k dispozici do školy. Oni si je zvětšili a mají je vystavené na schodišti. Jedna má fotka je i v hrabyňském památníku zvětšená jako plakát. Když jsem tyhle fotky dostala, byla jsem ještě dítě a moc jsem si jich nepovažovala. Až s odstupem času jsem pochopila, jakou mají hodnotu,“ zakončuje svůj příběh Marie Kurková, zvaná ‚Maryčka‘.