Marie Kurková

„Obdivuji sama sebe, že jsem to zvládla. Do roku 1989 to ještě byly odsouzené na úrovni, ale později tam byly ženy, které si myslely, že si k nám mohou všechno dovolit. Urážely nás. Před rokem 1989 tam byly i neprávem odsouzené ženy. Například byla vedoucí odsouzená za rozkrádačky v obchodě. Byla nevinná, ale jak jsme jí mohli pomoci? Na druhou stranu jsme k těmto ženám měli úplně jiný přístup. Potřebovaly si popovídat, měly rodinu a zároveň měly strach, že o tu rodinu přijdou, že se jim rozpadne manželství. Potřebovaly naší pomoc. Měla jsem jednu odsouzenou, která mě prosila, jestli si může se mnou v kanceláři povídat. Mezi odsouzenými neuměla získat nějakou přítelkyni, které by mohla všechno říct, tak ji hledala ve mně. A nezapomněla. Dodnes mi píše na Velikonoce nebo Vánoce. Já si s ní ale nekoresponduji.“

„Němci ukřižovali na vratech Zíkova statku sovětského průzkumníka. Potom, co ho sundali, jej pohřbili u kapličky. Později byly jeho ostatky pochovány na místním hřbitově ve Štítině. Na hrobu je pomník ve tvaru kříže s vyobrazením jeho ukřižování.“

„Náš dům stál na konci poslední ulice ve Štítině. Kousek od domu byla lávka a pak už byla pole. Na polích až k Novým Sedlicím byly za druhé světové války zákopy. Po válce bylo ve Štítině mnoho padlých vojáků a jejich těla házeli do těch zákopů. Byly tam velké boje a to jen proto, že se Němci vrátili zpátky do Štítiny. Moc dobře si na to pamatuji. Rusové pak těsně po válce rabovali a vše si odváželi do Ruska. Dokonce přivezli šicí stroje a mladé ženy musely šít velké vaky, do kterých si vojáci dávali nakradené věci. Ty pak naložili na malý vozík tažený koňmi a odváželi to pryč. I jízdní kola nám sebrali.“

„Válku jsem prožila v hrůze. Ve Štítině byl lihovar. Nové Sedlice jsou na kopci a Štítina v dolince. Němci ustupovali před Rusy a ti Rusové se dostali do lihovaru. Tam se tak opili, že se Němci vrátili zpátky do Štítiny a začaly veliké boje. Vyhořela škola, mlýn, školka a všechny domky, které měly doškové střechy. Štítina tak špatně dopadla následkem toho, že se Rusové tak zřídili. Byli jsme ukrytí ve sklepě a s námi tam byly i mladé dívky. Mezi nimi i má těhotná sestra nebo Květoslava Volná z Otic. Všechny ležely pod postelemi, protože se za námi do sklepa dobývali vojáci. U domu byl nový chlév, kde byla ustájená koza. Maminka se svou sestrou chodily ven ze sklepa tu kozu dojit, protože tam s námi byly i malé děti a ty potřebovaly mléko. Vodu jsme ve sklepě měli, což byla výhoda. Maminka se sestrou se vrátily zpátky do sklepa s nadojeným mlékem a na chlév spadla bomba. Nad chlévem byly schované věci, včetně krabice s botami. A jakmile na chlév spadla bomba, byly boty rozházené po všech zahradách okolo.“

„Potom, když se Rusové dostali do Štítiny, začaly těžké časy, protože oni se cítili být u moci. Mladá děvčata se před nimi schovávala, to bylo hrozné. Rabovali a místní ženy jim musely šít plátěné pytle, do kterých si dávali nakradené věci a odváželi si je domů.“

„Ve Štítině se bombardovalo. Byli tam Němci a od Kravař se blížili Rusové. Ze Štítiny do Kravař to není daleko. Bombardování bylo velké. Všichni jsme byli schovaní ve sklepě. Vařilo se na lihu, byly tam s námi malé děti. Druhá část Štítiny, kde stály staré doškové chalupy, celá vyhořela. Nad Štítinou jsou Nové Sedlice, Rusové byli tím pádem v nevýhodě, neboť Němci se dostali nahoru do Nových Sedlic a útočili směrem dolů. Ve Štítině tehdy přišlo o život mnoho lidí. Staré doškové domky shořely.“