Zdeňka Kurková

„To byl tábor takovej trochu legrační, protože naše vedoucí usoudila, že jsme za vodou a pod velkým kopcem, takže nás nikdo nebude obtěžovat, takže se skoro nehlídalo. A teďka jsme zjistily, že se nám ztrácejí ešusy, který byly navěšený u kuchyně na těch kůlech, že? A ty se nám ztrácely. A pořád jsme nevěděly kam. A potom jsme zjistily, že kus, asi dva kilometry od nás, je chlapecký oddíl, to byli hoši z Bratislavy, a oni nám chodili krást ty ešusy a pořád se divili, že se tomu nedivíme nebo nic nehlídáme, a potom nás teda pozvali a byl nějakej potom meeting, že se tam hrál volejbal s nima a takový ty hry, a ty ešusy nám potom vrátili.“

„Nebo jsme jednou dokonce jako družina vyrazily na Chočské pohoří na tři dny, jsme tam se vybraly taky zase holky patnáctiletý. Tak jsme prošly celej ten Choč, tamto Chočské pohoří, tam nás chytla šílená bouřka, takže jsme se potom draly tou klečí dolů, protože jsme viděly, že je tam nějaká koliba, takže tam nás potom, v té kolibě, nechali přespat. Tou klečí to bylo hrozný, protože to bylo skoro potmě, a já vím, že já jsem měla tu skautskou sukni, která byla na knoflíky, a přišla jsem bez všech těch knoflíků až dolů. To byl krásnej výlet. A už nikdy nevím, kudy jsme tam šly, ale bylo to to Chočský pohoří a pěkný to bylo; na tři dni. A divila jsem se tě našim vedoucím, že prostě nás klidně takhle vyslaly, aniž by měly mobil nebo něco takovýho, hlídaly, kde jsme...“