The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jenovéfa Kůrová (* 1944)

• narozena 24. dubna 1944 v Brně

• rodina pečovala o postiženého staršího bratra pamětnice

• dálkově vystudovala pedagogickou fakultu

• působila jako učitelka v Brně

• roku 1988 se stala předsedkyní skupiny Červeného kříže v Brně-Obřanech

Jenovéfa Kůrová se narodila 24. dubna 1944 v Brně. Jejím rodičům se rok před Jenovéfou narodil syn Jaroslav, který byl již od porodu velmi vážně tělesně postižený. Jaroslav nemohl chodit ani příliš mluvit, a život celé rodiny byl tak samozřejmě ovlivněn péčí o něj. „Držel nás pohromadě ten náš nemocný bráška.“

Jenovéfa, které všichni říkají Jenka, se narodila rok před koncem druhé světové války, takže si z jejího průběhu samozřejmě nic nepamatuje. Z vyprávění rodičů však ví, že její otec byl poslední, kdo přešel místní most přes řeku, než ho německá armáda vyhodila do povětří. Smrti tatínek těsně unikl dokonce hned dvakrát. „Čtyři tátové z naší ulice se domluvili, že někam vyrazí sehnat maso, ale náš táta se někde zdržel a nestihl to. Už se nevrátili, zastřelili je Němci.“

Rodiče

Jenovéfa moc ráda vzpomíná na svou maminku, která byla učitelkou a před válkou učila ve slovenském Popradu. „Posílali se tam mladí učitelé z Čech a z Moravy, protože tam neměli učitele.“ Měla tam na starosti osmdesát dětí v jedné třídě a nejvíc bojovala s tím, že mnoho dětí nemohlo chodit do školy kvůli obrovské chudobě. Maminka tak na Slovensku organizovala sbírky pro místní chudé děti.

Na tatínka nevzpomíná Jenovéfa tak ráda. Rodinu opustil, když byly děti malé, a většinu času trávil u milenek. Rodiče se rozvedli, a maminka tak měla na starosti postiženého Jaroslava, Jenovéfu a ještě jejího mladšího bratra. „Když jsme byli sami bez tatínka, tak tatínek měl ještě tendenci si z toho našeho rozpočtu ubrat... Když jsme někde dostali něco dobrého, tak se to bralo domů Jarouškovi.“

Kvůli babičce jsem se stala ateistkou

Jenovéfa i její sourozenci byli pokřtění a chodili s maminkou do kostela. Jejich babička byla velmi nábožensky založená a zdědila obrazy se svatými, které darovala své dceři s tím, že si je musí doma vyvěsit. Ta se však bránila, protože za komunistického režimu byli věřící lidé v nelibosti a k mamince chodili domů žáci, kteří je mohli udat. „Vždycky, když přijela babička, tak jsme tam ty obrázky věšeli.“ Jednou babička přijela neohlášeně a zjistila, že obrázky nejsou na svém místě. Okamžitě uražená odjela a několik let se svou rodinou nepromluvila. „Já jsem se tehdy stala ateistkou kvůli té babičce, to jsem nemohla pochopit.“

Na začátku padesátých let nastoupila pamětnice na základní školu a po střední škole úspěšně složila zkoušky na medicínu. Po dvou letech studia ji však vyhodili od zkoušky. „Měl jít zrovna studovat můj mladší bratr a na oba nebyly peníze. Já jsem to psychicky neunesla a řekla jsem, ať jde studovat on, když je to chlap, a nastoupila jsem do fabriky.“ Během práce v továrně Jenovéfa dálkově dokončila pedagogickou fakultu.

Volala jsem jim, jak to zvládají

Po studiu nastoupila na základní školu Hamry v brněnských Maloměřicích. V roce 1965 se provdala a narodil se jí syn a později dcera. Po mateřské dovolené se Jenovéfa do školství opět vrátila. Celkem strávila jako učitelka pětačtyřicet let. „Svoji práci jsem milovala.“ Kromě výuky se pamětnice věnuje už od roku 1962 činnosti pro Červený kříž. V mládí absolvovala ústřední školu Červeného kříže a od roku 1988 je předsedkyní obřanské skupiny. „Doteď to za mě nikdo nechce vzít.“

Dnes žije pamětnice s manželem v Obřanech a mají radost z vnoučat a pravnoučat. Těžce prožívali období koronaviru, kdy se nemohli vídat se svými nejbližšími. „Děti a pravnoučata k nám chodily pod balkon.“ Jenovéfa se snažila udržovat i během karantény kontakt se sestrami z Červeného kříže. „V tom nejtěžším období jsem hodně volala našim sestrám, jak to zvládají... Každého to potěšilo, že s někým mluvil alespoň po telefonu.“