Klaus Eduard Kürsten

„Takže jsme se pomalu vyhrabali a já jsem se běžel ven tou chodbou podívat do toho průjezdu, a teď jsem zůstal vyděšeně stát, protože ten průjezd byl úplně plný lidí, nacpaný lidmi, kteří utekli z těch zbořených a hořících baráků a kteří se potřebovali někam schovat. Chodba byla úplně plná těchhletěch věcí, ani neměli ti lidé moc věcí s sebou, protože utíkali jenom v oblečení, tam nikdo nestačil už nic brát. A když jsme pak přišli nahoru, tak v bytě už to bylo horší než poprvé, to už byla všechna okna rozbitá, byly i vyvrácené dveře od těch výbuchů, od tlakových vln, a dost působilo děsivě, když jsme se dívali přes dvůr – tam byly takové velké fronty domů a tam bydleli kamarádi a spolužáci, a ze všech oken šly takové dvoumetrové prapory plamenů. Všecko to stálo v plamenech, všecko to hořelo, což bylo dost děsivé, ale my jsme se snažili co nejrychleji uklidit sklo a to nejnutnější, abychom se dočkali rána, protože nikdo nevěděl, co bude a jak to bude pokračovat. Ale k ránu ve čtyři hodiny přišla ta třetí vlna, kdy to dokončili. Kdy se asi půl tři čtvrtě hodiny bombardovalo. Pak už začalo svítat. My jsme pak nějak na chvíli nahoře usnuli. My jsme měli veliký byt, tam bylo asi pět místností, ten už byl plný lidí. V tom domě zůstala spousta lidí, průjezd byl plný, dvůr byl plný. Problém nebo štěstí bylo, že v té naší ulici zůstaly stát asi čtyři domy, vprostředku mezi nimi náš dům. Naproti němu asi sto metrů byl veřejný kryt, kam mohli lidé z ulice, když je to zastihlo venku, a ten dostal přímý zásah, takže odtud tahali ty mrtvé ještě asi týden.“

"Odhoukali konec, tak jsme vyšli nahoru, ale viděli jsme, že všecko kolem hoří. Pokusili jsme se tam uklidit, protože mezitím nějaká okna praskla, ale asi za půldruhé hodiny se ozvaly sirény znovu, takže jsme zase běželi do sklepa a tam byla už vidět větší nervozita a spěch, protože to schodiště nebylo rovné. Bylo do oblouku a jak lidé běželi z těch vyšších pater, tak vím určitě, že se tam někomu rozsypal kufr, a jak se to sypalo z toho kufru, tak jsme mezi tím klopýtali a snažili se dostat dolů do sklepa. Každý už pospíchal, abychom byli tam dole. V tom domě byl veliký průchod do dvora, kde byla tiskárna, a z toho průchodu vedly dveře dolů do sklepa. Tam byla taková zvláštnost, že sklepy v celé ulici byly probourané a jenom lehce zazděné, jenom položené cihly, aby v případě nějakého nebezpečí se bylo možné tím druhým domem dostat do bezpečí nebo někam ven. Pak jsme zjistili, že to moc k ničemu nebylo. Druhý nálet – to už bylo něco jiného, bylo to nějak po půlnoci, to už padaly bomby naostro. Dneska nevím, jak bych to snášel, tenkrát jako dítě jsem měl strach, protože jednak bylo zvláštní, že celou dobu nám šla elektrika, svítila elektrika, takže jsme měli ve sklepě světlo a šlo nám rádio, takže jsme slyšeli i hlášení, jaké svazy odkud přilétají, kolik jich je a kam zase odlétají a podobně. Ale na druhou stranu ty výbuchy byly docela děsivé, to bylo vždycky táhlé obrovské hvízdání a pak zadunění a to přišlo čím dál tím blíž a tím pádem se každou chvíli také víc a víc sypala omítka v tom sklepě, takže už jsme byli takoví šediví, takoví zapadaní tou omítkou.“

„Nás tam zajímalo hlavně to, že tam byl veliký stůl, jako kulečníkový, s velkým masivním rámem a na něm byla plasticky vytvořená krajina se silnicemi, železnicí, všechno tam bylo. Ta scéna se neustále upravovala, a tam se nějak zřejmě připravovaly pohyby vojsk nebo něco podobného, protože tam se neustále pohybovali vojáci a dodnes nevím jak to, že jsme si tam jako děti – ale jako děti to asi nevadilo –, že jsme si tam mohli hrát a mohli jsme tam pobývat.“