Mgr. Josef Kusebauch

"Hlavně kolem nás byla těžba, takže určitě jsme v noci slyšeli neustále rypadla. To byla jedna věc, teď ty hlubinné doly, to zahořuje. Tam jak oni to řežou na té frontě, tak tam se vlastně dostanou na hlubinné doly, které tam byly dřív a tam v těch chodbách většinou to uhlí hoří. Takže občas zápary z toho dolu bylo cítit. Navíc na okraji Chabařovic byla obrovská skládka Spolchemie. Nijak nezajištěná, která vypadala hrozně nevábně a oni tam ještě vypalovali v zimě večer sudy. Takže to bylo docela ponuré. Když jsme jeli autobusem, byla taková mlha a teď před Chabařovicemi na té skládce hořely sudy takovým kouřivým plamenem, takže to byl ošklivý zážitek. Nejvíc jsme to pociťovali na životním prostředí, protože jsme sledovali, jak odcházely smrkové lesy a vždycky na podzim tu byla ta deka, jak se říkalo inverze. V předpovědi počasí si pro to vymysleli termín, že je kouřmo. Inverze je běžný přírodní jev, to se jenom drží mlha a chladnější vzduch, jenže ono to vytvoří pokličku a všechny škodliviny, které tu byly z teplárny, ze skládky a hlavně z topenišť domácností, kde se topilo uhlím a každý to dusil, jen aby mu to nevyhaslo, tak si pamatuji, že oproti tomu Havířovu to byl obrovský rozdíl k horšímu. Chabařovice byly zahaleny kouřem a špatně se dýchalo, kdežto Havířov paradoxně i když byl vedle Ostravy, tak tam vlastně není žádná výroba, žádná fabrika, nic, a je tam hodně zeleně a přírody, takže tam to působilo jako ohromně čisté město."

"Tatínek prožíval revoluci tak nějak s nedůvěrou. Já vím, že byli někde s našima na dovolené a odtamtud jeli do Rakouska se podívat na výlet. Ze začátku se mu to líbilo a říkal, už vím, proč nás ti komunisti nechtěli nikam pustit, abychom to neviděli, ale postupně se mu to vůbec nelíbilo. Vzpomínám si, že poslouchal neustále Svobodnou Evropu a co se děje s Havlem. V té době bylo na Svobodné Evropě hodně informací. Disidenti se aktivovali už před revolucí, vždycky když bylo nějaké výročí, tak si vzpomínám, že byly informace o různých stávkách v Praze. Takže se aktivovali a bylo hodně informací už na Svobodné Evropě a vím, že když jsem ráno vždycky přišel dolů do kuchyně, že on tam měl puštěnou Svobodnou Evropu. Otec to sledoval, nebyl ještě tak vyhraněný komunista v tu dobu, sledoval, co se děje, ale postupně se mu to moc nelíbilo. Hrály u něj roli jistoty. Jakmile viděl, že někde skončila výroba fabriky, tak to nevnímal dobře."

"První věc, taková trošku šokující, když jsme zastavili někde a vyšli jsme ven se jenom protáhnout a už jsme byli v Berlíně a tam se po zemi válely igelitové tašky a někteří kamarádi je začali hned sbírat. Já jsem si říkal, to je ostuda, ale na takových drobnostech je vidět, jak věc, která tady byla naprosto špičková, potištěná igelitová taška, byla tam vlastně odpad. Jak jsme byli úplně změnění myšlením, že jsme sbírali ten odpad, protože to pro nás bylo atraktivní. Potom samozřejmě jsme tam měli mezi těmi nácviky hodně volného času, takže jsme chodili po tom Berlíně a chodili jsme do těch obchodů, měli jsme pár marek, samozřejmě, samozřejmě jsme tam nějaké marky pašovali, abychom si mohli vůbec něco koupit, a byli jsme naprosto šokovaní."

„A v roce ‘85 jsme se s tím tanečním klubem dostali s formací latinskoamerických tanců na mistrovství světa do Západního Berlína. Samozřejmě naše hudba k tomu nebyla anglicky zpívaná. A jenom tak, když jsme tam byli na tom mistrovství, tak samozřejmě všechny ty světový formace, všichni to měli nazpívaný a bylo to mnohem hezčí a bylo to emotivní. A my jsme to měli takový sterilní, protože to prostě nešlo. A zase tam prostě byly problémy, jo. Těsně před odjezdem přišlo udání na jeden pár, že snad chtějí zůstat na Západě, a nemohli jet, jo.“

„Samozřejmě za toho režimu tady bylo katastrofální životní prostředí. Chemička tady smrděla, na skládce, která je rekultivovaná, kterou tady vidíte, tak tam většinou vypalovali v sudech odpady, takže to kouřilo. Tady všude byly elektrárny, které neměly odsíření, takže oxid siřičitý, který se z toho uhlí dostával do ovzduší, způsoboval kyselý deště. Na Krušných horách odešly všechny jehličnaté stromy. A oni se nám to snažili kompenzovat tím, že lidé dostávali příplatek, tzv. pohřebné se tomu říkalo, příplatek k vejplatě. A posílaly se děti na školy v přírodě. To ale byla hezká věc, to jsme byli dvakrát ročně tři neděle vždycky někde v horách, tak tam nás to hrozně bavilo.“

„Ale zažil jsem taky nepříjemné situace, když jsme se jednou ráno probudili v roce ‘68, to mi byly čtyři roky a velice dobře si to pamatuju. A po naší ulici jely tanky. Tam byly v Havířově široké ulice, dlouhé a vypadalo to hrozivě, protože po celé té čtyřproudovce tam vlastně valila kolona tanků. Vím, že jsme na to koukali z balkónu, že máma říkala: ‚Snad nebude válka.‘ A byli jsme z toho docela rozladěni, takže to si pamatuju z těchto dob a utkvělo mi to v paměti.“