Josef Kuthan

„Blbá na tom byla jedna věc: jak byl děda s babičkou a máma s tetou, to byly ještě v té době malé holky, vystěhovaní za druhé světové války Němci, tak když se tam vrátili, tak hospodářství bylo totálně vybrakované. A tehdy si brali, nabízela - to byla ta UNRRA americká -, která nabízela výhodné půjčky pro zemědělce. Tak si dědeček vzal půjčku od té UNRRY na koupi dobytka, protože tam nebylo vůbec nic. Takže si vzal půjčku na koupi dobytka. Jenže potom po převratu tyhle dluhy přešly na Českou spořitelnu. A když pak museli odejít ze statku v tom jedenapadesátém roce, tak ten dluh jim zůstal. Ten ta Česká spořitelna na dědovi a babičce vymáhala pořád. A pamatuji si, děda umřel v šedesátém druhém roce a babička potom, ta umřela někdy v devadesátém druhém, a když jsem po ní likvidoval ty papíry a takové, tak tam měla v šuplíku štosy složenek z pošty, kde platila do sedmdesátého šestého roku ten dluh po stokoruně měsíčně. Až do toho sedmdesátého šestého roku.“

„Táta byl od čtyřicátého třetího roku nasazený v Německu na nucené práce a ve čtyřicátém čtvrtém roce, nevím tedy přesně kdy, se mu podařilo z toho Německa z těch nucených prací utéct a vrátil se sem domů. A tady, protože ten kraj perfektně znal, byl tady s těmi lidmi dost sžitý, hodně tady o tom kraji věděl, tak se zapojil do odbojové činnosti, do té partyzánské skupiny Fakel, která tady na Dobříšsku operovala. Ale otec nebyl nějak aktivní při bojových činnostech, ale jeho úkolem bylo tady v té partyzánské organizaci... měl za úkol dělat spojku. Zaprvé ten kraj bezvadně znal z té svojí pracovní činnosti, z té státní správy hrazení bystřin, a hodně lidí tady znal. Takže se snažil tak nějak pomáhat a spojovat ty jednotlivé články té dobříšské partyzánské organizace a shánět potraviny a léky a co bylo potřeba v té době dělat.“