The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Kutiš (* 1945)

• narozen 12. dubna 1945 v Praze

• vyučil se soustružníkem v ČKD Praha

• roku 1964 narukoval na vojnu k raketovému vojsku

• pracoval v Pražských komunikacích

• krátce byl členem KSČ

• celý život se věnoval amatérskému fotbalu

Jaroslav Kutiš se narodil 12. dubna 1945 v Praze. Jeho otec pracoval jako slévač v ČKD  a maminka pracovala v lisovně v Modřanech. Do rodiny po dvou a půl letech přibyla ještě dcera Jana a bydleli ve vilce v pražském Braníku. Na dětství vzpomíná Jaroslav rád, hodně času trávil venku na ulici hraním s kamarády. „Fotbal jsem začal hrát ještě v Braníku, kde jsme s klukama chodili hrát na hřiště.“ Fotbal se pak stal Jaroslavovou celoživotní vášní a v dospělosti se stal i fotbalovým rozhodčím a trenérem.

Tenkrát jsme o tom nesměli mluvit, ale věděla to půlka republiky

Po absolvování základní školy nastoupil Jaroslav na odborné učiliště, kde se vyučil soustružníkem. Tuto práci vykonával v ČKD do roku 1964, kdy ho povolali na vojnu do Rokycan. „Byl jsem u raketových vojsk. Tenkrát jsme o tom nesměli mluvit, ale věděla to samozřejmě půlka republiky.“ Na vojně panoval tvrdý řád a za jeho porušení byli provinilci zavíráni do cely.

Jaroslav se na vojně přihlásil na dvouměsíční kuchařský kurz. „Zbytek vojny jsem dělal kuchaře, takže já si na vojnu nestěžuju. I když někdy bylo to vaření venku tvrdý, jezdili jsme na nějaký cvičení třeba i v únoru, březnu, když byl venku sníh.“ Musel vařit pro čtyři sta vojáků jejich jednotky, ale práce ho bavila, protože k vaření měl kladný vztah po celý život.

Lidé si pomáhali

Po návratu z vojny se Jaroslav vrátil do ČKD. Na volejbale se seznámil se svou budoucí ženou a v prosinci 1967 se vzali. Od ledna 1968 odešel pamětník pracovat jako řidič k Pražským komunikacím. Zde byl zaměstnán i v srpnu toho roku, kdy Československo obsadily armády Varšavské smlouvy. „Roznášeli jsme tiskoviny, které byly ilegální. Chodili jsme do tiskáren pomáhat.“ Okupace pro národ znamenala šok, ale lidé se podle pamětníkových vzpomínek semkli a pomáhali si.

Kutišovým se postupně narodili dva synové a rodina se v roce 1974 přestěhovala z Braníku do pražských Kobylis. Zde začal Jaroslav působit v roce 1982 jako fotbalový rozhodčí.  Oba jeho synové taky rádi hráli fotbal a jeden v dospělosti působil i jako rozhodčí.

V zaměstnání pamětníka přemlouvali, aby vstoupil do komunistické strany, dlouho to však odmítal. „Ale pak jsem musel, protože děti už byly velký a začaly se zajímat o práci.... Bylo mi řečeno, že když nepůjdu do strany, tak mi znepříjemní život. Rok jsem tam nechtěl, tak mi to dávali najevo. Přidělovali mi práci, kterou jsem nechtěl.“ Ve straně vydržel Jaroslav pouhý rok a pak z ní zase vystoupil. „Chtěl jsem jít svou vlastní cestou, nekoukat nalevo, napravo...  Byla to blbá doba. Když se člověk někomu nelíbil, tak vám to dal hned znát.“

Pár týdnů jsem nejedl a nespal

Během sametové revoluce na sklonku roku 1989 chodil Jaroslav každý den na demonstrace a po večerech roznášel letáky s informacemi o požadavcích demonstrantů. „Měli jsme radost. Najednou se člověk nemusel bát říct svůj názor.“ Po sametové revoluci musel pamětník odejít kvůli snižování stavů z Pražských komunikací a přes známého si našel práci u pohřební služby. „Člověk si na to musí zvyknout, prvních pár týdnů jsem moc nejedl a nespal, ale pak jsem si zvykl.“ U pohřební služby pracoval šest let, než odešel do důchodu.

Jaroslav Kutiš dnes žije v Praze spolu se svým nejstarším synem. Jeho žena již bohužel zemřela. „Když mi pak žena zemřela, tak to byla zase druhá etapa života. Všechno si musí člověk zařizovat sám, není na to zvyklý, co si budeme povídat, chybí mi.“