Jaroslav Kutiš

„Tenkrát jsem byl u raketových vojsk tady na Plzeňsku, v Rokycanech. No, pochopitelně nikdo to vědět nesměl, přitom to vědělo půl republiky, ale my jako vojáci jsme museli bejt zticha, že jo. No, tak vojna...“ – „A jak dlouho jste tam byl?“ – „Dva roky. Kdo neposlechl, tak to odnes.“ – „Jakože jak?“ – „No, třeba dostal, jak se říkalo, tři dni po službě. Normálně ve dne byla normální práce a večer místo toho, abyste šla spát na ložnici s vojákama, tak jste šla do basy spát. Sbalila jste si deku a šlo se spát do basy.“ – „A jak to tam probíhalo? Každý den to stejný?“ – „Každej den to stejný. Ráno, když jste nebyla v base, když jste nebyla v trestu, tak ráno rozcvička, nástup, snídaně. Pak bylo nějaký zaměstnání. Buď teda byly střelby, nebo bylo politický školení, nebo byla povinná prohlídka něčeho a pak byly praktický věci nějaký. A večer nebo odpoledne teda už bylo jenom nějaký takový povídání s velitelema.“