Jiří Kvapil

* 1949

  • „Vypravil jsem se v sobotu do Prahy. Zašel jsem na adresu toho bytu. Byl to starý barák, dost ošuntělý. Jméno na dveřích jsem ani nevěděl, kdo to je. Nicméně všechno odpovídalo popisu, tak jsem zazvonil. Otevřel mně pán a povídá: ‚Co si přejete?‘ Já jsem řekl: ‚Posílá mě Balú, jmenuji se Ká a hledám Tinťu.‘ V té chvíli natáhl levici, podal mi ruku. ‚Pojď dál.‘ Šel jsem dál. Hned na mě vysypal, aniž mě znal… viděli jsme se poprvé. Nicméně ta atmosféra skautského ducha, jsem to několikrát zažil, byla přítomna mezi námi, to doporučení od Balúa a podobně. Vůbec žádná překážka, bariéra, nic. Hned mě zasvětil do toho, že je skupina lidí, ve které muži, kteří jsou na tom podobně jako já, studují a připravují se na kněžství. ‚Bude to trvat pět roků. Dostaneš studijní materiály. Budeš chodit na semináře tam a tam.‘ To znamená do Prahy. Se mi protočily panenky, protože jezdit tak daleko, do Prahy, to nebylo snadné. ‚Teď pojedeš domů, promysli si to a rozhodni se. Když to všechno absolvuješ, budeš vysvěcený na kněze.‘ To na mě vysypal. Já jsem mu říkal: ‚Já jsem ženatý, mám rodinu.‘ – ‚To nevadí.‘ – ‚Jak nevadí, když to vadí?‘ On mi hned vysvětlil, že studují a jsou svěcení na kněze ve východním obřadu. Já jsem o tom věděl jen z doslechu a východní spiritualita se mě nedotýkala. Nicméně, že ten východ taky budu studovat a potom bych byl vysvěcený ve východním obřadu, kde se světí i ženatí muži.“

  • „Byl jsem s ním na lesní škole ve stanu. Vylezli jsme ven. Co se to děje? Všude rozruch. Já jsem si všiml, že na obloze lítají letadla jedno za druhým. Tam se něco děje. Někdo měl dalekohled, tak jsem do toho hleděl a povídám: ‚Lidi, to jsou Rusáci!‘ K tomu je potřeba předeslat, že tady bylo velké cvičení. Bylo tady plno Rusáků. A jako by to cvičení v tom červnu nebo červenci nechtělo skončit. Pořád tady byli, ale potom přece jenom se začali přesouvat. A nikdo nevěděl o tom, že zůstávají za hranicemi. Politika toho přepadení už byla podle mě nalajnovaná. Já jsem řekl: ‚To jsou Rusáci!‘ V té chvíli někdo přišel, tranzistorové rádio puštěné naplno. ‚Okupace. Přistávají na Ruzyni letadla. Překročili hranice. Napadli nás ze všech stran kromě Rakouska a západního Německa, jinak zaplavují republiku.‘ Bylo zděšení, slzy. Všem bylo jasné, že je konec. Sliby o Pražském jaru a naděje se rozplynuly v té chvíli. Táborák jsme zapálili, bylo to někdy v poledne místo večer, a ten den se lesní škola ukončila. Silné dojmy a silné zážitky, gilverský kruh kolem ohně. Člověk cítil, že ta jednota mezi těmito lidmi je a že nastane boj o přežití. Co bude, nikdo nevěděl.“

  • „Náboženství se ve škole ještě tehdy vyučovalo a rodiče nás samozřejmě přihlásili do náboženství. Přišel pan ředitel do třídy. ‚Kdo bude chodit do náboženství, ať vstane.‘ No tak jsme vstali. Vstalo nás více, možná polovina ve třídě. Neřekl nic, ale cítili jsme už tehdy, že to je něco hanebného, nějaká poskvrna. To se opakovalo každý rok a každý rok těch žáků vstalo míň. Musím říct, že jsem se těšil, náboženství se učilo do sedmé třídy, až budu mít sedmou třídu za sebou, že už pak nebudu muset vstát. A ono se to každý rok zhoršovalo a přitahovalo. Ta komunistická blamáž a to milování Sovětského svazu, které se na každém kroku propagovalo, to na člověka trčelo ze všech stran. Vím, že už od nějaké páté třídy jsem se ve škole cítil hodně nepříjemně. Občas jsme museli jít na koberec k řediteli školy. A tam: ‚Jak to, že nejsi pionýr? Proč nejsi pionýr?‘ Odpovědět nebylo jednoduché. Člověk nevěděl, co má říct. Jsme nakonec byly ještě děcka.“

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, 14.01.2019

    (audio)
    duration: 03:30:37
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Ten, kdo se pustí na cestu životem s Bohem, tak se neztratí

Pamětník Jiří Kvapil na dobové fotografii v roce 1980
Pamětník Jiří Kvapil na dobové fotografii v roce 1980
photo: archiv pamětníka

Jiří Kvapil se narodil 1. září 1949 v Olomouci. V padesátých letech jeho prarodiče v Lešanech museli vstoupit do družstva. Otec nemohl vykonávat právnickou profesi a živil šest dětí jako popelář. Jiří na základní škole čelil šikaně, když chodil do náboženství a nebyl pionýrem. Od roku 1964 studoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Mohelnici. V roce 1968 obnovoval skauting v Olomouci. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy se účastnil protestních akcí a aktivit na akademické půdě. Po maturitě nastoupil na Vysoké učení technické v Brně, ale po roce ze školy odešel. V Olomouci vedl skautský oddíl a organizoval tábor v létě roku 1969, ale další rok před táborem ho povolali do vojenské služby v Sušici na Šumavě. Po návratu z vojny se oženil a po různých peripetiích získal dobrou práci revizního technika pro podnik Potraviny Ostrava. Pro své tři děti a děti přátel vedl tajnou skupinku náboženské výchovy. Sám chodil na tajné teologické semináře doktora Josefa Zvěřiny a po jeho zatčení na semináře v Praze, které vedl Václav Dvořák. Po dokončení studií přijal 14. září 1986 svěcení na katolického kněze východního obřadu. Dále se věnoval výchově dětí, mládeže a kněžské službě nemocným. Po sametové revoluci obnovoval skauting v Olomouci a lesní školy pro rádce a vedoucí skautů. Podařilo se mu zorganizovat výuku křesťanské výchovy na středních školách a učilištích v celém okrese Olomouc a devět let také vyučoval na několika školách. V roce 1998 se stal administrátorem Řeckokatolické farnosti Olomouc a dodnes slouží každou neděli bohoslužby pro věřící řeckokatolického vyznání.