Jiří Kvapil

„Byl jsem s ním na lesní škole ve stanu. Vylezli jsme ven. Co se to děje? Všude rozruch. Já jsem si všiml, že na obloze lítají letadla jedno za druhým. Tam se něco děje. Někdo měl dalekohled, tak jsem do toho hleděl a povídám: ‚Lidi, to jsou Rusáci!‘ K tomu je potřeba předeslat, že tady bylo velké cvičení. Bylo tady plno Rusáků. A jako by to cvičení v tom červnu nebo červenci nechtělo skončit. Pořád tady byli, ale potom přece jenom se začali přesouvat. A nikdo nevěděl o tom, že zůstávají za hranicemi. Politika toho přepadení už byla podle mě nalajnovaná. Já jsem řekl: ‚To jsou Rusáci!‘ V té chvíli někdo přišel, tranzistorové rádio puštěné naplno. ‚Okupace. Přistávají na Ruzyni letadla. Překročili hranice. Napadli nás ze všech stran kromě Rakouska a západního Německa, jinak zaplavují republiku.‘ Bylo zděšení, slzy. Všem bylo jasné, že je konec. Sliby o Pražském jaru a naděje se rozplynuly v té chvíli. Táborák jsme zapálili, bylo to někdy v poledne místo večer, a ten den se lesní škola ukončila. Silné dojmy a silné zážitky, gilverský kruh kolem ohně. Člověk cítil, že ta jednota mezi těmito lidmi je a že nastane boj o přežití. Co bude, nikdo nevěděl.“

„Náboženství se ve škole ještě tehdy vyučovalo a rodiče nás samozřejmě přihlásili do náboženství. Přišel pan ředitel do třídy. ‚Kdo bude chodit do náboženství, ať vstane.‘ No tak jsme vstali. Vstalo nás více, možná polovina ve třídě. Neřekl nic, ale cítili jsme už tehdy, že to je něco hanebného, nějaká poskvrna. To se opakovalo každý rok a každý rok těch žáků vstalo míň. Musím říct, že jsem se těšil, náboženství se učilo do sedmé třídy, až budu mít sedmou třídu za sebou, že už pak nebudu muset vstát. A ono se to každý rok zhoršovalo a přitahovalo. Ta komunistická blamáž a to milování Sovětského svazu, které se na každém kroku propagovalo, to na člověka trčelo ze všech stran. Vím, že už od nějaké páté třídy jsem se ve škole cítil hodně nepříjemně. Občas jsme museli jít na koberec k řediteli školy. A tam: ‚Jak to, že nejsi pionýr? Proč nejsi pionýr?‘ Odpovědět nebylo jednoduché. Člověk nevěděl, co má říct. Jsme nakonec byly ještě děcka.“