Jaroslava Kvardová

"Zkrátka a dobře, chtěli, aby ten jeden vůbec, abych teda jako s ním šla. No a rodiče a babička si nevěděli rady, pozvali souseda, kterej byl jako bývalý, jak se tomu říká, no uměl německy, tak řekl tomu vojákovi, ať mně dá pokoj. A potom zase pozdějc, to mě zase jeden voják pronásledoval a to babička mě zavřela do skříně a vodu odšprtla a říká: „Musí tam byt“, teda jako rusky. No a on otevřel skříň a já, že jsme teda měli nízk‎ý okna, tak jsem vyskočila a utíkala. Tam seděli pánové, teda jako důchodci, a s těma jsem tam byla, tak to už teda jako nechtěl… Nebo jak bych to řekla, už mi dal pokoj."

"Ale když byl nálet, kterej byl 8. dubna v pětačtyřicát‎ym roce, tak jsem se dostala na Údolní ulici, kde teda jako jsem, místo abych šla na Špilberk do krytu, tak jsem radši byla, kde byl vyhozenej zákop pro tanky, aby se nedostaly na Špilberk. Tak jsem tam byla schovaná mezi dalšíma zákopníkama, kter‎‎ý teda dělali na Špilberku zákopy. A potom po náletě, všichni ti chlapci, nebo teda všichni, kteří utíkali do krytu na Špilberk, tak jim roztrhaly bomby plíce, že zůstali všichni na tom mrtv‎‎í."