RNDr., CSc. Jan Květ

„Měl jsem to štěstí být při tom, kdy se v roce 1968 Junák obnovoval. Rozšířila se ta zpráva. Bylo to koncem března v sále Domovina v Holešovicích blízko přístavu. Tam v napěchovaném sále vystoupil náčelník Junáka a bývalý politický vězeň Rudolf Plajner. Přečetl prohlášení, které zakončil tím, že jsme všichni opakovali skautský slib. Aby byla jasná loajalita k socialistické republice, zdůraznil v něm, „Budeme milovati vlast svou, socialistickou republiku Československou“. Ale nebylo to nic platné, Junák pak stejně splynul s Pionýrem. Někteří lidé byli z Junáka do Pionýra převzati. Dokonce Rudolf Plajner šel ze začátku do vedení Pionýra, protože doufal, že tam zachrání prvky skautské výchovy. Říkal, že mládež je jen jedna a potřebuje naši péči pod jakoukoli hlavičkou. Řekl bych, že v době normalizace měli pionýři pestřejší činnost než ve stalinských dobách. Nebyla to už jen samá politika. Pochopitelně to bylo také díky rozumným vedoucím.“

„Měli jsme také jednoho kantora, o kterém dodnes nevím, co předstíral, a co bylo jeho přesvědčením. Byl to němčinář, který měl znalost spousty jazyků, byl na ně nadán. Ale zacházel s námi dosti drasticky. Když někdo neuměl, začal mu německy nadávat: ,Du Schweinhund, so erlernst du nichts. Ty prasopse, ty se nic neučíš.‘ Obvykle když se rozčílil, chytil žáka za nos a tloukl mu hlavou o lavici vzadu. To byl jeho jeden trest. Měl stupňované nadávky a jedna nejběžnější byla „ty opilý mořský kočkodane“. Tento němčinář stál v Ječné ulici, když jsme vycházeli ze školy a nutil nás, abychom všichni pozdravili árijským pozdravem, zahajlovali, a když to někdo neudělal, tak žáka chytil, bolestně mu zkroutil ucho, dotáhnul ho zpátky do vrat školy. Musel jít znova a musel před ním zahajlovat. Tohoto člověka jsem několik dní po 9. květnu potkal ve Spálené ulici v uniformě revoluční gardy, s páskou na rameni, na rameni flintu, jak tam hlídkuje.“

„Během obecné školy, byl jsem ve třetí třídě, kdy nastal atentát na Heydricha. Ten den bylo v Praze vyhlášeno stanné právo. Ačkoli bylo venku ještě světlo a jindy jsme si mohli hrát venku, tak jsem po sedmé hodině nemohl vyjít ven. První den po atentátu chodili němečtí vojáci prohledávat byty, jestli se tam někdo neukrývá. K nám přišel starší německý voják z Wehrmachtu. Táta mu pravil, když prohledával byt a přišel ke dveřím ložnice, ve které jsme spali se sestrou, aby tam nerozsvěcel, že tam spí děti. To jsem se vzbudil, on opravdu ohleduplně na nás posvítil baterkou a zase zavřel.“

„Byl jsem se v Londýně poprvé hlásit na československém velvyslanectví, aby o mně věděli, to byla moje povinnost. Ujal se mě mladý člověk, který byl vědeckým atašé, myslím, že se jmenoval Ing. Michálik, a starší člověk, který měl spíš politickou funkci a nakonec se ukázalo, že byl spolupracovníkem naší tajné služby, jmenoval se Koška. Pozvali mě na oběd do londýnské restaurace v Kensingtonu poblíž velvyslanectví. Číšnici tam dělala studentka, jako své dílčí zaměstnání. Zeptala se nás, jakým jazykem mluvíme. My jsme řekli, že česky. A ona řekla: ‚Tak jste z Československa?‘ A my jsme přikývli. ‚A vy jste tam před válkou měli velice slavného a znamenitého prezidenta. Jak on se vlastně jmenoval, já si nemohu vzpomenout?‘ A obracela se na nás, abychom jí jméno pomohli vybavit z paměti. Dva diplomaté se na sebe dívali ve velkých rozpacích, protože jeden se bál druhého. A já jsem tedy řekl „Masaryk“. Bylo slyšet, jak těm dvěma spadly kameny ze srdce, že jsem to řekl já, že to nemuseli říct oni. A ona řekla ‚Oh, yes, Masaryk, ano, ano, máte pravdu.‘ Taková tehdy byla atmosféra na velvyslanectví.“

„Skoro všechny akce, které se konaly, by se stejně konaly, ale pod jinou hlavičkou. A tak jsme je vykazovali pod hlavičkou SČSP (Svaz československo-sovětského přátelství). Když měl ředitel svatbu na zámku Červená Lhota, všichni jsme se tam vypravili a uvedli do hlášení, že jsme měli tematický zájezd na Červenou Lhotu, a že tam bylo 27 účastníků. Při akci, kde bylo málo lidí, třeba jednou za rok povinná oficiální členská schůze, vymyslel jsem teorii koeficientů. Je to švejkovina, dá se i odsuzovat, ale na druhé straně je to potírání nesmyslného systému vlastními zbraněmi. Řekl jsem si, každý má doma někoho – manželku, babičku, dědečka, děti, přítelkyni… Vždy jsem vymyslel koeficient, kterým jsem skutečný počet lidí násobil. Když byli 3 lidé, dal jsem koeficient 3 a vykázal jsem 9 lidí. Jindy bylo něco hodně zajímavého, tak jsem koeficient zvýšil. Když bylo něco méně přitažlivého, jako pouštění gramofonových desek s ruskou hudbou, dal jsem koeficient jen 1,8.“