Marcela Kýrová

„Já jsem si zažádala o příslib. Tenkrát to bylo 12 marek, které dávali jako kapesné na cestu. Jakmile tehdy někdo zažádal o povolení vycestovat na Západ, tak přišli fízlové a chtěli potom sdělit, s kým jste se tam stýkali a tak dále. Samozřejmě i za mnou přišli. Přišel za mnou předseda partaje Štěpán, že mám návštěvu. Odvedl mě do kanceláře a tam seděli ti dva. A prý že jsem si zažádala o cestu a že je na nich, jestli mně to povolení dají, nebo ne. Já jsem si tehdy psala s jedním západním Němcem a oni že by chtěli, abych se okolo něj ochomýtala a zjistila, na čem pracuje, přímo v jeho kanceláři. A já říkám: ‚No, tak to já dělat nebudu, na to já nejsem typ, navíc on je v Mnichově, já jedu do Würzburgu.‘ ‚No, to my bychom vám tam potom udělali cestu. Dali bychom vám kamerku a ofotila byste, co tam dělá. On byl technik inženýr. Prostě abych fotila, co má na rýsovacím prkně, například. Já jsem říkala: ‚To není nic pro mě, já bych to zkazila, na mně by to hned poznali. To v žádném případě.‘ Oni říkali: ‚No tak taky vás nemusíme pustit.‘ Já říkám: 'No tak nepojedu. Nepojedu tam, nepojedu odtamtud. V životě jsem tam nebyla, tak tam nepojedu. Na tom můj život nestojí.‘ Nakonec mě tam ale pustili.“

„A dědu vystěhovali, naštěstí měl příbuzné v Bezvěrově, což je u Krašova, takže šel tam. Já nevím, kolik let tam byl, pár let. Vystěhovali ho, aby nemohl ovlivňovat lidi svým kapitalistickým smýšlením a podobně. Do jeho pokoje, kde bydlel, nám nastěhovali nějakou starší paní. Ona si tam dala jenom nábytek a jednou za měsíc se tam vždycky přišla podívat. Vždycky se hrozně omlouvala. Takhle to prostě komunisti dělali. Takže to byla velice slušná paní. Máma vždycky uvařila kafe, nějaká buchta byla a tak jsme si popovídali.“