Bedřich Kyselka

„Raněn jsem byl v Polsku. Tam nás Němci obklíčili a málem by nás tam zlikvidovali. Zachránila nás tam Rudá armáda. Tady jsem měl průstřel. Chodili saniťáci, tak nás sebrali a odvezli nás do polní nemocnice. To byl stan v lese, píchli nám tam injekci a to bylo všechno. Druhý den nás odvezli do Polska z fronty do nemocnice. Tam jsem byl asi dva měsíce. Bylo to hrozné. Když nás odvezli do Polska, vysadili nás tam. Byla to konírna, kde měli Němci koně. Byl to nějaký kulturní dům. Vysadili nás tam. Byli tam i Rusové. I nás tam vysadili, potmě. Bylo tam křiku, nářku, nesvítilo se tam. Byli tam vojáci bez rukou, bez nohou, někteří v noci blouznili z horečky. Chodily tam ošetřovatelky, akorát to člověku převázaly, dali injekci proti tetanu a to bylo všechno. Kdo to vydržel, ten vydržel, kdo nevydržel, ten to nevydržel.“

„Tak to jsem viděl, jak tam vraždili Židy. To bylo za Německa. To byli kupci, prodejci, kteří od nás kupovali třeba ovoce nebo drůbež, my jsme od nich zase kupovali, co jsme potřebovali. Potraviny a různé věci. Zacházeli s nimi jak se zvěří. Museli si vykopat společný hrob a tam se museli postavit a pak přišel Němec a postřílel je. Popadali do hrobu a pak šla další vlna. To dělali veřejně. Přivezli je někam za obec, popravili, a bylo to.“

„Poněvadž mi rodiče psali, abych si tam zabral nějaký statek, tak jsem si ho zabral. Dokud tam byli Němci, bylo to dobré, ale když je odsunuli, bylo to špatné, protože jsem na to zůstal sám.“ - „Vybavujete si konkrétně ten německý odsun?“ - „Bylo to pro ty lidi opravdu hrozné, nepříjemné. Oni nám vyšli vstříc se vším. Přivítali nás, ubytovali, prostě byla to taková spolupráce.“ - „Když Němci odešli, jak jste hospodařil dál?“ - „Bylo to hrozné. Pak přijeli mí rodiče, tak jsem jim to nechal a odešel jsem do Karlových Varů, kde jsem dodnes.“

„Byl jsem přiřazen k polnímu četnictvu. Úkoly byly těžké, protože jsme vodili trestance a takové... měli jsme je pod dozorem, byli to samí zběhové. Byl to takový kárný oddíl. Popravováni nebyli. Dostávali úkol, a když to zvládli, tak šli třeba i na svobodu.“ - „Byli to tedy spíše sebevražedné útoky, útoky, které byly dost riskantní?“ - „Ano, přesně tak. Kde to bylo nejhorší, tam nasadili tu trestnou rotu. My jsme jim dělali doprovod.“ - „Takže to bylo za trest i pro vás, že ano?“ - „Bylo to pro nás ošklivé.“

„Když jsme žili v tom Kupičově a už se fronta vracela od Moskvy, Rudá armáda pokračovala rychle a Němce tlačili zpátky. Fronta už se blížila k nám, ke Kupičovu. Měli jsme strach. Dověděli jsme se, že se organizuje česká armáda pod vedením generála Svobody. Vybrali tedy čtyři lidi jako rozvědku a poslali je přes tu německou frontu na sovětskou stranu. Vyhledali generála Svobodu a řekli, že u nás je spousta Čechů, mladých a dokonce vyzbrojených. Byli jsme vyzbrojení, protože jsme se museli bránit. Takže generál jim dal deset českých vojáků, kteří šli zase zpátky přes sovětskou frontu, německou frontu k nám do Kupičova, no a tam nás zmobilizovali. Druhý den jsme vyrazili. Šly s námi i ženy a děti, všechno jsme to vedli na druhou stranu.“ - „A vy už jste měl tehdy také svoji zbraň?“ - „Měli jsme zbraň.“ - „A byl jste připraven střílet? Byl jste velice mladý.“ - „Bránili jsme se se zbraní v ruce.“ - „A kolik vám bylo let?“ - „Osmnáct.“