Igor Kyselka

"Vzpomínám si, že už jsme bydleli v bytě na Tomešové [ulice v Brně], ještě nebyl zařízený, a tatínek mně vzbudil a říkal: ,Jsou tu Rusi, jsou tu Rusi.´ Já jsem si říkal, jací Rusi, co se děje. Vyhlídli jsme pak z okna, které vedlo na Špilberk [hrad Špilberk v Brně]. Zrovna vycházelo slunce a vím, že se najednou ozývalo dunění a letěla řada letadel a tatínek znovu mluvil o tom, že jsou tu Rusi. Po Údolní [ulice v Brně] nahoru k Augustinovi [kostel svatého Augustina v Brně] jely tanky a obrněné transportéry. Mně se to docela líbilo, nebál jsem se, naopak mi to přišlo atraktivní. Jen vím, že jsem se divil, proč mají všichni ti Rusi vysoké holínky, když je léto. A také vím, že tatínek říkal, že lidé mluvili o tom, že jeden Rus vytáhl samopal na Moravském náměstí a střílel do vzduchu a všichni se okamžitě rozprchli. A také byli pak všude objížďky, nedalo se nikam jet, v Brně byla hrozně komplikovaná doprava."

"Otec kvalifikovaně a dobře kritizoval režim. A to jak politický, tak i ekonomický systém, který byl postavený na neodbornosti a protekci. Ať si kdo chce co chce říká, změna režimu [v roce 1989] byla sto a jedna, i přes ty problémy s privatizací a se vším možným. Prostě [za komunistů] žila spousta lidí jen z toho, a to bylo už za Němců, že udávali. Dnes je politicky každému jedno, co si kdo myslí. Tohle prostě naštěstí už skončilo. Třeba já sám jsem měl tehdy i strach mít doma nějaké knížky. I otec, když šel domů a viděl u domu zaparkované černé auto, ve kterém někdo seděl, se bál, protože takhle se to opravdu dělalo, že byli lidi sledovaní. Špiclování a bonzování bylo hrozné a opravdu jsme byli vychování v tom, že nemůžeme nic říkat, že se udává. Že vtipy lze zneužít a že vše se dá překroutit a obrátit proti druhému člověku jenom proto, že někdo usiluje o nějaké postavení nebo si tím s někým vyřizuje účty."