Jaroslav Ladýř

* 1952

  • „Oženil jsem se, vzal jsem si Zuzku, a shodou okolností bylo krásný, když jsme se po vojně potkali a pak jsme si ukazovali fotky, kde jsme kdo chodili do školy, a já říkám: ‚No podívej, já jsem chodil do první třídy tady v Bohaticích‘, a ukazoval jsem jí fotku, a manželka se začala smát a říká: ‚No, a víš, kdo tady stojí ten druhej vedle tebe?‘ Já říkám: ‚Ne.‘ A ona: ‚No, tak to jsem já!‘ Takže my jsme v podstatě do první třídy chodili s mojí manželkou. Ona se pak odstěhovala ve druhé třídě, šli jinam bydlet, do Tůnic, no a de facto jsme se po x letech náhodou potkali a vzali jsme se. A bylo krásný, že vlastně jsme se domluvili, že jsme spolu chodili do první třídy. Tenkrát to byla malá copatá holčička s brýlemi, stála vedle mě ve druhé řadě. Takže krásný setkání.“

  • „Vzpomínám třeba na vojně, přijeli jsme tam s mým kamarádem do Michalovců, tam nás ostříhali, a když jsme vylezli ven, tak jsme ani jeden druhého nepoznali, protože jsme byli úplně dohola, tak jsme na sebe koukali, a on říkal: ‚No, já jsem Pepík,‘ a já říkal: ‚No, já jsem Jarda.‘ Tak jsme se tomu zasmáli, a mám takovou vzpomínku na tu vojnu teda, ta tam v té zimě nebyla lehká, tenkrát jsem dostal úžasný trest, tomu se dodneška musím zasmát, protože jsme v rámci výcviku na vojně museli hlídat autopark a já tam usnul. Našli mě a já se tenkrát za trest nejel podívat na Dukelský průsmyk. To byl úsměvný trest, všichni jeli ven, mrzli tam, protože to bylo v zimě, a já jsem zůstal na kasárnách, protože jsem dostal trest, že jsem nemohl na Dukelský průsmyk!“

  • „Hlavně jsme jezdili pod stany, vždycky to prostě pod něco naštymoval, ať to bylo setkání mládeže, já nevím třeba na severní Moravu, do jižních Čech, vždycky to prostě pod něco schoval a mohli jsme takhle jezdit banda nebo parta kluků z učiliště, nebo jsme chodili na pochody, dodneška mám doma spoustu diplomů a spoustu fotek, jak jsme cestovali. To byla taková krásná uvolněná doba, hezký to bylo, pěkný.“

  • Full recordings
  • 1

    Kraslice, 08.03.2024

    (audio)
    duration: 01:10:04
    media recorded in project Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Do budoucna hledím s nadějí

Jaroslav Ladýř, vojna, 70. léta
Jaroslav Ladýř, vojna, 70. léta
photo: archiv pamětníka

Jaroslav Ladýř se narodil 12. prosince 1952 v obci Žihle nedaleko Plzně. Děd pamětníka Alois Ladýř tam přišel ve 20. letech za prací z Kolína. Zde se roku 1927 narodil i otec pamětníka, též Jaroslav. V roce 1949 se oženil s Emilií Buriánovou z Horního Žďáru. Otec pracoval v Žihli na pile. V roce 1954 dostal práci v ČSAD (Československá automobilová doprava) Karlovy Vary, a tak se mladá rodina přestěhovala. V tomtéž roce byl malý Jaroslav pokřtěn. Z Varů jezdil každé prázdniny k dědečkovi a babičce do Nemanic. Děda Alois Ladýř se přistěhoval do vysídlené obce pět kilometrů od západních hranic těsně po válce. Pracoval zde jako kovář, s babičkou chovali i drobné zvířectvo a pamětník u nich v dětství prožíval nezapomenutelné prázdniny. S hochy z vesnice se toulali po okolních lesích a opuštěných usedlostech v přísně střeženém zakázaném pásmu. Jednou je přitom dopadla a zatkla Pohraniční stráž. Celá rodina se u babičky s dědou scházela také každý rok o Vánocích. V obci se starým mlýnem a kovárnou nedaleko Domažlic občas napadlo tolik sněhu, že se nemohli tři dny dostat ven. Po vyučení na škodováckém učilišti v Horním Žďáru narukoval Jaroslav na vojnu do Michalovců. Děda zemřel, babička také. Když se vrátil, o opuštěnou kovárnu už rodina neměla zájem. Pustla, až nakonec došlo k její demolici. Jaroslav Ladýř se krátce po vojně seznámil s dívkou Zuzanou, s níž kdysi chodil do první třídy. V roce 1974 se vzali, narodily se jim dvě děti, syn Dan a dcera Jana. Pamětník vystřídal během života několik zaměstnání. Všude měl štěstí na skvělé kolegy a dobré pracovní prostředí. Pracoval v ČSAD Karlovy Vary, pak ve Vývoji pozemních staveb KV, v Lázeňském domě, až nakonec zakotvil v nově vznikající pobočce Českého rozhlasu v Karlových Varech. Rád vzpomíná na učňovská léta, kdy s odvážným panem učitelem pod hlavičkou SSM procestovali na vandrech křížem krážem republiku. Přes všechno štěstí ho v životě potkala jedna velká nečekaná bolest, a to když mu před několika lety zemřela milovaná žena na rakovinu. V roce 2024 žil v Karlových Varech.