The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Ladýř (* 1952)

• narozen 12. prosince 1952 v Žihli na Plzeňsku

• rodina pamětníka přišla za prací kolem roku 1925 z Kolínska do Žihle na Plzeňsku

• děda Alois a babička Marie Ladýřovi se odsud po válce odstěhovali do vysídlené vsi Nemanice u Domažlic

• v dětství trávil prázdniny v přísně střeženém hraničním pásmu u prarodičů v Nemanicích

• jak osmileté dítě ho v lesích u hranic zatkla Pohraniční stráž

• vyučil se opravářem trolejbusů v Horním Žďáru u Jáchymova

• v mládí hodně cestoval, se spolužáky jezdili na tzv. vandry po celé republice

• dlouhá léta zaměstnán ve Vývoji pozemních staveb Karlovy Vary

• po roce 2000 byl u vzniku karlovarské redakce Českého rozhlasu

Pamětníkův děd Alois Ladýř se přistěhoval do vysídlené obce Nemanice na Domažlicku těsně po válce. Pracoval zde jako kovář, s babičkou vedli drobné hospodářství. Malý Jaroslav u nich v dětství prožíval nezapomenutelné prázdniny. S hochy z vesnice se toulali po okolních lesích a opuštěných usedlostech v zakázaném pásmu. Při jedné ze svých dobrodružných letních toulek se dostali do hledáčku Pohraniční stráže. Neohrožení strážci hranic se samopaly na ramenou a  vlčákem u nohy nasadili osmiletým klukům želízka a spoutané je odvedli na služebnu. Děda Alois mezitím umíral strachy, jestli chlapci někde nespadli do nezakryté studny, kterých bylo po kraji v opuštěných vysídlených usedlostech nepočítaně. Musel podat vysvětlení a pak si mohl děti odvést domů. Vlastně měli štěstí, že je nezastřelili. 

Od Kolína do Nemanic

Prarodiče Jaroslava Ladýře, Alois a Marie Ladýřovi, přišli na západ republiky z Kolínska. Nejprve do Žihle na Plzeňsku, kde se roku 1927 narodil pamětníkův otec Jaroslav. Po druhé světové válce dostal děd Alois v rámci dosídlování pohraničí kovárnu v Nemanicích na Domažlicku. Vysídlená vesnice se po únoru 1948 ocitla v přísně střeženém hraničním pásmu. Přesto se kovárna stala pro celou rodinu pamětníka na dalších 20 let zázemím a středobodem rodinného setkávání. Děda Alois dělal na statku, koval koně a opravoval, co kde bylo potřeba. S babičkou měli malé hospodářství, chovali králíky, slepice. Babička Marie, bývalá panská kuchařka, výborně vařila a dovedla ze skromné zahrádky zužitkovat kde co.

V obci po odsunu zůstali jen dva obyvatelé německé národnosti. Jeden z nich, starý mlynář, dál provozoval ve vsi mlýn a hamr. Většinu nových obyvatel Nemanic tvořily rodiny příslušníků Pohraniční stráže. Ve vesnici byla škola, malotřídka. Jednou týdně zajížděl do vsi holič. Jaroslav Ladýř si z dětství vybavuje, že „Nemanice byly malá vesnice se zemědělstvím a lesnictvím, jinak tam nebylo vůbec nic. Bylo to přísně střežené, bez papírů se tam nikdo nedostal.“ Když jeli rodiče pamětníka navštívit babičku s dědou, nebo malý Jaroslav na prázdniny, museli si nejprve vyřídit v Domažlicích propustku. „Museli jsme mít napsané, ke komu jedeme, kolik nás jede a proč. Za Výhledy nás stavěli a autobus kontrolovala Pohraniční stráž. Přišli dva až tři pohraničníci se psem, samopaly na zádech a kontrolovali nás, kam jedeme. Jako děti jsme měli vyvalené oči, ale místní už na to byli zvyklí,“ vypravuje Jaroslav Ladýř. 

Kmotr emigroval do Kanady

Maminka pamětníka Emilie Buriánová pocházela z Horního Žďáru na Karlovarsku. Její matka Františka později bydlela s rodinou své dcery v Karlových Varech, otec František Burián se odstěhoval do Milevska. „Děda byl krejčí, párkrát jsme tam za ním jeli. Babička pracovala tady v jáchymovské tabačce. Hrozným způsobem kouřila, ale dožila se vysokého věku,“ vypravuje pamětník. Babička Františka byla silně věřící. Prosadila, aby byl malý Jaroslav pokřtěn. Brávala vnoučka s sebou o nedělích do kostela i na poutě do Sedlce.

Rodiče pamětníka se vzali roku 1949. Jejich jediný syn Jaroslav Ladýř se narodil 12. prosince 1952 v Žihli. Tady byl také na přání babičky Františky v roce 1954 pokřtěn. „Nechali mě pokřtít, ale můj kmotr se pak záhy odstěhoval do Kanady. Ani jsem ho nepoznal, ale jsem pokřtěný,“ vysvětluje pamětník. V Žihli bydlel s rodiči dva roky, pak se rodina odstěhovala do Karlových Varů. Otec dostal pracovní nabídku v dopravním podniku ČSAD Karlovy Vary. Zprvu bydleli ve sklepním bytě s okny na dvůr. „Pak jsme dostali byt v prvním patře a přistěhovala se k nám babička Františka. Táta jezdil s náklaďákem v ČSAD, mamka byla doma, později dělala v Elektrosvitu. Táta se ani nedožil revoluce, zemřel v roce 1988. Mamka ano, ta ho přežila o hodně let,“ vzpomíná pamětník.

Dnes už to děti nemají šanci zažít

Ve Varech začal pamětník chodit do školy. Do páté třídy navštěvoval základní školu v Bohaticích. Měl štěstí na skvělé pedagogy i spolužáky. Rád vzpomíná na třídní učitelku Bednářovou v Bohaticích i profesora Kolínského. Ten vedl jeho třídu až do devátého ročníku, dodnes se všichni pravidelně schází. Pamětník prožíval v dětství i dospívání nezapomenutelné letní prázdniny a Vánoce u dědy Aloise v nemanické kovárně. Vypravuje, jak přes zahradu u kovárny tekl potůček, žádná koupelna nebyla. Děda napustil na zahradě starou plechovou vanu a v ní se děti myly. Malý Jaroslav chodil s bratranci k potoku chytat raky, toulali se po okolních lesích. Jednou se jim ale potulování hrubě nevyplatilo. Zašli příliš daleko do hraničního pásma, kde je zatkla Pohraniční stráž. I přesto nedá na idylické prázdniny na Šumavě dopustit: „Byly to krásný léta. Myslím, že dneska už tohle děti nemají. Děda měl ještě krom mého táty další dva syny. Zdendu, ten bydlel v Domažlicích, a Lubu, ten bydlel až v Kuřimi, a vždycky jsme se scházeli všichni na Vánoce u dědy v Nemanicích. Jednou napadlo tolik sněhu, že jsme se několik dní nemohli nikam dostat, ani telefon tam nebyl. To byly takový krásný zážitky mládí.“

Kamna do autobusu, sedačky ven

Po základní škole šel Jaroslav Ladýř na učiliště Škodových závodů v Horním Žďáru. Dojížděl z Varů autobusem. „V té době jezdily autobusy s vlekem, kde byla kamna, ve kterých se topilo. Průvodčí vždycky přeběhl přiložit nám do kamen,“ pobaveně vypravuje pamětník. Vysvětluje, jak takové vyhřívání v autobuse fungovalo: „Byly to klasický kamna, roura čouhala ven ze střechy. Průvodčí na zastávce vždycky přiložila do kamen a zase šla dopředu do autobusu. Byl to vlek, jako jsou vleky za auty. Mohli tam sedět lidé, ale nebylo tam topení, tak tam byly kamna. Mohlo se to připřáhnout za jakýkoli autobus. Tenhle spoj tak jezdil až do Jáchymova.“

V Horním Žďáru se vyráběly trolejbusy. Mezi Jáchymovem a Horním Žďárem stála zkušební linka, na které se vozy testovaly. Vyvážely se odsud do celého světa. I do SSSR. Pamětník přidává historku k přístupu sovětských inženýrů: „Tenkrát přišla ze Sovětského svazu stížnost, že je autobus špatný, že se v něm láme podlaha. Tak se tam jeli naši technici podívat. A zjistili, že v SSSR, aby se tam vešlo víc lidí, tak z toho vymontovali všechny sedačky, a kolik se tam vešlo lidí, tolik se tam vešlo. Trolejbus to v podstatě nemohl vydržet. Byl koncipován na určitou zátěž – a ne že tam postaví sto lidí, kteří pojedou sto kilometrů.“

Cizí vojska pod oknem

Srpen roku 1968 prožil Jaroslav Ladýř ve Varech. Vzpomíná: „Přišli nás vzbudit sousedi, že tady máme cizí vojska pod oknem. Tak jsme na to koukali, přijeli v noci, kolem jedné, druhé hodiny, od Jáchymova přes Boží Dar z východního Německa. Bylo to zvláštní, ale mně nebylo ještě tolik, bylo mi 16 let, moc jsem to nevnímal.“ S kamarády otáčeli v ulicích cedule a dopravní značky, aby vojáky zmátli. Dodává: „Ve městě jsme ale moc vojáků nepotkávali. V té době jezdilo do Varů na léčení dost hostů z Ruska, hlavně do Imperialu, takže oni to respektovali a z Varů se vojsko stáhlo. Pak byl ten hokejový zápas s Ruskem, ano, to byla pěkná atmosféra. Všude nápisy, kolik jsme nad nimi vyhráli, vlajky všude, to se hodně prožívalo.“

Na učilišti v Horním Žďáru panoval v době po okupaci pořád ještě svobodný duch. Jaroslav se spolužáky se vydávali na vandry po celé republice. „Měli jsme úžasného učitele, který nás všude tahal pod hlavičkou SSM, nic nás nesvazovalo. Vždycky to dokázal nějak naštymovat a jeli jsme,“ vysvětluje pamětník, „hlavně pod stany jsme jezdili, na pochody, byla to krásná uvolněná doba. Na vodu také, bral nás na kánoe a sjížděli jsme Ohři, tři čtyři dny, to byla volnost! Obdivoval jsem ho, jak to dokázal zamaskovat, nikdy s tím nebyly žádné problémy, i vedení školy nás pouštělo.“

Překvapení: Michalovce!

Po vyučení narukoval na vojnu. Povolávací rozkaz přišel až na druhý konec republiky, do Michalovců. To bylo překvapení! Michalovce byly pro mladého kluka úplně jiný svět. Rodiče viděl jen jednou, když přijeli na přísahu. „Šli jsme tam v září, zima byla drsná, tenkrát byly slušný mrazy. Ale nebylo to nejhorší. Museli jsme pomáhat v kuchyni škrábat brambory a jezdili na cvičení,“ vybavuje si pamětník. Přidává různé historky. Třeba jak se dusili při pochodu kolem potoka v plynových maskách nebo jak museli v zimě kopat zákopy ve zmrzlé zemi na nedalekém kopečku. Bylo i veselo, to když vojáčci vyrazili do města. „Chodili jsme tam do hospůdky, jmenovala se Kolkáreň, kde jsme hráli kolky neboli kuželky. Nebyl to špatný půlrok, Slováci nás brali, nebyla mezi námi žádná rivalita.“

Po půl roce u hranic s Ukrajinou byl povolán do Benešova, kde si odsloužil základní službu. Na vojnu vzpomíná rád, sešla se tam dobrá parta. Sloužil u pěšáků jako skladník. „To se dalo přežít,“ dodává s úsměvem. S šikanou se na vojně nesetkal. „Měli jsme dobrého velitele, zrovna tady z Chebu. Navíc jsem měl v Benešově bratrance, když bylo volno nebo opušťák, chodil jsem za ním na návštěvu.“ Ovšem když se blížil odchod do civilu, málem se mu vojna protáhla. Nechali se s kamarády ostříhat dohola, pořídili si obrovské kulichy a vyrazili do prvomájového průvodu. „Velitel to nějak nemohl zkousnout, a že nás všechny zavře. Jenže zjistil, že je plná basa, a museli nás pustit,“ uzavírá zvesela pamětník. 

Pod Rusákama jsem dělat nechtěl

Po vojně se vrátil do ČSAD ve Varech. Nejprve na dílnu, pak si udělal řidičský průkaz a chvíli jezdil autobusem. „Pak jsem se v roce 1974 oženil se Zuzkou, a když se nám narodil syn, přestal jsem jezdit, abych mohl být víc doma. Vydržel jsem tam do roku 1980.“ Prověrky a pobídky ke vstupu do strany v ČSAD nezažil. „Nebyly tam žádné tlaky shora, normalizaci navzdory. Nikdo na nás netlačil. My byli na dílně, auta musela jezdit, autobusy musely jezdit. Nemohli si nic vymýšlet.“ Pak se pamětníkovi naskytla práce v oddělení vývoje Pozemních staveb Karlovy Vary. Zabývali se tu panelovými domy. V té době se stavělo kolem 100 000 bytů za rok. Panely se odsud vyvážely do celé republiky. „Vyvíjeli jsme různé přípravky na montování zárubní, na okna, dveře, na zateplení,“ vypočítává.

Když přišla sametová revoluce, jeli se s kolegy podívat na náměstí v Karlových Varech. Ale jelikož byli mimo hlavní dění, v Otovicích, moc tu dobu neprožívali. Museli pracovat na rozdělaných zakázkách. Po revoluci se mu naskytla příležitost jít pracovat do Lázeňského domu. Vlastníkem dvou budov pod označením STS byla tehdy k jeho překvapení nikoli místní Strojní a traktorová stanice, ale vláda České republiky. Budovy využívaly politické špičky doby, např. Vladimír Špidla. Tady dělal 20 let údržbáře. Staral se o technický stav budov i o zahradu. Jenomže pak šly oba domy do prodeje a novým vlastníkem se stala nejmenovaná ruská společnost. Jaroslav Ladýř dal výpověď, „pod Rusákama jsem dělat nechtěl.“

Tady Český rozhlas Karlovy Vary

Nakonec zakotvil v karlovarské redakci Českého rozhlasu. Pracoval tam jako správce budovy. Měl na starost veškeré zázemí, aby redaktoři měli svůj komfort a mohli vysílat. Kolegy doprovázel i jako řidič a servisní pracovník do terénu, pokud bylo potřeba. Rád na tuto dobu vzpomíná, dodnes kolegy v rozhlase navštěvuje. „Český rozhlas Karlovy Vary byl nejprve pobočkou plzeňské redakce,“ vysvětluje Jaroslav Ladýř, „pak se udělala samostatná redakce a ta funguje dodneška. Postavila se druhá budova, nové vysílací studio. Bylo to krásné, na zahájení přijel generální ředitel ČRo z Prahy. Studio dnes vysílá denně od pěti hodin ráno do sedmi hodin večer. Je tam úžasná parta lidí.“

Jaroslav Ladýř měl podle svých slov v životě štěstí na dobré lidi, jak ve škole, tak později v zaměstnání. „Nemohu si stěžovat, že by něco bylo špatné. Přesto mám jednu špatnou vzpomínku. To když mi před čtyřmi lety zemřela manželka. Přišli jí pozdě na rakovinu a už nebylo jak pomoci, jak ji zachránit. Takže to byl jeden krušnej okamžik v mým životě, ale musel jsem to překousnout a trochu se s tím srovnat. Mám dvě dospělé děti, radost mi dělají vnoučátka. Jak se říká, život jde dál, musel jsem se s tím poprat,“ uzavírá pamětník vyprávění a dodává, že by člověk měl zůstat v každé situaci optimista a nahlížet do budoucna s nadějí.