PhDr. Juraj Lajda

„Ale každá blána [na tisk] měla číslo, označení, a muselo se vykázat, na co to bylo použito. A já si pamatuji, že v té době ta Betka řekla mně i tomu kolegovi Antonovi: ‚No, musíte sehnat blány a musíme to rozmnožit. Máte na to tři dny.‘ Rozumíte, komunismus… Žádné obchody. No tak co? No tak my jsme si dali hladovku, protože to je vždycky takový nástroj, člověk něco zaplatí, aby něco získal, nějaké poznání. To bylo první, pak jsme chodili, nějak se modlili, já nevím, zkrátka meditovali, že jak to udělat. Ale důležité je, že my jsme měli tu víru, víte? To je ta vize. A teďka já jsem měl sehnat ty blány. No tak co? Tak jsem si našel nějaké papírnictví, kancelářské potřeby. A vím, že ráno jsem tam šel, já nevím, sedm ráno. Měli otevřeno, tak jsem tam šel a velice opatrně jsem vstoupil, ale už jsem byl tak, jako že uteču, protože to bylo podezřelé vůbec se na to ptát. A já říkám: ‚Prosím vás, nemáte blány?‘ A oni říkají: ‚Víte co, máme.‘ A že: ‚Pro koho to potřebujete?‘ To bylo normální. A já už jsem byl skutečně u těch dveří, že uteču, aby mě neidentifikovali. A vymyslel jsem si: ‚No, pro Hutní projekt.‘ A paní říká: ‚Tak běžte tam do skladu, tam vám to vydají.‘ A teďka tam byl takový starý pán a on říká: ‚No tak co? Vy tady chcete padesát blan?‘ Myslím, že mi jich dal padesát, nebo sto, to bylo po padesátkách, dvě krabice. A říká najednou: ‚Dejte mi občanku.‘ A teďka já říkám: ‚Ale pane, prosím vás, tak já vám to nadiktuji.‘ Tak jsem jakože otevřel svoji [občanku] a já jsem si to vymyslel. Jakože: jmenuji se Jan Sokolovský a nějaká čísla jsem tam dal. A on to zapsal, takový starší pán. A teďka paradox byl to, že já jsem s těmi blánami a s tím lístkem výdejním šel do té kanceláře (jakože účetní) a tam jsem to předložil. A oni vyúčtovali Hutnímu projektu padesát blan!“

„On mě vždycky dal přečíst jednu kapitolku. A nikdy mně nedal víc. To byly takové A4, později řeknu o tom víc, to byly Principy stvoření. Tak se to jmenovalo. A tam bylo vysvětleno: základní princip, původ zla, o Ježíšovi, o dějinách a ten závěr. V současnosti co se dá dělat a podobně. A vždycky mi dával jednu kapitolu a potom, když jsem tomu porozuměl, mně dal další. A nic jiného. Já jsem nevěděl o nějaké společnosti, organizaci absolutně nic. Zajímaly mě jen ty myšlenky. A potom si pamatuji, to už bylo v srpnu, 1971, 27. srpna. Šli jsme po městě Bratislavě, v Zahradnické ulici, nedaleko je justiční palác. A tenkrát byly takové občanské průkazy, takové knížečky malé. Možná si to někdo pamatuje. A on najednou to otevřel a tam byla fotografie. Černobílá, maličká, ve velikosti té občanky. Otevřel a ukázal mi fotografii zakladatele. A jenom řekl, že toto je nový mesiáš – pro dnešní dobu. Že to je ten člověk.“