The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Lakva (* 1942)

• narozen 20. června 1942 v Bohuňovicích u Olomouce

• rodiče odmítali vstoupit do JZD

• otec Vladimír Lakva v roce 1953 ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 19 let

• rodina v roce 1953 vystěhována ze svého hospodářství

• otec propuštěn na amnestii prezidenta republiky v roce 1960

• v roce 1965 se mohla rodina vrátit na své hospodářství v Bohuňovicích

• v roce 2018 žil Vladimír Lakva mladší stále v Bohuňovicích

Hned po nástupu komunistického režimu v Československu se začala násilně vytvářet beztřídní společnost, v níž jsou si všichni lidé bez ohledu na schopnosti rovni. Jedním z prostředků realizace této utopické teorie se stala kolektivizace, přeměna soukromého zemědělství na kolektivní. Majetnější sedláci byli označeni za vykořisťovatele vesnického lidu a tisíce z nich skončily ve vězení. V té době se Vladimír Lakva starší pustil do opravy rodového hospodářství v Bohuňovicích u Olomouce, jehož hlavní budovu stále ještě zakrývala slámová střecha. Zadlužil se a jen díky těžké dřině všech členů rodiny zvládal dluhy splácet. Odmítal ale vstup do jednotného zemědělského družstva (JZD), a tak ho označili za kulaka a s pomocí konfidenta ve vykonstruovaném procesu odsoudili k devatenácti letům vězení a konfiskaci majetku. Jeho manželku a desetiletého syna Vladimíra pak vystěhovali do tři sta kilometrů vzdálené Lindavy. Odpor v obci byl zlomen a krátce poté ustaveno JZD, do nějž ze strachu vstoupili i jeho odpůrci.

Staral se o hospodářství, matku a slepého bratra

Vladimír Lakva se narodil 20. června 1942 v Bohuňovicích jako jediné dítě rodičům Vladimírovi a Marii Lakvovým. Někdy v té době pamětníkův otec po svých rodičích převzal poměrně zanedbané rodinné hospodářství s dvanácti hektary polností. Přes slámovou střechu do domu zatékalo, a tak se v roce 1949 pustil do rozsáhlé přestavby. Značně se při tom zadlužil. Navíc se musel postarat o matku Aloisii Lakvovou a slepého bratra, který přišel o zrak v roce 1945 při neopatrné manipulaci s rozbuškou. Jeho syn Vladimír Lakva mladší vzpomíná, že aby zvládali splácet dluhy, museli rodiče od rána do večera tvrdě pracovat.

Jenže tehdy již rok ve státě neomezeně vládla komunistická strana. Po vzoru Sovětského svazu se v Československu zakládala JZD. I v Bohuňovicích místní funkcionáři obcházeli soukromé hospodáře, aby je přesvědčili o výhodách kolektivního vlastnictví. Nikdo se ale svých polností nechtěl vzdát a otec se s těmito agitátory dostal několikrát do sporu. Nasadili mu proto nadměrné dodávky zemědělských komodit a v roce 1952 se v domě objevilo několik civilních osob v doprovodu příslušníka Sboru národní bezpečnosti a bez dokladů si odvezli samovazač. Rodině ukradli stroj v hodnotě devětadvaceti tisíc korun tehdejší měny.

Za pár slov devatenáct let

V březnu téhož roku se v nádražní restauraci v nedalekém Šternberku setkal Vladimír Lakva s Josefem Jakešem, který mu tvrdil, že velí protikomunistické partyzánské skupině sídlící na Českomoravské vrchovině. Minimálně jednou nebo dvakrát se pak ještě sešli. Jenže Josef Jakeš už dříve spolupracoval se Státní bezpečností, která ovšem kontakty pro jeho kriminální činnost ukončila. Přesto dle svědectví Josefa Jakeše vykonstruovali případ o údajném napojení Vladimíra Lakvy staršího na odbojovou organizaci Bílá legie, na jehož konci se zbavili jednoho nepohodlného hospodáře.

Pro Vladimíra Lakvu si přijeli přímo na jeho hospodářství do Bohuňovic. „Šel se rozloučit s koňmi a krávami a od té doby jsme ho neviděli,“ dodává jeho syn Vladimír Lakva mladší. Otce poté Krajský soud v Olomouci 8. května 1953 poslal za velezradu na osmnáct let do vězení. Když se odvolal, Nejvyšší soud v Praze rozsudek zvýšil na devatenáct let. Poslali ho do nápravně pracovních táborů na Jáchymovsku, kde pracoval v uranových dolech. Tam ho také navštívila manželka s malým Vladimírem, který vzpomíná, že otce ani nemohli poznat. Vypadal zcela strhaně a po výsleších měl vymlácené zuby. „Byla to taková místnost, pletivo, z jedné strany esenbák a z druhé strany esenbák. Rodiče si ani nemohli dát pusu. Na deset minut. Pak se rodiče dohodli, že se nebudou navštěvovat, že je to hrozně srdcervoucí,“ vzpomíná pamětník a dodává, že po této zkušenosti si s otcem pouze dopisovali.

Pro zachování veřejného klidu a pořádku vystěhovat

Vynesený rozsudek otci doživotně zakazoval pobyt ve šternberském okrese a nařizoval konfiskaci veškerého majetku. Půl hospodářství ale patřilo matce, a tak Okresní národní výbor ve Šternberku 19. června 1953 vydal výměr o jejím vystěhování i s jedenáctiletým synem Vladimírem. Takto zní část zdůvodnění: „...aby pobytem Marie Lakvové v Bohuňovicích nebylo dále narušováno budovatelské úsilí pracujícího lidu a rozvoje socializace vesnice, vyslovuje ONV ve Šternberku podle výše cit. zákonného ustanovení v zájmu zachování veřejného klidu a pořádku zákaz pobytu.“

Za několik dní k hospodářství přistavili dvě nákladní auta, která matku a syna s několika kusy nábytku a topivem celý den a noc vezla do tři sta kilometrů vzdálené Lindavy v pohraniční oblasti Liberecka. „Přijeli jsme tam v noci. Rozbitý barák, okna vytřískaná, jedna jediná místnost, uprostřed chodba a nalevo krávy. Ráno vstaneme, trochu rozkradeného uhlí a dřeva. Hned přišel vedoucí a řekl mámě, že musí do práce. Tak hlídala krávy na pastvě,“ vypráví Vladimír Lakva mladší. Dodává, že se mu matka později přiznala, že uvažovala o sebevraždě, ale jen kvůli němu od svých úmyslů ustoupila.

Zničili celou rodinu

Z hospodářství v Bohuňovicích odstěhovali do ústavu slepého bratra Vladimíra Lakvy staršího a jeho nemocnou matku poslali do domova důchodců, kde po půl roce zemřela. Z Lindavy pamětníkova matka posílala prosby na úřady, aby se mohla vrátit alespoň do Lašťan ke svým rodičům. Kupodivu jí nakonec vyhověli a v lednu 1954 se matka s Vladimírem nastěhovali do Lašťan, stojících nedaleko Bohuňovic.

Odsouzením otce a vystěhováním rodiny se v Bohuňovicích zlomil odpor místních hospodářů a komunistickým funkcionářům se podařilo ustavit JZD, které své kanceláře umístilo do domu Lakvových. Po sedmi letech v květnu 1960 otce na amnestii prezidenta republiky podmínečně propustili z vězení. Za rodinou se ale vrátil jiný člověk, zlomený a plný strachu. „Už s ním pak nebyla pořádná řeč. Uzavřel se do sebe. Bál se mluvit a dům zamykal v pět hodin,“ vzpomíná jeho syn Vladimír Lakva mladší. Otec pak i přes špatný zdravotní stav musel nastoupit jako dělník v kamenolomu v Bělkovicích.

Návrat do zdevastovaného hospodářství

Vladimír chtěl studovat zemědělskou školu, ale jako syn kulaka neměl nárok, a tak se vyučil strojním zámečníkem v Mohelnici. V roce 1961 narukoval na vojnu a jako „politicky nespolehlivý“ byl zařazen do technických praporů. Po návratu do civilu dělal zámečníka v jedné továrně.

Rodina stále usilovala o návrat do svého domu, což se jí v roce 1965 podařilo. JZD Bohuňovice totiž zoufale shánělo krmiče krav. Na tuto časově a fyzicky náročnou práci s minimálním platem nechtěl nikdo nastoupit. Povolili tedy návrat rodiny s podmínkou, že rodiče nastoupí na toto místo a Vladimír bude pracovat v družstevních dílnách.

Rodina dostala k dispozici pouze jednu místnost. Další totiž JZD stále využívalo. V jedné měli sklad olejů a v další ubytované brigádníky. „Často chodili večer opilí a v zablácených botách přes náš pokoj. Matka po nich také několikrát uklízela jejich zvratky,“ vzpomíná pamětník. Ve výměnku spali romští brigádníci ze Slovenska, za nimiž na čas přijely i jejich rodiny a ze dvora si udělali tábor. Po půl roce naštěstí všichni brigádníci z domu odešli.

Za dvanáct let JZD dokázalo hospodářství zplundrovat. Do základů vyhořela stodola, výměnek sotva stál a pamětník ho později musel zbourat, na dvoře hluboké koleje od traktorů a dvoumetrová hromada hnoje pro skoro třicet ustájených družstevních krav. Tekoucí močka znečistila studnu, kterou se podařilo vyčistit až po několikaleté snaze. „Z kohoutku nám tekla močůvka,“ dodává pamětník, jenž se následně pustil do oprav. V roce 1966 proto od JZD odkoupil půl hospodářství, které dle rozsudku zkonfiskoval stát. Po pádu komunismu kvůli tomu neměl nárok na peněžní náhradu.

Vladimír Lakva mladší deset let pracoval v nevytopených družstevních dílnách, než ze zdravotních důvodů přešel do dřevařských závodů v Bohuňovicích, kde zůstal až do odchodu do penze. V roce 1965 se oženil s Ludmilou Vychodilovou, s níž měl později syna Vladimíra a dceru Irenu. Pádu komunismu a rehabilitace se dožila jen jeho matka. Otec zemřel v srpnu roku 1981.

DVOŘÁKOVÁ, Z.: Z letopisů třetího odboje. Hříbal, Praha, 1992.