Vladimír Lakva

„Děda už nežil a bydlela tam s námi babička se svým synem Josefem, který byl slepý. Tak ty, jak se říká, rozprášili, přestože vůbec nic neudělali ani náznakem. Strýce dali do chudobince a babičku do ústavu. Tím byla naše usedlost uvolněná a v momentě bylo ze strachu založeno družstvo JZD. Ostatní sedláci totiž nechtěli do družstva vstoupit, ale pak ze strachu všichni přihlášku podepsali. Po úpravách do našeho domu a chléva nastěhovali krávy a z místností udělali kanceláře, kde byl ekonom a předseda JZD. Z výměnku udělali ubytování pro brigádníky a většinou to byli Romové. V té době byla na Slovensku nějaká povodeň a k těm Romům – Cikánům přišli rodiny k nám. Spali na náspech u chléva a ve výměnku a nedovedete si představit, jaký tam byl binec na dvoře bez kadibudky. Hrůza.“

„Když jsem se vrátil z vojny, kterou jsem jako syn kulaka absolvoval u vojenských staveb, kterým se předtím říkalo pétépáci, tak jsem se mohli vrátit do našeho bývalého domu. Jenže to bylo v takovém dezolátním stavu, že si to ani nedovedete představit. Na dvoře hnůj dva metry vysoký, ze studny tekla močůvka, protože nic nevyváželi, vrata rozbitý, spadlá střecha ve výměnku a ve chlévě, stodola vyhořelá. To přišli estébáci a otce vyšetřovali, jestli si to neudělal sám. Nakonec se zjistilo, že to byl průchozí dům a děcka si tam hrály a zapálily to.“

„Šel se rozloučit s koňmi a krávami a od té doby jsme ho neviděli. Pak jsme šli za advokátem a ten nám říkal, ať seženeme potvrzení, že není kulak, což nám nikdo nedal. Potom byl rozsudek v Olomouci. Měl jsem deset let a jít jsem tam nemohl. Od sedláků jsem slyšel, že tam snad byly vystavené husitské zbraně a takové hlouposti. Pak byl zavřený. První a poslední návštěvu jsme absolvovali v Ostrově u Karlových Varů. Byla to taková místnost, pletivo, z jedné strany esenbák a z druhé strany esenbák. Máti říkala, že si ani nemohli dát pusu. Na deset minut. Pak se rodiče dohodli, že se nebudou navštěvovat, že je to hrozně srdcervoucí.“

„Přijely dvě nákladní auta. Na jedno jsme dali uhlí a dřevo a na druhý nábytek. Přijeli jsme tam v noci. Rozbitý barák, okna vytřískaná, jedna jediná místnost, uprostřed chodba a nalevo krávy. Ráno vstaneme, trochu rozkradeného uhlí a dřeva. Hned přišel vedoucí a řekl mámě, že musí do práce. Tak hlídala krávy na pastvě. Já jsem přes les jezdil do Cvikova do školy. Na mně se to také podepsalo. Byl jsem ze zemědělství a měl jsem celkem dobré známky a chtěl jsem v zemědělství zůstat. Jenže mě jako syna kulaka do žádné školy nepřijali. S učením to dopadlo tak, že jsem dostal místo strojního zámečníka v Mohelnici, kde jsem se vyučil. Protože jsme se po deseti letech mohli vrátit na náš barák, tak jsem musel jít dělat do dílen v JZD. Zůstal jsem deset let, ale nebylo to tam vytápěné a se zády jsem ze zdravotních důvodů našel práci údržbáře na dřevařských závodech v Bohuňovicích, kde jsem dělal třicet let až do důchodu.“