The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Lamáková, roz. Sacherová (* 1939)

• narozena 25. září 1939 v Praze

• otec generál československé armády

• od roku 1939 bojoval na západní i východní frontě

• 1945 návrat otce z války

• 1951 otec propuštěn z armády a perzekvován

• 1951 nucený odchod rodiny z Prahy

• pamětnice nemohla studovat, pracovala jako úřednice

• 1959 svatba a stěhování do Chomutova

• 1961 po smrti manžela žila ve Špindlerově Mlýně, Chomutově, Rotavě a Českých Budějovicích, později v Praze

• 1977 otec mezi prvními signatáři Charty 77

• 1987 otcova smrt

• 1990 Vilém Sacher rehabilitován

• Růžena Lamáková žije v Praze

Dětství v Praze

Růžena Lamáková, rozená Sacherová, se narodila 25. září 1939 v Praze v rodině důstojníka československé armády Viléma Sachera a Růženy Sacherové, rozené Hasalové. Vyrůstala spolu s bratrem v Praze na Hanspaulce v Šárecké ulici, kam chodila i do školy. Otec se účastnil bojů druhé světové války ve Francii, Velké Británii a SSSR. Během války se manželé Sacherovi na dálku rozvedli, aby nebyla rodina pronásledována nacisty. Svého otce pamětnice poznala až po jeho návratu z války v roce 1945. „Pak přišel ten slavný okamžik, kdy někdo zvonil, já jsem běžela dolů, otevřela dveře a řekla: ,Tatínek.‘“

Po návratu z války se manželé znovu vzali. Ani po osvobození však otec neměl na rodinu příliš čas. Zůstal v armádě, byl povýšen na plukovníka a později na generála. Jako sportovec stál u zrodu ATK (později armádní sportovní klub Dukla).

Nucený odchod z Prahy

V roce 1951 byl z politických důvodů propuštěn z armády a rodina vystěhována z Prahy do Mladé Boleslavi. „Bylo to 13. března, to mám svátek. Já jsem čekala, že něco dostanu. A mimoto, všichni byli nervózní, byli jsme u babičky, ale nikdo si nevzpomněl, že ten svátek mám. Už si něco šuškali a pak přišli naši s tím, že se stěhujeme do Mladé Boleslavi. To už začínalo odklízení otce z veřejného života.“

Putování z místa na místo

V Mladé Boleslavi zůstali však jen krátce, poté se přestěhovali do Skalice u České Lípy. Zpočátku bydleli ve škole, než jim byl přidělen byt. Otec pracoval jako lesní dělník. Pak odešli do Jablonce nad Nisou, kde otec pracoval jako vedoucí v kavárně Korzo, a následně do Doks u České Lípy. Zde generál Sacher zúročil zkušenosti z lesnictví při budování stanového městečka. 

Růžena Lamáková nějakou dobu společně s bratrem žila u prarodičů v Liberci. Bratr tam pak zůstal a vystudoval vysokou školu. Jí však studium komunisté nedovolili. „Přihlásila jsem se na loutkářskou školu, ale odpověděli mi, že když už studuje bratr, tak není žádoucí, abych studovala i já.“ Začala proto pracovat jako úřednice. Na Silvestra v roce 1959 se vdala a odešla s manželem do Chomutova. Manžel však po roce a půl zemřel a Růžena Lamáková se vrátila k rodičům. Ti mezitím odešli do Mariánských Lázní a poté do Špindlerova Mlýna, kde generál Sacher pracoval jako vedoucí chalupy na Bedřichově. Pamětnice pracovala ve vojenské zotavovně jako pokojská a poté jako kulturní referentka na chatě Primátor.

Návrat do Prahy

V roce 1966 byl generál Sacher rehabilitován a mohl se vrátit do Prahy. Dcera Růžena však s rodiči do Prahy neodešla a vrátila se do Chomutova. Odtud se později přestěhovala do Rotavy a poté do Českých Budějovic. „Od té doby, co jsme odešli z Prahy, jsem se tam toužila vrátit.“ To se jí nakonec splnilo. Pracovala v telefonní ústředně.

Její rodiče sice žili odloučeně, ale stýkali se. Generál Sacher byl jeden z prvních signatářů Charty 77. Kvůli podpisu byl degradován a zbaven všech vyznamenání. Bydlel v Římské ulici, kde ho navštěvovali disidenti, což neušlo pozornosti Státní bezpečnosti. „Byl hlídán a i lidé, co k němu chodili, ale nechodil na výslechy.“ Věnoval se také psaní knih s válečnou tematikou. „Kdykoli něco psal a já jsem tam šla, tak to předčítal a chtěl znát můj názor, což mě v jeho očích povýšilo.“

Vilém Sacher zemřel 14. srpna 1987 v Praze. Pohřeb byl sledován Státní bezpečností. Po revoluci roku 1990 mu byla navrácena hodnost generálporučíka a jeho památka byla uctěna při vojenském pohřbu v Prostějově. Jeho dcera Růžena Lamáková dosud žije v Praze.