Hana Landová

„V únoru 1948 jsme jeli poprvé na lyžařský výcvik. Byla bída, takže kalhoty byly přešité z tatínkových pumpek, větrovka promokavá z nějaké celtoviny, upletená čepička od maminky, boty, lyže a hůlky půjčené od Francka Laurinů, protože jsme byli stejně velký. Když jsme se vrátili, maminka na mě čekala na Wilsoňáku. Puberta se mnou už házela a já měla po ruce vždycky hodně politických vtipů. Maminka najednou řekla: ‚Haničko, teď už zase nesmíš – jako za války.‘ Šly jsme po Korunní třídě dolů na Ruskou ulici a tam stál muž v civilu a přes ruku měl flintu. Tak to byl můj vstup do další éry, která pokračovala březnem 48, kdy jsme stály s maminkou dlouhou frontu, abysme se poklonily Janu Masarykovi.“

„Když jsme se vraceli ze Španělska, zastavili jsme v Innsbrucku v Rakousku. Spali jsme ve stanu v kempu a během dne, byla to neděle, jsme šli na procházku do města. Po mši se tam utvořil takový průvod, tak jsme pochodovali celá rodina za těmi lidmi. Tehdy jsem se rozbrečela. Uvědomila jsem si, jak jsem blízko tomu, abychom tam zůstali. Měli jsme všude po světě přátele. Ale domov jsme měli v Praze – a taky obě babičky. Tak jsem to obrečela a jeli jsme zpět. To vám byla taková situace, ta pohoda lidí, ta bezstarostnost neděle, sváteční atmosféra, ty kostelní zvony, cukrárna, sváteční oblečení, jako kloboučky na hlavě, rukavičky na rukách, něco neskutečného.“

„Osmého bylo po válce a my jsme věděli, že na Pankráci se děly strašný zvěrstva. Měli jsme na Pankráci příbuzné, maminčina bratrance Adolfa Herdu se dvěma maličkými dětmi. Maminka mě oblékla do národního kroje, což asi nebylo zrovna moudrý, a toho 9. května jsme z těch Vršovic šly dolů z kopce do Nuslí. Tam nás zastavila hlídka a říkala, že nemůžeme přejít, protože tam bylo kulometné hnízdo. Počkaly jsme, až bylo bezpečné přejít, a pak jsme došly před soud, kde si Češi vyřizovali účty s Němci. Maminka mi zakryla oči, abych nic neviděla, ale přesto jsem něco viděla a bylo to krutý.“