Beatrice Landovská

* 1962

  • „Dana [Němcová] byla takový středový člověk. To jsou takoví ti středoví lidi, které hodně lidí zná. A Dana byla tedy zvláštní. Bylo vidět, že ona má v sobě nějaká úplně jiná měřítka na všechno. Byla neuvěřitelně klidná, na to, že měla sedm dětí. U nich se pořád něco dělo. Bylo vidět, že ty děti to nemají jednoduché, že nepůjdou do škol… Ale ona byla zvláštně klidná, jako by se dívala vždycky trošku skrz všechno. Já jsem se na ni takhle jednou úplně dívala, protože tam se řešily nějaké věci, které by každého člověka znervózněly. Něco kolem škol a výslechů. A právě v tom byly ty děti, staré jako já. Já jsem viděla, že ona má v sobě nějakou hrozně silnou vnitřní jistotu. Že ona se uvnitř ani nehne, má úplnou pevnost. Řekla bych, že v mládí měla nějaký hodně velký zážitek, který ji jakoby orientoval směrem k tomu křesťanství. K takové křesťanské transparentnosti, k takovému klidu. A vlastně to tam je vidět už během těch padesátých let. Ona vždycky i v padesátých letech vyhledávala takové katolíky, tiché intelektuály, co žili úplně stranou a neměli vůbec co do huby. Básník Jan Zahradníček, Reynek, to byly postavy úplně na okraji toho systému. Lidé se jich báli. Oni měli takovou mystickou duši, psali, dělali linoryty, přemýšleli o smrti a věčnosti. To v těch padesátých letech dělal málokdo, a když, tak v nejvyšším utajení. A ona se s nimi stýkala úplně veřejně a o všem vždycky podávala nějaká svědectví. Stýkala se i s rodinami, které měly hodně dětí. A tohle v sobě ona měla vždycky. Ten [Jiří] Němec, ten se tím vlastně nechal strukturovat. On byl takový intelektuál, on si dělal dost, co chtěl, ale spíš po té intelektuální a osobní stránce. Morálně tam byl úplně jasné, kdo to tam vede. To byla ona a všichni se k ní stahovali. Důležité věci se říkaly Daně. A s Němcem se potom řešily různé postupy a intelektuální debaty. Ale to vitální, co udrželo tu Ječnou padesát let, to byla Dana. Takže i její smrt teď znamenala konec tohoto systému. Ona to taky všechno přežila. Ona měla opravdu nějakou obrovskou vnitřní vitalitu a sílu. A všechny ty děti měly hrozně těžké stát se samy sebou. Protože ona stála jakoby nad vším. To nebylo, že ona by je omezovala. To omezení šlo zvenku, ze všech stran a z toho, že tam neměly žádné soukromí. Že se ty děti vlastně chca nechca účastnily tohohle života. Ony si vlastně jakoby nemohly vybrat.“ 

  • – „Z čeho jste žili?“ (smích) – „To je, co? To by mě taky zajímalo. Fakt je, že takové věci, jako jestli mít jedno nebo dvě děti, jestli je uživíme, to nikdo neřešil. Prostě děti se vždycky uživily, jestli má člověk tři nebo sedm… Ony tam tak jako běhaly v těch situacích, které my jsme pořád navozovali, ať to byly různé baráky, kam jsme jezdili… Dneska se tomu říká chalupy, ale ony to byly baráky, protože tam bylo strašně moc lidí. Veliké byty nebo různé pikniky. Prostě různé akce, kde se ti lidi scházeli, koncerty… Tak tam běhaly děti, psi, a jestli tam těch dětí běhá deset nebo dvacet, to bylo úplně jedno. Někdo jim nakrájel chleba, šiška chleba stála čtyři koruny. Já nevím, jak jsme se uživili. My jsme měli dvouarový byt [200 m²] a platili jsme činži po zvýšení 700 korun. Bydlelo nás tam asi sedm, pořád tam někdo byl. Kočky, psi, prostě to bylo jinak. Peníze my jsme neměli. Neměli jsme peníze, jo. My jsme si prakticky nemohli koupit vůbec nic. Cokoliv se podělalo, nějaký stroj, bez kterého se nedá žít, třeba bojler, tak to byl problém, to byl průser. Ale zase jsme si takovovou tou šeptandou sdělili, že někdo to umí [opravit]. Spojily se dva staré bojlery, všude ve špajzech byly staré karmy, bojlery, ledničky, protože pořád se z nich braly součástky a pořád znova se recyklovaly a oživovaly. Kdyby nějaký kapitalista to viděl, tak ho švihne, protože prostě nebyla žádná spotřeba. Ale ono to ani nebylo kde sehnat. Když přivezli na Václavské náměstí do nového obchodu pračky, tak tam lidé ve spacáku spali celou noc, aby na ně vyšla pračka. To prostě v té naší části společnosti nikdo nedělal. Tak prostě neměl pračku, nebo k jednomu člověku chodilo prát deset lidí.“ 

  • „Tatínkova emigrace byla strašná, to bylo strašné. Já jsem měla pocit, že odjel navždycky, a loučila jsem se s ním jako navždycky. Se všemi těmi lidmi jsme se pak loučili navždycky a těch pro mě významných odjezdů bylo několik. Otec byl první. On se rozhodl šíleně rychle, protože ho tady někdo přepadl, zlomil mu nohu, chtěl ho zabít. Táta si myslel, že ho zná, že to byl někdo, kdo ho vyslýchal. A jestli to byla nějaká akce nebo soukromá iniciativa nějakého bachaře… Prostě ho přepadli dva lidi, začali ho mlátit. U Národního divadla se to nějak rozehnalo. Oni pak na něj čekali… On šel sám přes most. Oni ho tam přepadli, prostě se tam rvali. Ale on byl jeden, oni byli dva. Chtěli ho hodit do vody. On si nějak zapříčil nohu mezi zábradlí a ta noha mu křupla v kotníku. Zůstal tam viset, oni potom utekli. A v tu chvíli, když zjistil, že nemůže chodit, že to bolí, že má zlomenou nohu, si uvědomil, že se bojí zavolat si sanitku i policajty. Že se bojí zavolat si pomoc. Tak se doplazil domů, bydlel potom na Újezdě. Nějak po čtyřech dolezl domů. A to byl asi ten zlomový okamžik, kdy se rozhodl, že odjede. Oni na něj tlačili, ať odjede. Ale on nechtěl vůbec odjet. Nebyl typ člověka, který by chtěl emigrovat. Tady měl kamarády, byl závislý na jazyku. Neměl žádný zvláštní talent na učení se jazyků, to bohužel mám po něm. On prostě nechtěl odjet. On by tady radši leccos vydržel. Ale najednou se začal strašně bát o život. On byl taky hrozný hypochondr, a když měl najednou pocit, že si nemůže ani zavolat zdravotní pomoc…“ 

  • „Takže talentové zkoušky [na konzervatoř] jsem neudělala, ale ne proto, že by mi někdo křivdil. Ale udělala jsem dobře matematiku a češtinu, protože jsem chodila na doučování z obou předmětů. Bylo úplně jasné, že musím ty zkoušky udělat dobře, jinak jsem úplně v prdeli. Takže jsem chodila na doučování. Zas takový blbec, abych se při doučování nedostala, jsem nebyla. Takže ty zkoušky jsem měla na dvojku a jedničku. Přestože jsem byla vždy průměrný student a nijak zvlášť jsem v ničem neperlila. Oni ty zkoušky posílali od talentovek na národní výbor, odkud se potom přeposílaly na další střední školy, o které ty děti měly zájem. Moje zkoušky přistály na národním výboru a hledala se nějaká střední škola. Ale vyplynulo, že žádná střední škola pro mě není, že mě nikdo nevezme. Dokonce se máma dozvěděla, že žádný ředitel střední školy v Praze mě nesmí přijmout. Ona šla za úřednicí, která to měla na starost. Chudák paní nedostala avízo, takže mámě ty moje zkoušky dala. Řekla: ,Vezměte si je, ono to tu pak leží…‘ Dala jí je do ruky a probírala, co bych mohla dělat. Byl tam nějaký mechanik zpracování strojů, grafik… Já jsem byla manuálně málo zručná. Měla jsem ambice na humanitní studia, literaturu, divadlo. Takže to byla dost špatná vyhlídka. Nicméně když se ukázalo, že ta úřednice ty zkoušky dala z ruky, tak druhý den vyletěla z práce. A ukázalo se, že oni ty moje známky zfalšovali na dvě trojky. A že ministerstvo školství z příkazu shora opravilo moje vysvědčení na pět trojek, přestože jsem žádnou trojku neměla, protože jsem se opravdu hodně učila. Tak to bylo něco! Takže se to rozmázlo. Hned večer to hlásil Hlas Ameriky. A už to bylo.“

  • „Když jsem byla do deseti let na té vokovické škole, táta se postupně proslavoval. To bylo takové pozvolné, že se začal stávat slavným. Spíš tam bylo takové napětí, že my [Beatrice a její sestra Andrea] jsme třeba neměly pomůcky a cvičební úbory. A ten otec měl jedno auto, máma druhé auto… Takže tam bylo takové napětí a učitelkám to lezlo na nervy. Věděly, že to pro rodiče není problém, že by nám nemohli něco dopřát. Ono je to prostě ani nenapadlo. A když je na to někdo upozornil, vůbec to nebrali vážně. Dítě chodí do školy, škola se o něj postará, tak co se budeme starat my. My jsme neplnily ani základní materiální požadavky a na rodičích bylo vidět, že žijí úplně jiný, zajímavý život. Mají se dobře, nevstávají ráno na šestou. A pak přišel úplný střih, když jsem přišla na novou školu. V roce 1971 měl táta problém u voleb, protože tam začal nadávat na ,svini Gustu Fučíkovou’, říkal, že sežral volební lístky, ale to nebyla pravda. Jenom řekl, že tu svini volit nebude a šel za plentu, což tedy v socialismu byla hodně velká drzost. Takže to byl začátek jeho politického pádu na podzim 1971. A my jsme se potom od ledna 1972 přestěhovali do nového bytu, který stihl koupit ještě v rámci té své slávy. Když jsme tam přišli, během tří dnů začaly zákazy. My jsme byli asi tři dny v takové pozici, že jsme byly slavné děti slavného otce v novém, tehdy luxusním bytě. Měli jsme tam zahradu, krb, garáž, parkety… bylo to něco úžasného. V pondělí jsme nastoupily do školy a učitelky se na nás chodily dívat jako do zoo. Otevřely dveře, koukaly a zase odešly. To byl zvláštní zásah do identity, protože my jsme nevěděly, co s tím, když je člověk najednou takhle atraktivní a vlastně neví, čím si to zasloužil. Ale to trvalo jenom řádově ve dnech. Protože ve středu byla zakázaná písnička Zatracenej čáp, kterou táta nazpíval těsně před Vánoci s Marií Rottrovou a celé Vánoce ji hráli všude v televizi a v rádiu. Tu zakázali už ve středu. V pondělí jsme tam takhle přišly a pak to šlo ráz na ráz. Během ledna ho postupně všude možně zakazovali. Pak ještě dojížděl na venkov, ale postupně ho začali vyhazovat. Když měl někde malou roli, vyhodili ho aspoň z titulků. Do léta 1972 byl prakticky zakázaný. Takže půl roku jsme byly v situaci hodně slavného táty, kterého ale právě zakázali, takže to bylo složité.“ 

  • „Tak jsem vyrazila na Hrádeček, což je opravdu takový malý hrádeček u statku Václava Havla. Tak jsme šly s Gábinou [Fárovou] na Hrádeček. Gábina měla fotografické ambice, myslím, že měla s sebou i foťák a fotila. Pak jsme slezly takhle pod Hrádeček dolů. A samozřejmě ty příjezdové cesty Hrádečku byly obklíčené policajty, kteří tam hlídali. Každého, kdo přijížděl nebo odjížděl, legitimovali. Ten Hrádeček měl jenom dvě příjezdové cesty. On byl v takové jako muldě a dalo se tam dostat buď zespoda od Vlčic, nebo seshora od Janských Lázní. A oni nás zahlédli, jak jdeme v těch polích. A ta hlídka VB, která tam stála na křižovatce, se za námi rozjela až k tomu poli. Jeli po poli až k nám, tam jsme byly jenom my dvě na té procházce, ke které jsem tu Gábinu vyprovokovala. Mně bylo patnáct, jí čtrnáct. Chtěli po nás občanské průkazy. Gábina popravdě řekla, že ho ještě nemá. Já jsem řekla, že ho sice mám, ale že ho nemám u sebe, že jsme se šly jen projít dvě stě metrů od chalupy, ale můžu si pro něj dojít. A oni nám řekli, ať si nastoupíme. My jsme teda moc nechtěly. Oni řekli, ať si okamžitě nastoupíme. Normálně nás nechali nasednout. Vrátili jsme se k té druhé hlídce, tam nás nechali sedět a telefonovali, že mají ,dva objekty‘. My jsme říkaly, že nám je čtrnáct a patnáct, že chceme jít zpátky. Že jsme rodičům řekly, že odcházíme jen na chvilku a brzy nás začnou hledat. Oni nás drželi v tom autě asi hodinu. Telefonovali někam, ,mlhovina 27, mlhovina 27’. Byli to hrozní páprdové. Potom jsme viděly, jak se okolo někdo blíží a skrývá se, aby ho nekontrolovali. Ukazoval na nás, že nás vidí. Pořád mi to přišlo takové trošku přitažené za vlasy. Ale pak přijelo druhé auto a do toho nás přesadili a odvezli nás do Trutnova k výslechu, to je asi patnáct kilometrů, takový velký stalinský barák, trutnovská policie. Tam nás rozdělili, posadili nás každou na jednu stranu chodby a zase nás nechali čekat. A pak nás každou vzali k výslechu. Vyslýchali nás dva policajti a to už bylo nepříjemné: ,Vy jste se nedávno dostala do školy…‘ Jak to mohli vědět, v Trutnově na policii? ,A co jste tam dělala? Kolik tam bylo lidí?’ Zvolila jsem takovou švejkovskou metodu. Věděla jsem, že jim nesmím nic říct, tak jsem říkala, že nevím, kolik tam bylo lidí. Že jsem jedla polívku a takovéhle kraviny. Gábina jim něco řekla, potom to nechtěla podepsat, tak jí úplně natvrdo dali facku, čtrnáctileté Gábině. Takhle jsme tam byly asi hodinu. Potom byl výslech zapsaný, tak nás zase posadili na chodbu a nic se nedělo. My jsme říkaly, že bychom potřebovaly dát vědět. Tam [na Hrádečku] bylo asi 150 lidí a taky hodně dětí, taková veliká hippie sešlost. Krásné to bylo. Ale že se po nás přece jenom budou shánět. A protože policajti všude pořád brousí, hned padne podezření, že nás někdo chytil a odvezl. A najednou šílený řev. Ale úplně příšerný. Táta s Anitou [Fárovou] sedli do auta a přijeli pro nás. Tátam tam řval na ty policajty strašně a mlátil tam takhle do skel. Úplně šílený bordel jim tam udělal, ti se tam úplně třásli. Protože sice byli nasazení na Havla, uměli Havla, měli tam ten lunochod, ale přece jenom, tohle udělali poprvé, že by zatkli děti. Takže oni opravdu nevěděli, jestli to nepřeťápli, tak byli úplně zkoprnělí. Všechny ty policistky a policajti na chodbě a ti, co nás tam vyslýchali a co dali Gábině facku, bylo vidět, že mají strach. A fotr tam na ně tak strašně řval, že do toho nebudou zatahovat děti a prásk! zařinčelo sklo. On se tedy opravdu nebál. Tehdy jsem si říkala: ,No vida, já mám tátu. A není to žádnej sráč.‘“

  • „Já jsem šla do deváté třídy a v lednu začala Charta. Oni spustili tu Chartu, a nastala během tří měsíců taková štvanice strašná. Třeba když ve škole svolávali nástěnkáře, tak pro mě přišli do třídy, aby to moje jméno neznělo ve všech třídách. Už prostě úplně se báli vyslovit moje příjmení. Každý večer tím začínaly zprávy o odpadlících, zaprodaných a zrádcích a běžely prostě ve všech novinách, v Rudém právu. V Dikobrazu byly strašně posměšné, hnusné obrázky, podobně odporně, jako se malovali Židi za války, tak tady byl Havel, Landovský a Patočka, takový hnusný držky rozšlapaný. A to běželo každý den, tím začínaly zprávy. A já jsem pak přišla do školy. Ti učitelé byli úplně hrůzou přikovaní k židlím. Samozřejmě nikdo nevěděl, že už se nebudou opakovat padesátá léta. To říkal Marx, že tragédie vždycky, když se opakuje, už má takový fraškovitý charakter. Ale nikdo nevěděl, kam až to půjde. Když umřel profesor Patočka po výslechu, 13. března, to znamená dva a půl měsíce od vyhlášení Charty, profesor, sedmdesátiletý pán, no tak já jsem měla strach, že tátu zabijou. To bylo hrozný.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 09.03.2023

    (audio)
    duration: 01:52:09
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 28.04.2023

    (audio)
    duration: 02:00:24
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 26.05.2023

    (audio)
    duration: 02:14:37
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Učitelky se bály i vyslovit moje jméno

Beatrice Landovská v 80. letech
Beatrice Landovská v 80. letech
photo: Paměť národa

Beatrice Landovská se narodila 2. září 1962 v Praze v rodině herce Pavla Landovského a scénografky Heleny Albertové. Vzhledem k bouřlivým povahám a bohémskému životnímu stylu svých rodičů vyrůstala s mladší sestrou Andreou až do devíti let převážně v péči prarodičů z matčiny strany v pražských Vokovicích. Po protestním chování Pavla Landovského u voleb na podzim 1971 byl její otec postupně odříznut od profesních příležitostí v televizi i na jevišti, na konci roku 1976 potom podepsal prohlášení Charty 77. Beatrice v důsledku toho nemohla být přijata na žádnou pražskou střední školu, školský odbor národního výboru dokonce na pokyn „shora“ zfalšoval výsledky jejích přijímacích zkoušek. Nakonec začala studovat na gymnáziu v Dobříši. O dva roky později přestoupila na gymnázium v Radotíně, kde studovalo několik dětí dalších signatářů Charty. Pavel Landovský na začátku roku 1979 emigroval do Rakouska. Po maturitě v roce 1981 Beatrice obtížně hledala zaměstnání, nakonec nastoupila jako zvukařka v Realistickém divadle a posléze rekvizitářka v Divadle E. F. Buriana. Postupně se zapojovala do života disentu a undergroundu, podílela se na přepisování samizdatů, zejména pro samizdatové časopisy Jednou nohou a Revolver Revue, v jejichž redakci působil Jáchym Topol, její spolužák z radotínského gymnázia. Od roku 1986 žila s básníkem J. H. Krchovským, se kterým má dvě dcery. Téhož roku odešla z Divadla E. F. Buriana, nějakou dobu pracovala v knihovně v Klementinu, poté zůstala na mateřské dovolené. Na konci 80. let se účastnila protirežimních demonstrací, studovala bohemistiku na „podzemní univerzitě“. Program studia přešel po roce 1989 oficiálně pod Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. V devadesátých letech těžko hledala uplatnění, vyučovala český jazyk a literaturu. Po roce 2000 se začala věnovat astrologii a rodinným konstelacím. V roce 2023 vydalo nakladatelství Garamond její knihu Nikdy není pozdě na šťastné dětství, ve které shrnula své vzpomínky do roku 1975.