The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Lang (* 1931)

• narozen 9. června 1931 v Brně-Horních Heršpicích

• roku 1945 vstoupil do 64. homogenního oddílu u minoritů v Brně

• v březnu 1948 založil Odbojovou skupinu Jana Masaryka

• v letech 1948–1949 šířil protikomunistické letáky

• 18. ledna 1949 byl zatčen a později odsouzen k nepodmíněnému trestu na dva a půl roku

• léta 1949–1951 strávil v ústavu pro mladistvé v Zámrsku

• po propuštění nemohl dále studovat

• pracoval jako elektrikář v uranovém dole a později v Akademii věd

• roku 1968 obnovoval na Starém Brně skautský oddíl

Jiří Lang je jedním z generace lidí, která zažila strach z útlaku v době nacistické okupace, následnou poválečnou euforii a zklamání z nedemokratického vývoje v naší zemi po únoru 1948. Jeho život vždy provázelo vědomí o skautské cti a povinnosti napravovat bezpráví a nespravedlnost.

Rodina ctila masarykovskou tradici

Narodil se 9. června 1931 do rodiny knihtiskaře Jana a Hedviky Langových v Brně Bohunicích č. p. 43. Jeho sestře Jarmilce byly v té době tři roky. Langovým nikdy nechyběl humor, což dosvědčuje fakt, že sestře říkali „Mikulášová baba“. Narodila se totiž 5. prosince 1928 na Mikuláše. V rodině vládla pospolitost a příbuzní se často navštěvovali v domku u prarodičů Erbesových. Dětství patří k nejhezčímu období lidského života a pan Jiří má na něj krásné vzpomínky. Vychován byl prostředí, které bylo prodchnuté křesťanskou vírou a ve kterém se udržovala lidovecká tradice. Tak jako ve většině tehdejších rodin se i u Langových pěstovala úcta k prezidentu Masarykovi a k hodnotám, které tento náš první prezident vyznával. 

Po skončení druhé světové války vstoupil jako čtrnáctiletý do 64. skautského oddílu při minoritském kostele v Brně. Oddíl se též nazýval „Homogenní“, a to pro jednotící prvek všech jeho členů, kterým byla katolická víra. „V klášteře byla klubovna, pan farář byl skautům nakloněný, tak nám dal klubovnu k dispozici. Členové, bylo nás asi dvaačtyřicet, pomáhali tam, kde bylo zapotřebí, úklid na zahradě, umýt a zamést chodby, atd. Chodili jsme tam i do kostela na bohoslužby,“ vzpomíná pamětník, který měl tehdy skautskou přezdívku Orko.

Založíme odbojovou skupinu Jana Masaryka

V případě skautského oddílu se nejednalo pouze o spolek, který by pořádal výpravy, hry na indiány a táboráky. Měl za cíl vychovávat a vést děti především ke statečnosti, k mravním křesťanským hodnotám a k povědomí, že práce není nic, čeho by se měl mladý člověk štítit. Zlomem v jeho myšlení se stala tragická událost v roce 1948, kdy byl pod okny pražského Černínského paláce nalezen mrtev ministr zahraničních věcí Jan Masaryk. „Nepochybovali jsme o tom, že Jan Masaryk byl zavražděn. A hlavně nás dožrala komunistická propaganda a jejich vývěsky, kde jsme četli všechna ta hesla v duchu leninského světonázoru. Sešli jsme se, všichni činovníci oddílu a řekli si, že není možné, aby komunisti takhle balamutili národ a že založíme odbojovou skupinu Jana Masaryka. Byli jsme v původním složení čtyři,“ vzpomíná .

Se svými přáteli Emilem Císařem, Jiřím Mikolovičem, Stanislavem Verbíkem a Olegem Uvarovem rozjel letákovou kampaň, která měla za cíl vyburcovat národ k odporu proti nenáviděnému režimu. Sepsali společně zakládací dohodu, ve které bylo také napsáno, že nikdo nikoho neprozradí. „Dohodu jsme uložili u minoritů v Loretě. Tam je oltář, napodobenina Lurd, v jednom dutém sloupku na oltáři jsme ten spis uložili. Ve dvaapadesátém se Loreta rekonstruovala, jeden z restaurátorů to našel. Zašel za farářem Norbertem Škrdlíkem, který to vzal, přečetl a byl v obraze, protože nás všechny znal osobně. Věděl, že jsme zavření, tak to sbalil a co s tím udělal, nikdo neví, ale zmizelo to,“ vzpomíná pamětník. Letáky, které skupina tiskla, se týkaly zejména záhadou opředené smrti Jana Masaryka, upozorňovaly na nedemokratičnost voleb a obsahovaly výzvu, aby lidé při volbách vhazovali do uren bílé lístky.

Šli pro zbraně, ale nedozvonili se

Díky nadšení členů odbojové skupiny však poněkud otupěla ostražitost. Již během roku 1948 se k nim připojila mládež, která se rekrutovala ze sociálnědemokratických kruhů, která měla stejný cíl v podobě vydávání letáků. Skupině Jana Masaryka se však toto stalo osudným, neboť se do ní vetřel i konfident s údajným jménem Janda, který spolupracoval se Státní bezpečností. Kromě letákových akcí bylo cílem získat zbraně a vysílačku a při vhodné příležitosti uskutečnit povstání. Za zmínku stojí, z jakého důvodu skončila neúspěchem akce skupiny pro získání zbraní na služebně policie. Vybaven chloroformem na uspání policisty, blížil se pamětník k budově služebny, vybaven dvěma válečnými pistolemi. „Šel jsem ke dveřím a začal jsem zvonit na poplach na noční službu, ale nedozvonil jsem se. Nikdo neotevřel, takže celá akce zkrachovala. Při zpáteční cestě jsme byli v ráži a tak jsme alespoň rozbíjeli a vybrali všechny komunistické skříňky, na které jsme narazili.“

Mladí odbojáři si neúspěch při získávání zbraní vynahradili – podařilo se jim ukořistit cyklostyl z kanceláře kolaborantské „Katolické studentské akce“. Jednalo se o přístroj, který byl v té době přísně hlídaný. „Do kanceláře přišli dva naši členové. Cyklostyl tam hlídal večer jeden student, aby se neztratil. Přišla další naše dvojice, cyklostyl sbalili a tomu klukovi pohrozili, že nesmí volat policii dříve než za hodinu a cyklostyl odvezli. Napřed k těm dvěma z národně socialistické skupiny, druhý den ráno potom ke mně. Máme na zahradě septik, který ale nikdy nebyl v provozu. 80 cm pod terénem, železobetonová místnost třikrát dva a půl metru a asi dva a půl metru vysoká. Tak jsme si řekli, že tam ho schováme a tam se bude tisknout.“ 

Levá, pravá, svrchu, zespodu

Radost ze získaného cyklostylového přístroje, ukrytého v prostoru prázdného septiku na zahradě, však netrvala dlouho. Konfident předal Státní bezpečnosti dostatek informací k zásahu. V lednu 1949 Jiřího Langa a dalších 24 lidí zatkli. Všichni následně stanuli před brněnským Státním soudem. Skutečnost, že pamětník nebyl v době zatčení a soudu plnoletý dopomohla k tomu, že obdržel mírnější trest. Tomu však předcházela vyšetřovací vazba v brněnské Orlí ulici.

„Na mém prvním výslechu byli dva čeští estébáci a třetí Rus, každý desátý slovíčko český, jinak mluvil jen rusky. My jsme ve škole měli ruštinu, takže jsem mu rozuměl. Ta místnost byla vybavená zřejmě podle zkušeností KGB. Přes celou zeď byla navrchu opřená deska, dole uskočená, šikmá zeď. K tomu mě postavili patami k té desce a teď to začalo – levá, pravá, zvrchu, zespodu. Ten Rusák měl největší bomby, ten to uměl. Vždycky se strefili na ucho, ale otevřenou dlaní – vzduch zatlačil do bubínku, bolestivě, takže začalo v hlavě hučet a pískat, což se při každé další ráně zhoršovalo. Jeden přes druhého, ten říká: ‚Kdes byl tehdy a tehdy?‘ A než si člověk stačil něco uvědomit, tak zase ten druhý: ‚A kams šel tehdy?… Kdo tiskl tamto a kdo tamto?‘ Zkrátka křížový výslech. Mezitím lítaly facky, hlavně po hlavě, do břicha a níže. Když člověk dostal pořádnou baňu, svezl se po té šikmé stěně na zem. ‚Tak vstávej, vstávej, nesimuluj!‘ Tak to šlo dál, jak dlouho, to nevím…“

Pamětník uchovává vzácné vzpomínky na svého spoluvězně, lidoveckého poslance Plesla, se kterým se tehdy vzájemně povzbuzovali a před spaní si zpívali píseň: „Z nás každý rád nechá si o svém štěstí zdát, o štěstí svém zatoulaném, sny odvanou, vzpomínky nám však zůstanou, vraťte se k nám, na shledanou. Na chvíli jen nechám si o svém štěstí zdáti, nejhezčí sen, dříve než bílý den se vrátí.“ Jako věřícímu byla pro něho největší posilou každodenní modlitba. Později se také dozvěděl o domovní prohlídce, kterou Státní bezpečnost v místě jeho bydliště u rodičů uskutečnila. Estébáci si odnesli nejen „předměty doličné“, ale i známková alba a jiné cennosti, které se jim líbily. Z jejich strany se tak jednalo o sprostou krádež.

My bychom si chtěli taky občas zahrát

Rozsudek nad členy odbojové skupiny vynesl soudce 30. června 1949 a pro Jiřího Langa zněl: „Dva a půl roku nepodmíněně a pokuta deset tisíc korun.“ Místo odjezdu na školní prázdniny následoval transport do ústavu pro mladistvé v Zámrsku. Odtud vyjížděli vězni pracovat do Vysokého Mýta většinou na čističku obilí, a to vždy pod dozorem bachařů. Ústav v Zámrsku byla kombinace řadového vězení a polepšovny, kde se kladl ze strany personálu důraz na tzv. „politickou převýchovu“ vězňů. „Ze začátku, v prvních dnech, to bylo ostřejší. Ti inteligentnější bachaři ale pak najednou cítili, že s námi nemůžou jednat, jako se zloději a vrahy, že tam je jiná mentalita a jiná inteligence, protože to taky byli většinou studenti z gymnázií, průmyslovek, konzervatoří. Náš velitel npor. Kubiska tady chtěl vybudovat Makarenkův ústav, podle vzoru jeho výchovy,“ vzpomíná pamětník.

„Bylo mezi námi spoustu kluků, kteří hráli na nejrůznější hudební nástroje, od bubnů, houslí, saxofonů, klarinetů, klavírů. Tak jsme si řekli, že Kubisku musíme ukecat. Vždycky když začal o Makarenkovi, tak jsme říkali: ‚No jo, nás je tady ale spousta hudebníků, my bychom si chtěli taky občas zahrát.‘ A on, že by to šlo. Za nějaký čas si začal sepisovat, kdo na co hraje a jestli má nástroj, že by si ho mohl nechat z domova poslat. Tak vznikl obrovský orchestr, který vedl slavný violoncellista František Smetana,“ říká pamětník. Orchestr musel mít v repertoáru i budovatelské písně, což byla tehdy běžná úlitba komunistickému režimu. S nacvičeným programem pak chlapci objížděli průmyslové podniky a závody v okolí. Když se tímto způsobem osvědčili, bylo jim následně umožněno založit recitační a pěvecký kroužek. Tyto aktivity jim pomáhaly zpříjemňovat jinak nudné prostředí výchovného ústavu.  

Vedle práce na čističce obilí Jiří Lang pracoval také jako elektrikář na rekonstrukci rozvodů v celém areálu zámku. Podle pracovních výsledků, které byly ze strany personálu ústavu permanentně vyhodnocovány, se pak rozhodovalo o zařazení ke třem disciplinárním skupinám. Toto zařazení pak rozhodovalo například o četnosti povolených návštěv a možnosti psát i dostávat korespondenci. Takto si pamětník poctivě „odseděl“ dva a půl roku a 18. července 1951 se dočkal propuštění na svobodu. Pobyt v ústavu rozhodně nebyl, řečeno slovy autora slavného dětského románu Jules Verna, „dva roky prázdnin“.

Po propuštění se však rozplynul jeho sen o dalším studiu. Díky špatnému kádrovému posudku nemohl nastoupit zpátky do školy a neměl ani šanci sehnat kvalitní práci. Život však přináší paradoxy a byl to právě předseda stranické organizace v Akademii věd, který mu zajistil na uranovém dole Rožínka práci elektrikáře. Na toto pracovní místo mohl nastoupit díky tomu, že doly musely jednoho pracovníka uvolnit tzv. do výroby. V dole pracoval jeden rok a poté nastoupil do Akademie věd jako elektrikář. Toto povolání vykonával až do odchodu do penze.

Navždy skautem

V období tzv. Pražského jara se mohl nakrátko vrátit ke své životní lásce, ke skautingu. Roku 1968 obnovil na Starém Brně skautský oddíl, se kterým pořádal několik akcí a zejména skautských táborů. To vše do chvíle, kdy byla skautská organizace opětovně komunistickým režimem zakázána. „V klášteře jsme dostali opět klubovnu a rozjeli jsme to. U mládeže jsme měli obrovský úspěch, protože jsme měli dokonce oddíly dva, a to kvůli počtu osazenstva. Založili jsme středisko Řehoře Mendela, to se ale StB nelíbilo. Ve dvaasedmdesátém mi zavolali ze SSM, že se skaut ruší a musí se změnit v pionýr. A já že ze zdravotních důvodů musím odstoupit ze všech funkcí a že nebudu již s mládeží pracovat. Jako rodiči, měl jsem tam syna a dceru, mě nic nemohli zakázat, takže jsem tam pokračoval jako rodič,“ vzpomíná pamětník. Lásku ke skautingu si uchoval až do svého stáří. Angažoval se také ve sdružení K231 a později v nově vzniklé Konfederaci politických vězňů. Dny svého zaslouženého odpočinku v penzi pak trávil v Brně-Horních Heršpicích.

A jaké je životní motto Jiřího Langa? Nechme promluvit jeho samotného: „Mé poselství je to, co je mottem Konfederace politických vězňů, totiž zrušit KSČM podle zákona.“