Jiří Lang

„Tam byl pověstný tzv. Franta Rámus. To byl bychař málem dva metry vysoký, široký, masivní chlap. A ten řval, jak měl službu, takže všichni v celém kriminále věděli, že Franta Rámus měl dneska službu. Ten furt tím gumovým pendrekem do všeho mlátil a třískal, také do těch vězňů, nejenom do zdi, do dveří a do lavic. To byl Franta Rámus. Pak tam byl takový malý pidimužík, takový střízlik. Furt ječel, do všeho vrtal, když člověk dostal písemnost, dopis a musel ho odevzdat, tak on to rozthal. Měl takovej pronikavej vysokej hlas, tak to byl druhý takový. Byli tam takoví ti různých povah. Když to začalo s těmi politickými vězni, tak to byli někteří, taková stará garda těch bachařů, kteří nadržovali těm politickým nebo se snažili. Když nás odtáhli do toho Zámrsku, tak první dny to bylo také takové ostřejší, ti bachaři. A najednou takoví ti inteligentnější bachaři, ti už cítili, že s náma nemohou jednat jako s těmi zloději a vrahy, že přeci jen máme úplně jinou mentalitu a inteligenci. Protože to byli většinou studenti z gymnázií, z průmyslovek, z konzervatoří, takové profese, které se nedaly srovnávat s těmi ostatními. I když ti ostatní tam zatím převládali. Postupně tam přišla další várka politických, ti byli z Prahy, pak také ze Slovenska a jiných krajů, takže ti političtí tam začali být jedna ku jedné a nebo ještě více.“

„Doma to obrátili, podle rodičů, vše vzhůru nohama. V tom pokojíku, kde jsem měl učení, tak ten sekretář vysypali na zem a hledali tam, kdo ví, co tam mám nebo nemám. Jinak v celém bytě všechno horem pádem... Měl jsem takové horolezecké boty, co jsou okované takovými specielními bodci pro horolezce, tak ty ukradli. Měl jsem album československých známek, jednak byly přetištěné, jednak nepřetištěné aršíky, poněvadž jsem filatelisticky, amatérsky sbíral známky. Tak ta alba známek zmizela. Prostě co se jim líbilo, tak to sebrali. Měl jsem takové ty vojenské holínky, co se nosily k rajtkám, tak ty také sebrali.“

„Jeden z takových pro mne krutých výslechů byl, když začali s tím, že jsem katolický skaut, že se umím modlit . Tak vzali tu kancelářskou židli, takovou s tím opěradlem. ‚Tak se pěkně vyzuj, tady si klekni na tu židli, nohy prostrč tím opěradlem a teď sepni ruce, umíš se modlit, že ?‘ Najednou mi strkali mezi ty prsty tužky a jeden ty konce těch tužek, jak trčely z těch sepnutých rukou, je začal mačkat. A začali: ‚Tak jak to bylo ?‘ To a to a kdo, co a jak... Já jsem si říkal, vy hajzli jedni! Neřekl jsem ani slovo, začal jsem se potichu modlit a mlčel jsem. A oni tak dlouho, až ty tužky přelámali a ty některé třísky mne poranily mezi těmi prsty, protože ta tužka jen tak nepraskne.“