The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Lapková (* 1934)

• narozena 14. listopadu 1934 v Praze

• otec a strýc se za války angažovali v odbojové organizaci Obrana národa

• zažila bombardování Prahy v březnu 1945

• zúčastnila se posledního všesokolského sletu v roce 1948

• po komunistickém převratu byla vyloučena z gymnázia

• vyučila se v podniku Tesla, při zaměstnání vystudovala střední průmyslovou školu

• v Tesle pak pracovala po celý svůj profesní život

Hana Lapková se narodila 14. listopadu 1934 v Praze. Rodiče Josef a Otýlie Novákovi pocházeli z Chocně, odkud odešli za prací do Prahy, otec udělal konkurz do ČKD Vysočany. Ve Vysočanech dostal i byt, ve kterém s manželkou zůstali celý život. Hana byla vychovávána v sokolském duchu, ovlivnilo ji to na celý život.

Strýc dostal doživotí

Hanin strýc, maminčin bratr Jan Petružálek, za války působil v odbojové organizaci Obrana národa. V zimě roku 1941 byl zatčen a dlouhá léta vězněn. „Byl v různých kriminálních ústavech, v Mnichově, v Norimberku u soudu a pak nakonec to zakončil u Straubingu, to je v Bavorsku, blízko Mnichova. Když se vrátil 14. května 1945, měl 48 kilo.“ Zatčení strýce rodinu poznamenalo, i otec pamětnice se v odboji angažoval. Panoval strach, aby i on nebyl prozrazen a zatčen, to se ale nakonec nestalo. „Strýček ho neprozradil, takže ho neodvedli.“

Na sklonku války zažila Hana další nepříjemnou událost. 25. března 1945 spojenecká letadla provedla nálet na Prahu, jedním z jejich cílů měla být továrna ČKD. „Jedna puma spadla na školku, ta dostala přímý zásah, a ostatní pumy byly na tom prostranství, jak je náměstí OSN, tam bylo pět velikých kráterů. Bomby byly myšleny na tu ČKD, ale bohužel tam nespadly žádné a spadlo to tady do civilní části.“ V té době však již válka neměla mít dlouhého trvání.

Pan Hrdina vystrčil hlavu a dostal kulku

„Mužští šli odzbrojit Němce, ale dvěma se povedlo utéct po střechách a vystřelili do Špitálské, té ulice Špitálské. Pan Hrdina ještě s jedním pánem vystrčili hlavu ze dveří a dostali kulku,“ vzpomíná Hana na dramatické dny květnového povstání v roce 1945. „Přišli Němci, bylo jich strašné množství na motorkách, byli opásaní těmi zbraněmi, puškami a tím vším. Vyhnali nás ze sklepů a prohlíželi, jestli tam nejsou někde zbraně a vyhnali nás ven na to prostranství.“

Němečtí vojáci vyhrožovali, že každého desátého člověka zastřelí, nakonec hrozby nesplnili. Hana a její rodina se tak šťastně dočkaly osvobození. „Lidi tančili na ulicích a házeli kytice bezu, protože zrovna kvetly šeříky.“

Politicky nespolehlivá

S příchodem míru ve společnosti zavládla euforie, to ale nemělo dlouhé trvání. 25. února 1948 se vlády zmocnila komunistická strana. „Všechny továrny, které byly v okolí, obsadili ti jejich lidi. Ti, kteří nebyli komunisté, museli být vyhozeni.“ O práci v ČKD přišel i Hanin otec. „I když se za tátu všichni spolupracovníci prali, tak to nebylo nic platné.“ Otci přitížilo také to, že byl dlouholetým členem Sokola, který byl v podstatě vlasteneckou organizací.

Po válce přešla Hana z páté třídy na osmileté gymnázium ve Vysočanech. Po nástupu komunismu však byla nucena ze školy odejít. „Tatínek byl v roce 1948 vyhozen z práce a byl politicky nespolehlivý, a proto jsem byla nespolehlivá i já jako dcera, protože jsem byla vychovávaná v té rodině.“ Hana proto začala pracovat v továrně.

Utekla jsem, abych tohle nemusela absolvovat

Mnoho organizací bylo po únoru 1948 zakázáno, kromě Skautu byl rozpuštěn i Sokol. „Tatínek dělal pokladníka v Sokole. Jednou přišli komunisti a stejně jako Němci sebrali všechny peníze i pokladní knihu. Všechny peníze ze spořitelny šly vniveč.“ Ještě než byl Sokol rozpuštěn, proběhl v létě roku 1948 na dlouhé roky poslední XI. všesokolský slet, kterého se účastnila i Hana. „Byla to ohromná akce, jen ve Vysočanech bylo tehdy 1 700 registrovaných členů Sokola.“

Když byla v roce 1950 odsouzena Milada Horáková ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti, museli zaměstnanci továrny, ve které Hana pracovala, vyjádřit souhlas s její popravou. Ten, kdo by v té době nesouhlasil, by měl zřejmě velké problémy. Hana se chtěla této situaci vyhnout. „Já jsem utekla do budovy jako na WC, abych tohle nemusela absolvovat.“

Jednotvárná práce v továrně Hanu nebavila a toužila znovu studovat. „Továrna měla smlouvu s průmyslovou školou v Ječné ulici, že tam bude večerní škola. Do té školy jsem se po zkouškách dostala. Od šesti do dvanácti jsme pracovali a od dvou do šesti jsme byli ve škole. Když jsem odmaturovala, tak jsem se ale na ten podnik musela vrátit, ale už jsem nešla na tu dílnu.“

Byli jsme rádi, že se snad něco změní k lepšímu

„Ráno, když jsem vstávala, tak jsem slyšela hrozný hukot těch letadel. Ono to lítalo přes celou Prahu. Nevěděla jsem, co se děje, nenapadlo mě, že by se něco takového mohlo stát,“ vzpomíná Hana Lapková na dramatické srpnové dny roku 1968. Hana se až po příchodu do práce dozvěděla, že je Československo okupováno. „Když jsme šli domů, tak jsme šli tunelem z Karlína na Žižkov a tam už stáli vojáci s tanky a mířili na nás těmi zbraněmi, to bylo moc nepříjemné.“

Když pamětnici opakovaně nabízeli členství v komunistické straně, nikdy na to nepřistoupila. Sametovou revoluci prožívala stejně jako ostatní s nadšením. „Samozřejmě jsme chodili zvonit klíči na Václavské náměstí a byli jsme rádi, že se snad něco změní k lepšímu.“ I v nových podmínkách nakonec zůstala na stejném pracovišti až do důchodu. Prioritou jejího života se stala rodina a tak je tomu i dnes (2023).