Hana Lapková

„Přišel rok 1949, kdy Zdeněk Novotný upravil a začínal s jednotnou školou a my jsme dělali politické pohovory. Byla určená komise, složená: zástupce ČSM – to byl Československý svaz mládeže, pak to byl někdo ze školy, některý profesor a nějací cizí lidé tam ještě byli. A to se nás ptali na takové nesmysly. Mě se ptali, co jsou akční výbory. Já ve 14 letech jsem měla zájem o sport, o závodění, a ne o nějaké… To jsem vůbec netušila. To asi nebyl ten hlavní důvod, že mě vyhodili z gymnázia a řekli, že nesmím dál studovat. A se mnou ještě dalších sedm, kteří měli podobně tzv. vyakčněné rodiče. Takže jsme vypadli, sedm nás vypadlo ze školy. A řekli nám, že buď můžeme jít do výroby, nebo že můžeme jít do jednotné školy, ale o rok níž, což bylo strašně ponižující. Tak jsem řekla: 'Já půjdu do výroby.'“

„Já jsem ráno, když jsem vstávala, tak jsem slyšela hrozný hukot těch letadel. Ono to lítalo přes celou Prahu na tu Ruzyň. Nevěděla jsem, co se děje, nenapadlo mě, že by se něco takového mohlo stát. Až dopoledne v práci jsme se to dozvěděli a bylo to hrozné rozčarování. Když jsme šli domů, já bydlím na Žižkově, tak když jsme šli domů, tak jsme šli tunelem z Karlína na Žižkov nahoru a tam už stáli na té Vítkově ulici vojáci s tanky a mířili na nás těmi zbraněmi, to bylo hrozně nepříjemné.“

„Když přišel ten nálet, tak to bylo strašné, teda to nikomu nepřeju. My jsme byli ve sklepě a to bylo na Květnou neděli, to je poslední neděle před Velikonocemi, nevím přesně, jaké to bylo datum. No ale tady ta puma spadla na tu školku, ta dostala přímý zásah, a ostatní pumy byly právě na tom prostranství před těmi třemi domy, jak je to náměstí OSN, tam bylo pět velikých kráterů. Říkalo se, že ty bomby byly myšlené na tu ČKD, ale bohužel tam nespadly žádné a spadlo to tady do civilní [oblasti]. Ale výhoda zase byla, že to spadlo do kypré půdy a že to vytlouklo jen ta okna.“

„To nebylo ještě tak jednoduché, ta revoluce pro nás tady nebyla jednoduchá tím pádem, že v té škole bydleli ti Němci, tak toho jsme se báli. Byli jsme teda všichni v těch sklepích, tam jsme to měli udělané na spaní. Ale potom šli mužští osvobodit, no osvobodit, šli odzbrojit ty Němce v té škole tady. Ale dvěma Němcům se podařilo utéct po těch rovných střechách tady na té dívčí škole, mluvím teda konkrétně o té dívčí, a vystřelili. Oni někde měli zbraň, kterou nepřiznali, a vystřelili do té ulice Špitálské. Tam na domě číslo, myslím, že to je pětka, číslo domu, ve Špitálské, když půjdete, tam je deska, většinou tam bývá věneček a tam je jméno Vlastimil Hrdina, to byl otec tří dětí. A ti jenom ještě s jedním pánem vystrčili hlavu z těch dveří a dostal kulku, přesně.“