Eva Laryšová

* 1933

  • "Já jsem si vzala vystěhovaného kluka, Zdena [sestra] si vzala vystěhovaného kluka, protože kdo jiný by nás s takovou minulostí chtěl. Protože, spousta lidí si říkala, že to není možné, aby nic neudělali, aby museli snášet tohle a aby sem přišli tak, jak jsme přišli my. Nikdo to nemohl pochopit."

  • "Jaká byla záminka? Že jsme měli hnůj, všichni dostávali hnůj. Měli jsme záhumenku a tam jsme pěstovali brambory. Že jsme měli hnůj na tu záhumenku, že jsme ukradli brambory ze statku, že jsme nemohli na té záhumence vypěstovat tolik brambor."

  • „Tatínek chodil pořád po schůzích, přesvědčoval lidi a říkal: 'Vždyť se zeptejte ruských legionářů, jak to v Rusku vypadá. A to byste tady chtěli?' Ale oni byli přesvědčení, že to musí být lepší, než to je. Tak se mu to nepodařilo.“

  • „Přijeli ráno s nákladním autem. Ještě byla tma. Určili nám, co si můžeme vzít, a to naložili. My jsme se Zdenkou seděly na autě a bábi [máma] si chtěla vzít hlavně nějaké dřevo, abychom měli čím topit. Kvůli tomu se ani nestarala o nábytek a ostatní věci a všechno tam zůstalo. My jsme vždycky pak říkali, že tohle bysme potřebovali, ale máme to doma. Však se pro to potom vrátíme. Potom. Ale nikdy k tomu nedošlo.“

  • „Zavřeli ho, protože jsme nehospodařili. Otec šel dělat na dráhu různé dokončovací práce na nové trati Havlíčkův Brod – Brno. Přišli pro něj, zavázali mu oči, že s ním chtějí mluvit. U nás udělali velkou prohlídku. Hledali zbraně. Přišli za námi s vlastním granátem, ať jim řekneme, kde máme další zbraně, že tohle u nás našli. Moje mladší sestra ještě spala, přes hlavu měla přetáhlou peřinu a ven jí koukaly jen nohy. Peřinu odhodili. Mysleli si, kdo ví, kdo to je. Prohlídku u nás dělali celý den. Ani na záchod jsme nesměli. Byla tam jedna ženská, která nás vždycky doprovázela. Vytrhali podlahu, všechno vyházeli ze skříní. Lidé pak říkali, že jsme byli celou noc obklíčeni.“

  • „Chodila jsem do gymnázia se sestrou Zdenou, ale ta se pak kvůli zákonu o jednotřídní škole musela vrátit domů a já jsem jako starší zůstala a odmaturovala. Na občanskou výchovu jsem měla učitele Silvestra Dvořáka a byly jsme jen tři holky ve třídě. Jedna seděla sama v první lavici a my dvě jsme seděly za ní. Jedno místo vedle Hedy bylo volné. Dvořák, kterému jsme říkaly kokta, si sedl na lavici, nohy dal na sedátko a ukázal na mě: ,Kde, Dobrovolná, otec zase agitoval proti JZD?‘ Tohle byl jeho začátek občanské výchovy.“

  • Full recordings
  • 1

    Králíky, 04.09.2018

    (audio)
    duration: 02:25:34
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Červená Voda, 10.10.2021

    (audio)
    duration: 02:06:09
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Ztracený domov

Eva Laryšová, 1968
Eva Laryšová, 1968
photo: archiv pamětnice

Eva Laryšová, dívčím příjmením Dobrovolná, se narodila 30. ledna 1933 ve Žďáru nad Sázavou jako nejstarší ze tří dětí rodičům Jaromírovi a Růženě. Rodina ve městě vlastnila hospodářství s pětadvaceti hektary polností. Během kolektivizace odmítali vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Nasadili jim proto nesplnitelné dodávky zemědělských komodit a následně jim vzali stroje a dobytek. V roce 1953 pak otce po vykonstruovaném procesu poslali na tři roky do vězení, zkonfiskovali mu veškerý majetek a jeho manželku a tři děti zcela bez prostředků vystěhovali do více než sto kilometrů vzdálené obce Dolní Hedeč. O několik měsíců později se tam pamětnice provdala za Antonína Laryše, jehož rodina měla podobný osud. Také odmítali vstup do JZD, a tak otce rodiny Vojtěcha Laryše uvěznili, dva jeho syny poslali k Pomocným technickým praporům (PTP) a zbytek rodiny vystěhovali z Holešovic na Opavsku. Rodina pak na svém záhumenku pěstovala brambory. Měli slušné výnosy, ale obvinili je, že brambory zcizili státnímu statku. Soud pak v roce 1957 na základě tvrzení místních funkcionářů poslal otce pamětnice na dva roky a jejího manžela asi na rok a půl do vězení. Po propuštění z vězení otec i manžel opět nastoupili do státního statku, kde se každý den potkávali s lidmi, kteří proti nim u soudu křivě svědčili. Na Silvestra roku 1960 manžel pamětnice tragicky zahynul po havárii na motocyklu. Eva Laryšová se pak s dětmi přestěhovala do bytu v Králíkách a od roku 1964 až do odchodu do penze pracovala v místní továrně Tesla. Svého majetku se rodina nedočkala ani po pádu komunismu. Rozlehlý dům na náměstí ve Žďáru nad Sázavou jim v roce 1968 zbourali a na jejich polnostech v letech 1950 až 1960 postavili novou městskou čtvrť s příznačným názvem Stalingrad.