„Jednak jsem se dozvěděla, že hned to pondělí mají výtvarníci sraz před Mánesem, a potom jsme tam šli nějakým průvodem, kde – šli jsme pod lešením, všude [byla] lešení – se náhle zhaslo. Jak tam byly lampy, ty náhle zhasly. A všechny nás napadlo, že to je úmysl a že podobně, jako to bylo na Národní třídě [17. listopadu] – to bylo už pondělí [20. listopadu] –, nás tam nějak sevřou a zmačkají nebo co. [Vryl se mi] ten pocit strachu, že jsme v pasti. Nakonec to skutečně nebylo, [jak jsme se obávali]. Tak jsem si uvědomila, jak se člověk bojí. A potom další [věc] byla, že se tam podepisovaly různé petice, prohlášení a tak dále, tak jsem se taky podepsala. Pak jsem z toho nadšeného davu šla z Václaváku domů a tam už to utichalo, tam už [byly] prázdné ulice s lešeními, se zataženými roletami, jak to člověk znal. Přišla jsem do domu, vzala jsem si papír a na nástěnku jsem napsala: ‚Přestaňme se už bát!‘ A za mnou se objevil chlapík, který – jak se ukázalo – byl takový ten tajný, který žil v konspiračním bytě. Stál za mnou a pak říká: ‚Jo, a vy myslíte, že to dobře dopadne?‘ Já jsem řekla: ‚Já prostě chci, abychom už se přestali bát.‘ A on řekl: ‚No ještě uvidíte.‘ Tak jsem přišla domů a říkala jsem si: ‚Možná že to opravdu nedopadne.‘ Zavolala jsem kamarádce a s nadšením jsem jí říkala, že začnu chodit na demonstrace, že se to musí změnit, že jsem tam podepsala nějaké prohlášení, a ona mi řekla: ‚Aleno, víš, co jsi to udělala? Víš, že nebudou moci tvoje děti už studovat a že to je utrum?‘ Takže [představa], že by si lidi [tehdy] mysleli, že už je vyhráno, to skutečně tak nebylo. Já jsem položila sluchátko a teď jsem si řekla: ‚Proboha, co jsem to udělala? Tak já znemožním svým dětem, aby studovaly!‘“
„Otec byl na ministerstvu zahraničních věcí. V padesátých letech se přihlásil takzvaně dobrovolně do výroby, protože pracoval například s [Vavrem] Hajdů, který byl také v procesu se Slánským a byl odsouzen na doživotí. Takže [otec] viděl, jak v kanceláři lidé mizí, a volil možnost přihlásit se dobrovolně. Dostal tři platy a pracoval dva roky v Meoptě jako soustružník. Vlastně to vzal budovatelsky a byl hrdým dělníkem. Moji maminku strašně rozčilovalo, co on intelektuál, právník se tváří jako pracující třída. Protože továrna měla vlastní noviny, zachovaly se i rozhovory s otcem – byl zasloužilým pracovníkem, protože plnil plány na nevím kolik procent –, kde mluví skutečně z přesvědčení velmi budovatelsky a říká: ‚Ano, hlaste se do výroby! Vidíte, že to má smysl a že je něco za vámi,‘ a tak dále.“
Alena Laufrová se narodila 10. srpna 1952 v Praze slovenským rodičům. Maminka Berta Laufrová, rozená Nemlahová, měla talent na jazyky a umělecké nadání, z politických a dobových důvodů je ale mohla uplatnit jen omezeně. Tatínek JUDr. Josef Laufer byl židovského původu. Po druhé světové válce zastával vysoké funkce na ministerstvu zahraničních věcí, než se v rámci Akce 77 (krátce před procesem s Rudolfem Slánským) tzv. dobrovolně přihlásil do výroby. Tři roky pracoval v pražské Meoptě jako soustružník. Od roku 1954 byl zaměstnán jako právník v sekretariátu Mikrobiologického ústavu Československé akademie věd v Dejvicích. Alena Laufrová studovala v letech 1970–1976 na pražské VŠUP (dnes UMPRUM) v ateliéru prof. Zdeňka Sklenáře. Od roku 1976 byla na volné noze, živila se prodejem volné grafiky, především prostřednictvím podniku Dílo, v menší míře přes Art Centrum, a občas knižní ilustrací k poezii. V roce 1978 poprvé samostatně vystavovala. Po roce 1989 se začala věnovat charitativní a dobrovolnické činnosti (vedení výtvarných kroužků) s dětmi, mládeží, handicapovanými dospělými i seniory v sociálních zařízeních. Od poloviny 90. let vyučovala na taneční konzervatoři Duncan Centre (1995–2008), na řepské Základní škole J. Wericha (2006–2008) a na soukromé Střední uměleckoprůmyslové škole v Plzni (2008–2010). Nadále se věnovala vlastní tvorbě. Roku 2000 byla přijata do Sdružení českých umělců grafiků HOLLAR. V době natáčení v roce 2022 se vedle výtvarného umění věnovala kurátorským aktivitám, dokumentárnímu divadlu, psaní poezie a pomoci potřebným.
