Michael Lax

„Po maturitě jsme šli celá židovská obec na Myslivnu v Brně a oslavovali jsme, že tady v Izraeli skončila válka. Já jsem tam přinesl izraelskou vlaječku a oslavovali jsme. Pak si pozvali maminku na policii a řekli, že viděli sionistické hnutí na Myslivně a že si mám dát pozor, protože nebudu moci studovat, že mě nenechají studovat na vysoké škole, protože takové věci se nedělají. Maminka se polekala, samozřejmě chtěla, abych studoval. Tak jsem se nakonec dostal na Vysokou školu ekonomickou, ale jenom na politickou ekonomii, ne na nic jiného. Studoval jsem v roce 1968, první rok v Praze na vysoké škole. V té době bylo pražské jaro a já jsem chodil na všechny mítinky.“

„Po patnácti letech přijeli příbuzní z Izraele a tehdy se rozhodli: požádáme o vystěhování. Samozřejmě požádali, když se naše máma vrátila, ale dostali jsme zamítnutí. Na zamítnutí se rodiče odvolali, ale dostali zase zamítnutí, že není v zájmu Československé socialistické republiky, abychom odjeli. Potom na policii řekli mámě: ,Vás dospělé bychom pustili, ale děti si tady necháme, protože jsme do nich investovali, studia a vzdělání. My je k tomu Ben Gurionovi nepustíme,‘ řekli.“

„Bylo to rozpolcené. Ve škole pionýři a indoktrinace komunistického režimu, že náboženství je opium lidstva, to všechno jsme slyšeli. Ale vlastně jsme byli malé děti, takže jsme věřili tomu i tomu, tak nějak rozpolceně. Chodili jsme na náboženství a potom jsme chodili do Pionýra. Dělali jsme všechny akce Pionýra, rudé šátky, slib, slib pionýra si ještě pamatuju dodnes, protože ta indoktrinace je tak veliká, že si to člověk pamatuje. ,Já, malý pionýr lidově demokratické republiky československé, slibuji před svými druhy, že se budu učit tak, abych se stal platným občanem své vlasti.‘ Tečka. Úplně to zůstává v hlavě i ve stáří. Takže to všechno tam bylo. My jsme mysleli, že socialismus je takový, že Gagarin je takový… Všechno jsme oslavovali, ty oslavy byly. Rodiče ani do toho nemluvili.“

„Trvalo to chvíli, kvůli byrokracii a tak dále, v létě jsme dostali povolení k vystěhování. Měli jsme dostat pasy a tak dál. Dostali jsme vyrozumění, přišel 21. srpen a spadla klec. Byly tanky v ulicích a tak dál, tak jsme mysleli, že se už ven nedostaneme, a já jsem ještě za okupace jel do Prahy na ministerstvo zahraničních věcí, přes Hradčanské náměstí. Ptal jsem se, jestli dostaneme ty pasy. Oni mi řekli, že všechno je normální, že pasy dostaneme. Také jsme je dostali a v říjnu 1968 jsme se vystěhovali, legálně s vystěhovaleckými pasy, většina jiných v té době utekla. My jsme se sem dostali legálně. Ne že by v tom byl nějaký rozdíl, protože do Česka jsme se nemohli dostat, až po revoluci.“