The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Lazárek (* 1952)

• narozen 19. listopadu 1952 v Brně

• studoval matematicko-fyzikální větev gymnázia v Elgartově ulici

• studoval na Hornicko-geologické fakultě Vysoké školy báňské v Ostravě

• absolventem oboru vyhledávání a zpracování radioaktivních surovin

• od roku 1977 pracoval v Uranových dolech Dolní Rožínka jako technický pracovník

• bydlel v Novém Městě na Moravě

• pracoval na pozici hlavního inženýra

• stal se náměstkem ředitele závodu GEAM v Dolní Rožínce

Že je práce s uranovou rudou nebezpečná, že v uranových dolech pracovali jen lidé nepohodlní pro totalitní režim, že se uran dá použít jen pro zbrojní průmysl, to si asi myslí více lidí. Tyto mýty vyvrací Josef Lazárek, který jako odborný technický pracovník v uranových dolech odpracoval velkou část svého profesního života. Vypráví o tom, jak ho k hornictví přivedl fotbal, proč jsou doly svobodným prostředím a co naopak těžbu uranu v Československu svazovalo.

Přes fotbal do uranových dolů

Josef se narodil 19. listopadu 1952 v Brně. Při studiu na matematicko-fyzikální větvi gymnázia na Elgartově ulici ho začaly bavit technické obory. Ve volném čase hrál fotbal a to se také pro něj stalo určujícím při volbě dalšího studia. „O nějaké Vysoké škole báňské a o hornictví jsem jako Brňák nevěděl zhola nic,“ vzpomíná. Ale když dostal nabídku hrát fotbal za Ostravu, zamířil právě na tuto školu, na hornicko-geologickou fakultu. V roce 1974, na konci druhého ročníku, přijel do školy Jan Bíla, ředitel Uranových dolů Dolní Rožínka. Nabídl pamětníkovi a několika dalším studentům stipendium s tím, že po škole půjdou pracovat k němu. Josef se jel do dolů podívat a rozhodl se, že se touto cestou vydá. „Jako stipendistovi na vysoké škole mi měsíčně platili celkem zajímavou částku tisíc korun, na tehdejší dobu dobré peníze. Podmínkou bylo, že po absolvování školy budu deset let pracovat jako technik v podzemí uranových dolů na Dolní Rožínce,“ popisuje Josef.

Od třetího ročníku už se specializoval na průzkum, těžbu a zpracování radioaktivních surovin. Tento obor ho začal velice zajímat a na odborné praxe jezdil přímo na své budoucí pracoviště. Na vysoké škole se pamětník oženil a po absolvování v roce 1977 i s manželkou, která studovala ekonomii, začali pracovat v podniku Uranové doly Dolní Rožínka. Přestěhovali se do Nového Města na Moravě, kde jim podnik přidělil po třech měsících byt. Josef také přestoupil k místnímu fotbalovému klubu. „V tom manšaftu byli samozřejmě místní kluci, ale polovina manšaftu byli zaměstnanci uranových dolů. Přišli odněkud, pracovali tam a hráli fotbal, tak byli získáni pro Nové Město. Hrál se velmi kvalitní fotbal,“ vzpomíná Josef. Nové Město na Moravě jakožto město sportu dávalo možnost kvalitního vyžití. Pamětník se dobře začlenil do místní komunity a navázal přátelství, která trvají dodnes.

Stinná stránka těžby uranu v Československu

Československo už v roce 1945 podepsalo mezinárodní dohodu o vyhledávání, těžbě a dodávkách radioaktivních surovin do Sovětského svazu. Na základě toho začala v Československu těžba uranových rud a nabývala na intenzitě především poté, co Komunistická strana Československa (KSČ) násilně převzala moc v zemi v únoru 1948. Zejména v prvních letech pracovali v dolech váleční zajatci a později i političtí vězni, kteří uran těžili v nepřijatelných pracovních podmínkách. Po objevení ložisek uranové rudy na Bystřicku už v zemi panovala trochu jiná situace. Když se v roce 1957 v Dolní Rožínce otevřel Důl Rožná I, nepracoval v něm nikdo ve výkonu trestu. Všechen vytěžený uran se ale stále vozil do Sovětského svazu, kde se z něho vyráběly jaderné zbraně a později také palivo do jaderných elektráren. Od šedesátých let se navíc těžba uranové rudy přestala vyplácet, protože se vyvážela za pevné ceny, které nestačily na pokrytí nákladů. Proto stát musel uranový průmysl živit vysokými dotacemi.

V Uranových dolech Dolní Rožínka pracoval Josef s horníky, kteří dříve museli uranovou rudu těžit v nápravně pracovních táborech a po propuštění se rozhodli v této práci pokračovat. „Naprosto scestné mínění minulého režimu bylo v tom, že doly napravují. Ono je na tom zrůdné to, že Němci používali heslo ‚Arbeit macht frei‘, tedy Práce osvobozuje. Oni to v tom nejapném minulém režimu používali v podstatě také s tím, že ta tvrdá práce by měla ty lidi osvobodit od jejich názorů,“ vysvětluje Josef. Do Dolní Rožínky nastoupil pod vedoucího úseku Jaroslava Maláta, který si jako vězeň odpracoval deset let v nápravně pracovním táboře v Jáchymově. I když neměl odborné vzdělání, díky dlouhé praxi a odhodlání se po propuštění vypracoval až na vedoucí pozici. Zemřel ale ve svých padesáti šesti letech na nemoc z povolání, protože v jáchymovských dolech pracoval v život ohrožujících podmínkách, které na něm zanechaly následky.

Veškeré informace o těžbě podléhaly přísnému utajení

Pamětník ale vyvrací často opakovaný mýtus o nebezpečné uranové rudě. Ta sice je radioaktivní, ale jen slabě. Pracovní normy v Uranových dolech Dolní Rožínka vytvářely pro horníky bezpečné prostředí. „Byli jsme monitorovaní, sledovaní, bylo to pravidelně měřeno. A myslím si, že naše normy, i tehdejší popravdě řečeno, byly jedny z nejpřísnějších na světě a byly striktně dodržovány,“ zdůrazňuje Josef. Na uranové doly vzpomíná jako na svobodné prostředí, kde mohl pracovat každý. A pracovali tam opravdu různí lidé, i řada bývalých vězňů. A tak také někdy Josefa soudili ti, kteří o těžbě uranu nic nevěděli. „Byla to pro některé lidi práce zavrženíhodná. ‚Pracovat v uranových dolech. To jsi přece musel něco provést. To jsi rozhodně nebyl kamarád režimu. Jinak bys tam nedělal,‘“ popisuje Josef. Vysvětluje ale, že lidé tam nechodili pracovat podle toho, jestli byli příznivci, nebo odpůrci totalitního režimu. Jedno je ale podle něj jasné. Žádný špatný člověk v tomto prostředí nevydržel déle než rok.

Protože se uranová ruda využívala pro zbrojní průmysl, všechny informace o její těžbě podléhaly přísnému utajení. Pamětník k nim jakožto technický pracovník měl přístup. Nemohl kvůli tomu vycestovat za železnou oponu, a dokonce se ani nemohl na Slovensku setkat s rodinnou známou ze Záhřebu. „Přímo pracovník zvláštního oddělení pan Mareš mi řekl: ‚Vyberte si, soudruhu inženýre, buď budete pracovat jako hlavní inženýr tady, nebo se budete setkávat s nějakou jugoslávskou intelektuálkou,‘“ vypráví Josef. Informace a materiály podléhající utajení, jako například důlní mapy, těžené objemy, kovnatost rudy, se odtajnily po roce 1990 a dnes jsou veřejné.

Poslední vytěžený důlní vozík

Už od poloviny osmdesátých se zlepšovaly vztahy mezi Východem a Západem a jaderné zbrojení zpomalovalo. Od roku 1990 se přístup k uranu v Československu změnil, docházelo k výraznému útlumu těžby a skončil také monopol na jeho vývoz do Sovětského svazu. Změnilo se také jeho využití, dále se mohla ruda zpracovávat pouze pro mírové účely, což znamenalo především na palivo do jaderných elektráren. „Vládním usnesením bylo velmi správně rozhodnuto, že Dolní Rožínka může tuto energetickou surovinu těžit, ovšem bez jakýchkoliv nároků na dotace ze státního rozpočtu. To znamená ekonomicky efektivně,“ zdůrazňuje Josef.

V Dolní Rožínce se uranová ruda dobývala šedesát let. Když se z dolu v roce 2017 vytěžil poslední důlní vozík, skončil tím provoz posledního uranového dolu v České republice. „Dolní Rožínka vyprodukovala za dobu své existence nějakých 22 tisíc tun uranu, což by sloužilo na čtyřicet let potřeby energetického průmyslu,“ vysvětluje pamětník a dodává, že uran už se nikde v Evropě netěží a palivo pro jaderné elektrárny se bude muset dovážet. Přitom v Česku jsou ložiska uranových rud, kde by se ještě dalo těžit. „Jak určitě nebylo dobré říkat: ‚Já jsem horník, kdo je víc‘, tak určitě je špatné to úplné opomenutí těžby nerostů, se kterými rozhodně nejsme na stavu nula. Česká země pořád ještě nerostné bohatství má. Je ukryto v zemi,“ dodává Josef Lazárek na závěr.