The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blažena Lébrová (* 1937)

• narozena 26. června 1937

• za války chodila do německé školy, po válce do české

• chtěla jít na zdravotnickou školu, ale měla špatný kádrový profil

• vystudovala střední pedagogickou školu

• aby mohla učit na základní škole, musela vstoupit do strany

• učila v Souši, Mostě, Vtelně

• po sovětské okupaci ze strany vystoupila

Tři nálety

Blažena Lébrová vyrůstala v Komořanech u Mostu. Z dětství si vybavuje hlavně tři nálety, které ke konci druhé světové války postihly severní Čechy. Ten první byl nečekaný. Výstražná siréna hned přešla v poplašnou a za okamžik již začaly padat bomby. Na útěk do krytu nebyl čas. Rodina Lébrových navíc ve svém domě neměla ani sklep. „Tatínek mě schovával u skříně, tam byl nejlepší úkryt, a když všechno skončilo a ukončil se nálet, to bylo dlouhý houkání, tak jsme všichni zůstali jak sochy, až nás přišel probudit městský úředník, abychom okamžitě opustili dům, že se musíme vystěhovat, že ve vedlejším dvoře, který byl jenom přes plot, je bomba. Tak hned se evakuovalo a teď se čekalo tři dny, co ta bomba udělá, a náš tatínek tam měl králíkárnu a v ní 50 králíků a to byla za války naše obživa a teď tam nesměl a měl o ty králíky starost. Tak se potajničku plazil ke králíkárně a krmil králíky. Trvalo to tři dny a něco, vrátili jsme se zpátky a představte si, že ta bomba nevybuchla. Byla to bomba, kterou bojkotovali při výrobě, a bomba zůstala celá, tím pádem i my, náš dům, všechno, akorát jsme měli vysypaná okna.“

Malá Blažena ráda chodila za tatínkem, který pracoval na Dole Nejedlý. Když byla výplata, brával otec dcerku do cukrárny. „Ten den jsem tam šla taky za ním a najednou houkání a varovný signály. Tatínek mě chytil, že se musíme okamžitě schovat, že to je nějaký špatný. Tak jsme utíkali. Kryty byly ve vydolované části dolu, jenomže už bylo pozdě, tam už nás nevzali. Nahoře vedle nás se pohybovali horníci, kteří vyfárali, černý, špinavý a teď jsme tam pobíhali, kde se schovat. No, a to už začaly lítat bomby. A lítaly na Goebbelsovy závody. Horníci se zastavovali a ukazovali si, jak ty bomby lítaj, protože oni je vypouští dřív, aby měly nějakou cestu doletu. A teď my pořád byli venku. Byl tam takovej dřevěnej domeček, tak jsme k němu utíkali. Jen jsme se tam nacpali, tak přišel policajt, že musíme okamžitě ven, kdyby přišla zápalná bomba, že budeme mrtví. Tak kam? Viděla jsem, že tam vedou roury, který byly zčásti zabetonovaný, tak jsem se tam nacpala k těm rourám a začali se po mně cpát další a další, kteří se tam vešli, a tam jsme byli schovaní. Ti chlapi brečeli, já jsem se divila, proč brečí, jeden z těch horníků si strhnul řetízek s madonou a dal mi ho, abych aspoň já se zachránila, když oni ne. Teď bylo ticho, bylo slyšet jen svištění, najednou byla slyšet ruština, jak někdo tam utíká, a to byli ruští zajatci, kteří chodili v dřevákách, oni jim nedávali boty a oni se nesměli nikam schovat, oni museli zůstat venku i při tom náletu. Teď tam lítali a za nimi zase lítali ti dozorci a takový zmatek tam byl. My jsme vyšli ven a tatínek se rozloučil, chlapi poděkovali, i ti, co se v životě nemodlili, tak se tam modlili a tatínek mě vzal na kolo a jeli jsme domů. Měli jsme strach, co maminka, nevěděli jsme, jestli nebyly Komořany zasažený.“

Neveselá byla i cesta domů. „Hrozný zážitek byl, když jsme jeli, tak tatínek mi začal zakrývat oči a já: ‚Co je tati?‘ Ony kolem nás jezdily nákladní auta naložený mrtvolama. A teď z těch nákladních aut tu čuměla ruka, tu noha, to bylo hrozný a tatínek nechtěl, abych to viděla. A jeli jsme rychle domů, aby maminka o nás neměla strach.“

Třetí nálet, na který si paní Lébrová vzpomíná, bylo bombardování Drážďan v únoru 1945. „My jsme vyšli před dům a tam vám byla v dálce vidět červená záře. To hořely Drážďany. Ten obrázek mám stále v paměti. Jak to bylo všechno červený, krásný na pohled…“

Česká a německá škola

V Komořanech žilo před válkou zhruba stejně Čechů a Němců, byla zde česká i německá škola. Po okupaci Sudet se v obou školách učilo už jen německy. Záleželo ale i na přístupu jednotlivých učitelů. „Přišla jsem do první třídy a tam byla paní učitelka a byla strašně hodná. Byla to naše sousedka a snažila se nás česky přivítat, Němce německy. Ale tu češtinu jsme mohli ještě používat. I když nám vysvětlovala německá slovíčka. To byla první třída. Přišli jsme do druhé třídy a tam jsme dostali pana řídícího. A to byl esesák. Chodil do školy v uniformě. Vysoký boty a za holinkou měl rákosku. Vyučování začínalo tím, že jsme hajlovali a zpívali německou hymnu. A my nesměli mluvit ani o přestávce česky. A když se objevil někdo, kdo to na nás řekl, tak jsme museli na stupínek, kleknout si, nastavit ruce a on nás tou rákoskou švihal přes ty ruce. Objevili se i čeští udavači mezi náma dětma. Němci to třeba neřekli, že jsme si povídali česky, a Čech to prozradil.“

Jiní spolužáci si ale počínali mnohem statečněji. „Přes Komořany, Třebušice až do Mostu chodily pochody smrti. K nám do školy chodila nějaká Maruška, bylo jí 14 let a u nich ve stodole tyhle zajatce ubytovali. Slyšela, že mají hlad, tak ukradla doma chleba, a jak byly plaňky dole u stodoly, tak vyhrabala díru a tou dírou jim dávala chleba. Dva účastníky toho pochodu smrti vytáhla ven a odvedla je pod Hněvín, tam byly podzemní chodby, a zachránila je. Dočkali se tam osvobození.“

Konec války Blažena prožila schovaná v krytu v Dole Nejedlý. „Tři dny jsme byli schovaní v krytu, když měl Hitler narozeniny, tak to se něco čekalo. Byli jsme schovaní v krytu ve starý vydolovaný šachtě, tam měl dvoje nebo troje dveře a tam jsme každý měli svůj kouteček, lavici, tam bylo jméno a tam jsme seděli celá rodina. Na noc jsme si dali za hlavu polštáře nebo peřiny, co bylo, a tam jsme čekali. A najednou vám ťuky ťuky na dveře. Všichni se báli jít otevřít. Nakonec tam jeden pomocník šel otevřít, ty dveře se rozletěly a stál tam sovětskej voják.“

Přišel mír a kádrováci

Po válce Blažena nastoupila do české školy. Po ukončení základního studia chtěla jít na zdravotnickou školu, ale kvůli špatnému kádrovému profilu se na ni nedostala – rodina totiž vlastnila dům, ve kterém pronajímali několik bytů. Absolvovala tedy střední pedagogickou školu s aprobací pro mateřinky. „Tam jsem se naučila hrát na klavír, alespoň k něčemu to bylo… A automaticky my, co jsme byli v Pionýru, jsme přecházeli na Svaz mládeže. Tak jsme byli svazáci, svazáci vpřed, chodili jsme na každou brigádu, počasí nepočasí. Já z toho měla dvakrát angínu, že jsem skoro umírala… Nikdo nebral ohled. Ale jinak se mi na tý škole líbilo. Měla jsem vynikající kantory, můj třídní byl učitel Antonín Vrba, který učil Palacha. Byl vynikající na dějepis. Ten, co nám dal, to prostě v nás zůstalo.“

Poté si Blažena chtěla doplnit vzdělání, aby mohla učit na prvním stupni základní školy. „A vyšlo mi to teda, s tím, že jsem musela vstoupit do strany.“ Začala učit nejprve v Souši a později v Mostě. Po sovětské okupaci z KSČ vystoupila. „Byly jsme dvě na škole. Reakce? Okamžitě jsem byla zavolaná na okres a na okrese mi řekli, že končím a ta kolegyně taky. Jenomže já měla třídu a tam byli zlatí rodiče. Představte si, že normálně napsali dopis prezidentovi a mně najednou přišla odpověď z prezidentské kanceláře, že pozastavují moje vyloučení ze školy, ale že to předávají na OV KSČ a na krajský výbor. A tam byl zase nějaký tatínek, kterého jsem kdysi učila nebo mě znal, takže to došlo tak daleko, že jsem teda nebyla vyloučená. Ale ti rodiče, co se podepsali, to byli vesměs technici, tak šli na dělnický místa a oni byli tak féroví, že mi to neřekli. To jsem se dozvěděla až v roce 1990.“

Mohla tedy i nadále učit, byla ovšem přeložena do Vtelna. Později se jí podařilo do Mostu vrátit. Má dceru a syna.