Blažena Lébrová

„Přišla jsem do první třídy a tam byla paní učitelka a byla strašně hodná. Byla to naše sousedka shodou okolností a snažila se nás česky přivítat, Němce německy. Ale tu češtinu jsme mohli ještě používat. I když nám vysvětlovala německá slovíčka, tak to vždycky srovnávala, jako vy se to učíte, když se učíte angličtinu. To byla první třída. Krása, všechno v pořádku. Přišli jsme do druhé třídy a tam jsme dostali pana řídícího. A to byl esesák. Chodil do školy v uniformě. Vysoký boty a za holinkou měl rákosku. A my nesměli mluvit ani o přestávce česky. A když se objevil někdo, kdo to na nás řekl, tak jsme museli na stupínek, to byly stupínky, ty už teď nejsou, kleknout si, nastavit ruce a on nás tou rákoskou švihal přes ty ruce. Prostě jenom německy.“

„Tam se nesmělo, to bylo hlídaný. No, uhlídejte děti. My byly hrozně zvědavý. Tak jsme se tam takovými všelijakými cestami dostaly k tomu a pohled to byl hroznej. A já to měla z domova přísně zakázáno, že tam nesmím se jít podívat. No, přece nebudu kazit partu, že jo. Tak jsem šla s nima. A přišla jsem domů a maminka od dveří ukazuje takhle tatínkovi, že jsem přišla, a tatínek na mě: ‚Pojď ke mně.‘ Tak jsem k němu šla a musím říct, že jsem nikdy od tatínka nedostala ani vynadáno ani nasekáno, nic. A tatínek povídal: ‚Ty jsi byla v Třebušicích.‘ A já mlčela, protože jsem nelhala. A on: ‚Ty jsi byla v Třebušicích!‘ Já: ‚Ano.‘ Sundal pásek a poprvně v životě a naposled jsem dostala nařezáno páskem, protože jsem to měla zakázaný. Říkal tatínek: ‚To ti zůstane v hlavě celej život, ty sis uškodila, zaprvé, že jsi nás neposlechla, a zadruhé, že jsi viděla tohleto.“