The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Lehejček (* 1927  †︎ 2016)

• narozen 28. října 1927 v Počátkách na Vysočině

• otec legionář, bojoval v Rusku

• rodina pamětníka se za druhé světové války podílela na ukrývání vysílačky

• strýc byl zatčen gestapem a zemřel v Terezíně

• pamětník v době okupace nosil jídlo partyzánům do okolních lesů

• roku 1945 ukončil studia na obchodní akademii

• zaměstnán jako vedoucí zásobování v podniku Výtahy a stroje

• zemřel 3. března 2016

František Lehejček se narodil 28. října 1927 v městečku Počátky na Vysočině, devět let po vzniku samostatného Československa. Z vyprávění svých prarodičů si pamatuje, že dědeček z maminčiny strany Bednář u sebe za první světové války skrýval uprchlého rakousko-uherského vojáka. Vydávali ho za svého příbuzného. I po skončení války s rodinou vojáka udržovali přátelské vztahy a jako důkaz vděčnosti u nich ve Vašírově u Lán pobýval pamětník na letních prázdninách. Obrovským životním zážitkem pro tehdy desetiletého hocha bylo, když spatřil v kočáře na pravidelné projížďce prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Při prvním setkání nebyl z šoku schopný ani pozdravu, později už pana prezidenta zdravil.

Jeho otec se narodil jako prostřední ze tří bratrů. Nejstarší padl v první světové válce za Rakousko-Uhersko, i otec pamětníka musel narukovat do světové války, ale s celou rotou vojáků přeběhl na ruskou stranu a později se dostal do legií tvořených Tomášem Garrigue Masarykem. V roce 1918 se vracel do Československa s ostatními legionáři.

„Když jel z té Ukrajiny do Vladivostoku, tak po nich stříleli bolševici. Když se bránili, tak vedle taťky padl granát a můj otec přišel o sluch. Odvezli je pak do Spojených států, kde se o ně postaral Masaryk. Dodnes smekám před Američanama, protože tam je oblékli, dali jim jídlo, peníze a loď a přes Anglii se vraceli do Československa.“

Do Československa legionáři z Ruska dorazili až rok po jeho založení, v říjnu 1919.

Pamětníkův tatínek o válce nikdy moc nehovořil, považoval ji za negativní životní zkušenost a nechtěl se ke vzpomínkám na ni příliš vracet.

Počátky za první republiky patřily k jednomu z nejlepších měst v okrese, krátce byly dokonce okresní město, pak se ovšem okresním městem stal Pelhřimov. František Lehejček jako kluk pěstoval různé sporty, chodil do Sokola, navštěvoval Skauta, dělal atletiku, hrál fotbal a také v létě pomáhal na poli. V zimě zase chodili hoši hrát hokej a lyžovali. Vzpomíná na to, že rodiny tehdy měly více dětí, protože tím republika narůstala. Lidé si více pomáhali, od pana doktora dostali mladí sportovci míč, švec jim vyrobil speciální boty na bruslení a dostali také kopačky.

František Lehejček také vzpomíná na automobilový provoz – za první republiky měl auto málokdo. „Pod náma byl řezník Prokop a hned na rohu byl barák, kde byl taxikář. On se tenkrát uživil, přitom měl tenkrát auto pan starosta, pan primář, pan stavitel. V Počátkách bylo šest či osm aut, více jich tam nebylo, a přesto se tam ten taxikář uživil.“

Otec Františka Lehejčka byl holič a zákazníkům byl k dispozici prakticky kdykoliv. Holil o víkendu a stejně tak i večer, když bylo potřeba. Uměl také hledat prameny s pomocí proutku. Na jedenasedmdesát úspěšně nalezených pramenů se jen jednou zmýlil. Dovedl také určit, v jaké hloubce pramen je a kdy narazí při kopání na skálu.

Za druhé světové války se do Počátek nastěhovali Němci a z obecní školy si udělali kasárny. Rodina pamětníka se patrně podílela na ukrývání nelegální vysílačky. Vysílačka byla ukrytá v sousední vsi a ve sklárnách na věži měli schovanou přijímačku. Ke konci války v roce 1945 po návratu ze školy našel František Lehejček u nich doma gestapo. I on dostal pár facek a byl podroben výslechu, kde je schovaná vysílačka. Odpověděl, že ani neví, co to je. Z otce gestapo také nic nedostalo, protože byl hluchý, a tak odvezlo alespoň strýce Karla. Domů se už nevrátil, zahynul v Terezíně.

Pamětník se spolu s ostatními hochy z Počátek podílel na zásobování partyzánské skupiny. Partyzáni se skrývali v lesích v Kateřinkách a na domluvené signály odvysílané v londýnském zpravodajství prováděli různou diverzní činnost namířenou proti německým okupantům. Propíchávali jim pneumatiky a snažili se podpálit auta. Jak se později místní dozvěděli, byli mezi nimi i dva obyvatelé Počátek. František Lehejček jednou za dva týdny nosil nahoru do hor tašku či košík s jídlem.

„Pan Kouba v potravinách dal něco do tašky, pan Hála, pekař, jim dával pochopitelně chleba. Třeba pan Prokop vedle jim dával nějakej salám. Tyhlety chlapi se o ty partyzány starali. Přišel jsem tam nahoru, položil jsem to tam a šel jsem zase zpátky. Tak nějak jsem cítil, že koukají, jestli jdu, nebo nejdu. Ale já jsem sám určitě nechodil. Oni by čtrnáct dní z toho nebyli živi, určitě tam chodilo víc kluků. Tím, že jsme byli mladí, tak nás Němci, kteří byli v Počátkách, nehlídali.“

Ke konci války zažil pamětník nálet americké stíhačky na osobní vlak jedoucí do Jarošova. Vlak musel v lese zastavit, lidé z něj utekli a stíhačka rozstřílela lokomotivu. František Lehejček se vrátil domů večer dalším vlakem, ale ráno už se na trati normálně jezdilo.

Počátky osvobodila Rudá armáda, i když Němci z obce odešli již dva dny před jejím příchodem. Otec pamětníka z jejich příjezdu velkou radost neměl, protože si dobře pamatoval, co mu bolševici provedli ve vlaku z Ukrajiny. František Lehejček, ovlivněný otcem, jen pozoroval ruské tanky a ani jim nemával. Rusové po nich házeli pistolemi, snad proto, aby měli obyvatelé čím střílet po Němcích. O řadu let později maminka a teta jednu zapomenutou objevily na půdě jejich stavení.

František Lehejček dostudoval v roce 1945 obchodní akademii a na pozvání své známé se přestěhoval do Prahy, protože v Počátkách nenašel místo. Nastoupil do zaměstnání v podniku Výtahy a stroje. Později se stal vedoucím zásobování a pracoval na Vinohradské třídě. Výtahy a stroje se po letech dostaly pod chrudimskou Transportu a v závodě vydržel pamětník třicet let.

I na základě negativních zkušeností svého otce nebyl František Lehejček nikdy příznivcem Komunistické strany Československa. „Za komunistů ti nic nepatřilo, když ukázali na nějakej byt nebo barák, tak ty lidi vystěhovali a dali ho nějakému komunistovi. Nebo tam udělali sekretariát nebo něco takovýho. Vůbec nic ti nepatřilo. Třeba kdo měl auto, v technickém průkazu nebylo napsáno majitel, ale držitel. Když jsem se komunistů ptal, jak může být někdo držitelem, když je majitelem, říkali, že kdyby byla nějaká válka, tak to potřebujeme dát armádě nebo lidem, co bojujou, tak bysme ti to auto vzali, nejenom tobě, ale všem. U komunistů se neznalo vůbec nic, fašisti, ty alespoň když měl někdo barák, tak to byl jeho barák. Za komunistů nebylo tvýho naprosto nic.“

František Lehejček se oženil s Jarmilou Kolářovou, zůstali spolu po celý život a vychovali syna Miloše a dceru Jitku. Od roku 1945 žil pamětník se svou rodinou v Praze, kde také 3. března 2016 zemřel.