The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miriam Leiva (* 1947)

• narodila se 5. dubna 1947 ve městě Villa Clara v Kubánské republice

• v roce 1956 se s rodiči přestěhovala do Spojených států amerických, odkud se po třech letech vrátili zpět na Kubu

• od roku 1971 do 1975 pracovala pro Ministerstvo zahraničních věcí Kubánské republiky

• v roce 1987 Státní bezpečnost zadržela jejího manžela Oscara Espinosu Chepe a nemohli se vrátit do Jugoslávie, kde v té době reprezentovali Kubu v obchodních záležitostech

• v roce 1995 se začala věnovat žurnalistice

• v roce 2001 se podílela na založení nezávislé organizace „Sdružení novinářů Manuela Márqueze Sterlinga“ [Sociedad de Periodistas Manuel Márquez Sterling]

• během „Kubánského černého jara“ [Primavera Negra de Cuba] v březnu 2003 zatkli a odsoudili jejího manžela a dalších 74 oponentů vlády, nazývaných později jako „Skupina 75“ [Grupo de los 75]

• je zakladatelkou hnutí matek a manželek politických vězňů nazývané „Dámy v bílém“ [Las Damas de Blanco]

• spolupracuje s nezávislými periodiky, například s „Cubanet“ a založila svůj vlastní blog „Smíření na Kubě“ [Reconciliación Cubana]

• je vdova a žije v Havaně

*** Česká verze následuje po španělském originále ***

“El futuro de Cuba es una gran incertidumbre, ya pasamos por la agonía con qué iba a pasar si se muere Fidel Castro, pero no estamos avanzando adelante”, comenta Miriam Leiva, una de las fundadoras del movimiento “Damas de Blanco” y al mismo tiempo economista internacionalmente reconocida, la situación actual en Cuba.

Un zoológico en la casa

Miriam Leiva nació el 5 de abril 1947 en Villa Clara en la República de Cuba. Miriam tuvo una infancia feliz. Su padre era veterinario y que cuando era niña en casa tenían muchos animales: “Los guajiros le pagaban a mi padre con los animales, teníamos un zoológico en la casa”. Cuando Miriam tenía 9 años, en 1956, migró con sus padres a los Estados Unidos de América por la crisis socioeconómica que comenzaba a permear a Cuba. Rápida y fácilmente aprendió inglés. Su padre era miembro activo del grupo “Movimiento de 26 de Julio”[1] en Estados Unidos de América [EUA], y cuando en 1959 escucharon las noticias sobre la caída del régimen de Fulgencio Batista[2] en Cuba, regresaron a La Habana. Regresando a Cuba, Miriam ingresó a una escuela de idiomas, donde seguía aprendiendo inglés, además aprendió también checo. Debido a la falta de los traductores del idioma checo crearon en la que Miriam fue aceptada. Seguidamente inició su primer trabajo como traductora, en la Oficina Politécnica Económica de Cuba acompañaba a los técnicos checos por todo el país. Se entusiasmaba por la Revolución Cubana, era miembro de la “Asociación de los Jóvenes Rebeldes”[3] y apoyaba a los miliciaso militares cubanos.

Dirección de los países socialistas

Como Miriam durante su infancia crecía empapada en la ideología de la Revolución cubana, lógicamente en su adolescencia participó dentro de los trabajos voluntarios: “No los vi productivos, no los vi útiles. Aparte pasamos 15 días o más con mucha hambre”, recuerda Miriam la vida en los campos. Tiempo después, también incursionó en la “Unión de Jóvenes Comunistas”, sin embargo, al final de los años sesenta empezó a percatarse de realidades impronunciables en voz alta. En aquella época se dedicaba a traducir del checo y acompañaba a la delegación de médicos checos invitados por la Secretaría de Salud, mientras tanto también estudiaba Ciencias Políticas. En el año 1971 entró a trabajar al Ministerio de Relaciones Exteriores, a la “Dirección de los países socialistas”, en el área de relaciones con Hungría, después con Alemania. En la misma época Miriam se afilió al “Partido Comunista de Cuba”. Miriam viajaba continuamente; acompañaba a las delegaciones políticas y económicas. Después la promovieron a la “Dirección de los países africanos”. Atendía a los representantes de Somalia, Etiopía o Yibuti. Para la dirección trabajó cuatro años en total. En año 1975 se casó con Oscar Espinosa Chepe[4], quien atendía la “Dirección Económica de Hungría, Checoslovaquia y Yugoslavia”. Por sus opiniones acusaron a su esposo de falta de respeto hacia el comandante Fidel Castro: “Él [el esposo de Miriam] tenía una oficina de asesoría de Fidel Castro y abiertamente comentaba: ´¿Cómo era posible, que quitaron todos los negocios privados? ¿Por qué quitaban la contabilidad, cómo van a controlar las finanzas del estado? ¿Por qué quitaron el sistema bancario, que era tan eficiente?´”, menciona Miriam los motivos del rechazo de su esposo por el sistema comunista.

Retenidos

Seguidamente a los comentarios vertidos por su esposo criticando a la política económica de Fidel Castro, movieron a su esposo al sector de agrícola y a Miriam no la permitieron representar a Cuba en el extranjero. Finalmente le ofrecieron a su esposo trabajo en Yugoslavia y Miriam decidió acompañarlo, aunque con un oficio no correspondiente a sus estudios y experiencia – se fue como secretaria del “Partido Comunista”. En año 1987 regresaron a Cuba de vacaciones, cuando retornaban nuevamente a Yugoslavia la Seguridad del Estado les avisó, que Oscar Espinosa estaba retenido y que se quedaron con su pasaporte: “Era una situación muy rara, tuve que regresar sola a recoger nuestras cosas a Yugoslavia, por nuestra propia cuenta, aparte estuve preocupada por mi esposo”, comenta Miriam su desilusión. Como el régimen deseaba a tener a su esposo bajo control, lo enviaron al “Banco Nacional de Cuba” diciendo, que ya no puede tener contacto con el comercio exterior, pero lo querían tener bajo control. Mientras tanto Miriam permanecía comunicándose con sus allegados en relaciones exteriores. En 1992 le propusieron el cargo de subdirectora de Relaciones Exteriores de Cuba, sin embargo, al final no la aprobó el “Comité Central”[5]: “Me decían que no podía tener un cargo tan alto casada con un sujeto contrarrevolucionario y me insistían en divorciarme ahora mismo”. Pronto la acusaron de difundir la propaganda contrarrevolucionaria y enemiga. Miriam tuvo que acudir a una entrevista con el ministro de la “Secretaria de Relaciones Exteriores”: “Me dijo: ´Si tú piensas así, no puedes trabajar en la Secretaria de Relaciones Exteriores´. Me fui entonces. Por pérdida de la confiabilidad política”, recuerda Miriam.

Primavera Negra

Miriam trae a la memoria que durante el “periodo especial”[6] no enfrentaban solamente la crisis económica, también la crisis social, etapa cubana que Miriam comenta con decepción: “Nadie te hablaba, venía policía, la gente tenía miedo de saludarte, los vecinos, incluso la familia. Estábamos todos rodeados por los informantes y cada rato te citaba la Seguridad del Estado”. Fue al inicio de los principios de los noventa, cuando Oscar Espinosa Chepe empezó con el periodismo independiente, alrededor de 1995 fue cuando Miriam comenzó a escribir sobre derechos humanos y su reconciliación en Cuba. Miriam firmó el proyecto “Varela”, una iniciativa ciudadana, dirigida por el activista político Oswaldo Payá[7], con el fin de promover las reformas políticas en Cuba, por lo cual Miriam escribió prolíficamente a favor del proyecto. En 2001 se creó una vasta organización integrada por periodistas independientes de toda Cuba, ésta fue, la “Sociedad de Periodistas Manuel Márquez Sterling”[8]. La prioridad de la organización era realizar la primera revista publicada por los periodistas cubanos independientes y editarla en Cuba. “El Gobierno cubano dijo que eso nunca permitiría, nos detenían y llevaban presos, a todos los organizadores”, describe Miriam. El primer número del periódico llamado “De Cuba” salió en diciembre 2002. Aparte de otras secciones, había una sección económica, a cargo de Oscar Espinosa Chepe, mientras la internacional estaba bajo la batuta de Miriam. La revista se difundió por toda Cuba rápidamente, ello representó para la disidencia gran éxito. Reflejaba la actualidad del movimiento de doctores, periodistas, médicos y artistas. En febrero 2003 salió el segundo número de la revista, lo que provocó una agria respuesta del régimen. Las represiones ocurrieron entre el 18 y 20 de marzo 2003. “Se llevaron presos 75 opositores pacíficos, después llamados prisioneros de conciencia por las organizaciones internacionales. Fueron condenados a hasta 28 años de cárcel, mi esposo Oscar Chepe a 20 años”, comenta Miriam al recordar la “Primavera Negra de Cuba”[9].

Las Damas de Blanco

Durante la “Primavera Negra” la Seguridad del Estado detuvo a su esposo y lo llevaron a la prisión “El Combinado” de Guantánamo, 900 kilómetros lejos de la Habana. “Cerraron toda la calle. Llegaron a la casa, se llevaron todo, revisaron todo, vino la policía y traían testigos del vecindario”, describe Miriam posterior a la detención de su esposo. Les acusaron de la cooperación con el imperialismo, ya que en la casa tenían fax y justo en el momento de la revisión de su casa llegó una noticia de los “Reporteros sin fronteras”, lo que la policía interpretó a su conveniencia como muestra de evidencia. Se llevaron todos los ahorros que tenían de Yugoslavia, su coche y una colección de filatelia. Miriam comenzó a reunirse con las esposas de los otros prisioneros, se agrupaban en sus casas, ya que no podían comunicarse por teléfono: “Nos veíamos con el fin de dejar saber que está pasando, no solo con los maridos, pero sobre toda la situación en el primer momento, cuando se llevaron a todos”, explica Miriam la causa de estas reuniones. Las mujeres se fueron conociendo, convocando a otras, invitando una a otra, para rezar por sus esposos, hermanos, padres e hijos. “Esto nunca ha ocurrido en Cuba. El movimiento se llamaba en el principio las ´Esposas, hijas y madres de los 75´, después se llamó ´Las Damas de Blanco´”[10], comenta el comienzo de una de las agrupaciones independientes más importantes en Cuba, de la cual, fue una de las fundadoras. “Las Damas de Blanco” se visten de blanco y llevan una flor en la mano, representando paz y amor. Entonan canciones y consignas, sobre todo patrióticas, ésas, que se coreaban los cubanos en la lucha por independencia. “Las Damas de Blanco” obtuvieron varios reconocimientos a su esfuerzo en la contienda por derechos humanos en Cuba, otorgadas de parte del Parlamento Europeo y la organización “Human Rights First”[11], entre otros.

Una gran incertidumbre

En 2008 Miriam anunció su retiro de “Las Damas de Blanco”, con la finalidad de dedicarse principalmente a escribir y para apoyar a su esposo, quién acababa de salir de prisión debido a su estado de salud y falleció en 2013 en España. Miriam siempre ha estado contra las medidas económicas que tomó Cuba, las señala como inefectivas y como las herramientas que el Gobierno Cubano utiliza para pretextos que obstaculicen y cierren las posibilidades de los cubanos. A principios del nuevo milenio, Miriam participó en una audiencia del Comité de Relaciones Exteriores del Senado de los EUA en Washington, con el propósito de debatir sobre las medidas del presidente Obama. Durante aquella época se dedicaba a las conferencias con el fin de promover la apertura del mercado cubano. “Miguel Díaz Canel y su grupo - si ellos no abren realmente este país, la planificación central acaba con toda iniciativa. Hay que reconocer los mecanismos del mercado”, subraya Miriam la necesidad del cambio. En la actualidad Miriam coopera con el portal independiente “Cubanet” y se dedica a su blog “Reconciliación Cuba”[12]. Miriam vislumbra el futuro de Cuba con una gran incertidumbre: “Es muy preocupante que Díaz Canel [el presidente actual de Cuba] se va hacia atrás, no adelante. Dice que son servidores públicos, deben de promover a los cubanos, darles oportunidad y participación. Es el gran reto. Cuba va a ser un país quebrado si sigue así, es cada vez peor. Va a ser un país de frustrados, que no se pudieron ir, de tontos que se quedaron o de ancianos, lamentablemente”, cierra la entrevista con apelación al cambio urgente de la dirección del sistema económico en Cuba.

 

[1] “Movimiento 26 de Julio” fue una organización política y militar cubana creada en 1955 por un grupo de revolucionarios dirigidos por Fidel Castro. Más información aquí: https://www.ecured.cu/Movimiento_26_de_Julio

[2] Revolución Cubana surgió en los años cincuenta y significó derrota del Gobierno de Fulgencio Batista y comienzo del Gobierno comunista de Fidel Castro el 1 de enero 1959. Más información aquí: https://mihistoriauniversal.com/edad-contemporanea/revolucion-cubana/

[3] Página oficial de la “Asociación de los Jóvenes Rebeldes” aquí: http://www.somosjovenes.cu/articulo/asociacion-jovenes-rebeldes-ajr

[4] Oscar Espinosa Chepe era un economista reconocido en Cuba, fue uno de los 75 opositores detenidos en marzo de 2003 y condenado a 20 años de prisión por atentar “contra la soberanía y la integridad de la sociedad socialista”. Más información: https://elpais.com/internacional/2013/09/23/actualidad/1379964511_494548.html

[5] Más información sobre “Comité Central de Cuba” aquí: https://www.ecured.cu/Comit%C3%A9_Central_del_Partido_Comunista_de_Cuba

[6] El “periodo especial” es el nombre para la época de crisis económica en Cuba en los años 1990. Más información: https://www.elnuevodiario.com.ni/internacionales/491009-cuba-economia-periodo-especial/

[7] Oswaldo Payá Sardiñas era opositor del régimen cubano, nominado al Premio Nobel de la paz cinco veces. Murió en el año 2012 en un accidente en el coche. Más información: http://www.oswaldopaya.org/es/sobre-oswaldo/

[8] Más información sobre el movimiento Sociedad Manuel Márquez Sterling: https://www.cubanet.org/htdocs/CNews/y09/mayo09/29_C_2.html

[9] El listado de los prisioneros de la conciencia de la “Primavera Negra” aquí: https://www.cubaencuentro.com/cuba/temas/especial-primavera-negra-2003-2011/listado-de-condenados-del-grupo-de-los-75-sentencia-y-ubicacion-actual-258471

[10] “Las Damas de Blanco“ es un grupo de mujeres de Cuba que luchan por la liberación de sus familiares encarcelados por la falta de libertades políticas en Cuba. Más información aquí: http://www.damasdeblanco.com/

[11] Más información sobre los reconocimientos de las “Damas de Blanco” aquí: https://www.diariolasamericas.com/opinion/merecido-reconocimiento-damas-blanco-n4122362

[12] La página oficial del blog de Miriam Leiva “Reconciliación Cuba”: https://reconciliacioncubana.wordpress.com/

*** Česká verze ***

„Budoucnost Kuby je jeden velký otazník, už jsme si protrpěli své, nevěděli jsme, co se stane s Kubou až zemře Fidel Castro, ale neposunuli jsme se ani o kousek dál,“ uvádí k současné situaci na Kubě Miriam Leiva, jedna ze zakladatelek hnutí za práva kubánských vězňů „Dámy v bílém“.

Zoologická zahrada u nás doma

Miriam Leiva se narodila 5. dubna 1947 ve Villa Claře v Kubánské republice. Miriam měla šťastné dětství. Otec byl veterinář a když byla Miriam ještě dítě, měli doma spoustu zvířat: „Zemědělci platili mému otci zvířaty, měli jsme doma takovou malou zoologickou zahradu,“ vzpomíná Miriam na spokojené dětství. Když jí bylo 9 let, v roce 1956, emigrovala kvůli ekonomické krizi a politické situaci se svými rodiči do Spojených států amerických (USA), kde se rychle naučila anglicky. Její otec byl aktivním členem „Hnutí 26. července“[1] v USA a když se k nim roce 1959 dostali zprávy o pádu režimu Fulgencia Batisty[2] na Kubě, vrátili se do své vlasti. Po návratu na Kubu Miriam pokračovala ve studiu jazyků, kde se mimo angličtiny učila češtinu. Z důvodu nedostatku překladatelů do českého jazyka na Kubě byl otevřen intenzivní kurz, do kterého Miriam přijali. Následně začala pracovat jako tlumočnice pro Polytechnický ekonomický odbor a doprovázela české techniky při jejich oficiálních návštěvách Kuby. Miriam byla od mala ovlivněna revolučními idejemi a stala se členkou „Asociace mladých odbojníků“ [Asociación de los Jóvenes Rebeldes][3] a podporovala kubánské milice.

Ředitelství socialistických zemí

Jelikož Miriam vyrůstala v rodině s ideologií Kubánské revoluce, automaticky se v dospívání účastnila dobrovolných prací. „Podle mě ale nebyly v ničem užitečné, nebyly produktivní. Navíc jsme tam vždy měli hlad, 15 dní v kuse,“ vzpomíná Miriam na brigády. Netrvalo dlouho a Miriam vstoupila do „Unie mladých komunistů“ [Unión de Jóvenes Comunistas], avšak na konci 70. let si Miriam začala uvědomovat, že ne vše, co si myslí, může říct nahlas. V té době doprovázela delegaci českých lékařů, kteří byli na Kubu pozvání Ministerstvem zdravotnictví, současně také studovala Politické vědy. V roce 1971 začala pracovat na Ministerstvu zahraničních věcí Kubánské republiky pro „Ředitelství socialistických zemí“ [Dirección de los países socialistas]. Na starosti měla vzájemné vztahy s Maďarskem a později s Východním Německem. V té době Miriam vstoupila do „Komunistické strany Kuby“. Miriam hodně cestovala, doprovázela zahraniční i kubánské vyslance a politiky na misích. Následně byla povýšena na vedoucí „Ředitelství afrických zemí“ [Dirección de los países africanos] a měla na starosti vztahy se zástupci Somálska, Etiopie nebo Džibuti. Celkem pro ředitelství pracovala čtyři roky. V roce 1975 se provdala za ekonoma Oscara Espinosu Chepeho[4], který řídil Ekonomický odbor spolupráce s Maďarskem, Československem a Jugoslávií. Oscar Espinosa měl časté rozepře s režimem za své názory o ekonomických nástrojích státu a byl obviněn z hanění osoby prezidenta Fidela Castra. „ Oscar vedl poradenskou kancelář pro ekonomické záležitosti Fidela Castra, ale otevřeně vyjadřoval svůj nesouhlas s nastolenou strategií: ´Jak je možně, že zakázali všechny živnostníky? Proč zavřeli Úřad pro státní audit, kdo bude kontrolovat státní finance? Proč zrušili fungující bankovní systém?´“ popisuje Miriam příčiny problémů svého manžela s Fidelem Castrem.

Zadrženi

Kvůli otevřené kritice režimu přemístili manžela Miriam do zemědělského sektoru, zatímco Miriam vyslali na zahraniční misi. Nakonec systém svolil a manželský pár mohl společně reprezentovat Kubánskou republiku na Velvyslanectví v Jugoslávii, i když Miriam nabídli pracovní místo neodpovídající jejím dosavadním zkušenostem a vzdělání – tajemnice Komunistické strany Kuby. V roce 1987 navštívili Kubu, ale když se chystali vrátit se do Jugoslávie, Státní bezpečnost zadržela Oscarovi Espinosovi cestovní pas a nedovolila mu vycestovat z Kuby. „Byla to těžká situace, musela jsem sama na mé vlastní náklady vycestovat do Jugoslávie a tam zabalit naše věci. Vzpomínám si, že jsem se strašně bála o Oscara,“ vybavuje si Miriam se smutkem. Jelikož chtěl mít Castrův režim jejího manžela plně pod kontrolou, přemístili ho do Národní banky Kuby a zakázali mu jakýkoliv kontakt se zahraničím, Miriam mezitím udržovala kontakty se svými kolegy z Ministerstva zahraničí. V roce 1992 ji nabídli post zástupkyně ministra zahraničních věcí, což ale nakonec nebylo schváleno „Ústředním výborem Komunistické strany Kuby“[5]. Miriam popisuje důvod odmítnutí pracovního místa: „Nařídili mi, abych se okamžitě rozvedla, protože nemůžu vykonávat důležitou funkci a být vdaná za kontrarevolucionáře.“ Brzy obvinili Miriam z šíření protirevoluční a propagandy a musela se dostavit „na kobereček“ před Ministra zahraničních věcí, který ji sdělil: „´Pokud takto budeš smýšlet dál, nemůžeš už pracovat na ministerstvu´. Tak jsem odešla, z důvodu politické nedůvěryhodnosti,“ dodává Miriam.

Kubánské černé jaro

Miriam má v živé paměti, kdy se během „speciálního období“ [periodo especial][6] potýkali nejen s ekonomickou krizí, ale i s potížemi v osobním životě, k čemuž Miriam dodává: „Nikdo se s námi nebavil, často k nám chodila policie, lidé se báli nás jenom pozdravit, sousedi, ale i naše rodina. Byli jsme obklopeni donašeči a každou chvíli předvoláni Státní bezpečností.“ Na začátku 90. let se Oscar začal věnovat opozičním aktivitám jako nezávislý novinář, Miriam až kolem roku 1995, když se začala zajímat o problematiku lidských práv a smír v kubánské společnosti. Miriam je signatářkou politického projektu proti komunistické vládě „Varela“, jehož podněcovatelem byl opoziční politik Oswaldo Paya Sardíňas[7]. Cílem projektu byly politické a ekonomické reformy na Kubě, o kterých Miriam intenzivně psala ve svých článcích. V roce 2001 se s ostatními novináři podílela na vzniku nezávislé organizace „Sdružení novinářů Manuela Márqueze Sterlinga“ [Sociedad de Periodistas Manuel Márquez Sterling][8]. Sdružení usilovalo o vytvoření prvního nezávislého časopis vydaného na Kubě. “Kubánská vláda se nechala slyšet, že to nikdy nedopustí, že nás potlačí a zavře do vězení,” popisuje Miriam. První číslo časopisu „Z Kuby” [De Cuba] vyšlo v prosinci roku 2002. V magazínu se nacházel ekonomický oddíl, který editoval Oscar Espinosa Chepe a zahraniční sekce pod vedením Miriam. Časopis se velmi rychle rozšířil po celé Kubě a představoval velký úspěch pro kubánské disidenty. Navíc odrážel tehdejší náladu ve společnosti – nespokojenost lékařů, novinářů a umělců. V únoru 2003 vyšlo druhé vydání časopisu, které už vyprovokovalo vládu k reakci. Mezi 18. a 20. březnem 2003 státní orgány tvrdě zasáhly proti všem oponentům. „Odvlekli 75 oponentů na výslech, později je odsoudili k odnětí svobody. Mezinárodní organizace je okamžitě označily za ´vězně svědomí´. Někteří byli odsouzeni k trestu odnětí svobody ve výši 28 let, můj manžel Oscar Espinosa ve výši 20 let,“ vzpomíná Miriam na události „Kubánského černého jara“ [Primavera Negra de Cuba][9].

Dámy v bílém

Během „Kubánského černého jara“ poslala Státní bezpečnost manžela Oscara do 900 kilometrů vzdáleného vězení „Kombinovaná věznice“ [El Combinado] v Guantánamu. „Zabarikádovali celou naší ulici, vpadli k nám domů a všechno si odnesli, vše převrátili vzhůru nohama. Policie s sebou měla naše sousedy jako svědky,“ komentuje Miriam okamžik, kdy byl zadržen její manžel. Oba je obvinili ze spolupráce s imperialismem – zrovna když probíhala domovní prohlídka, přišel jim domů fax od Reportérů bez hranic, který policie vzala jako důkazní materiál. Zabavili jim celoživotní úspory z Jugoslávie, auto a sbírku známek. Miriam zůstala na svobodě a začala se stýkat s ostatními manželkami vězňů z Kubánského jara. Vídaly se vždy u někoho doma, kvůli odposlouchávání se nemohli bavit přes telefon. „Scházely jsme se, abychom si vyměnily informace, nejen o zavřených mužích, ale celkově o tom, co se na Kubě zrovna dělo,“ vysvětluje Miriam důvod schůzek. Ženy se postupně seznamovaly, zvaly k sobě další a společně se modlily za životy svých otců, synů a manželů. „To se na Kubě ještě nikdy předtím nestalo. Hnutí se na začátku jmenovalo ´Ženy, dcery a matky 75 zadržených´, později ´Dámy v bílém´ [Las Damas de Blanco][10],“ popisuje Miriam začátek jednoho z nejdůležitějších nezávislých hnutí na Kubě, jehož je spoluzakladatelkou. „Dámy v bílém“ se oblékají do bílé barvy a v ruce drží květinu jako symbol lásky a míru. Často zpívají národní písně, hlavně takové, které se zpívaly během bojů z a nezávislost Kuby. Hnutí obdrželo několik mezinárodních cen a uznání za úsilí v boji za lidská práva na Kubě, mezi nimi například ocenění od Evropského parlamentu nebo organizace „Human Rights First“[11].  

Jeden velký otazník

V roce 2008 se Miriam opustila hnutí „Dámy v bílém“ a začala se věnovat hlavně psaní a svému manželovi, který byl propuštěn z vězení kvůli špatnému zdravotnímu stavu. Oscar Espinosa Chepe zemřel v roce 2013 ve Španělsku. Miriam nikdy nesouhlasila s metodami řízené státní ekonomiky, označuje je za neúčinné a za nástroj kubánské vlády, který znemožňuje Kubáncům mnohé příležitosti. Na začátku nového tisíciletí pozvali Miriam na seminář „Rady zahraničních otázek“ do Senátu USA ve Washingtonu, kde diskutovala o ekonomických nástrojích s tehdejším prezidentem USA Barackem Obamou. V tomto období se věnovala hlavně konferencím a přednáškám o nutnosti postupného otevírání kubánského trhu. „Miguel Díaz Canel [současný kubánský prezident] a jeho skupina – pokud oni doopravdy neuvolní naši ekonomiku, centrální plánování zašlape jakoukoliv občanskou iniciativu do země. Je potřeba respektovat mechanismy trhu,“ zdůrazňuje Miriam. V současnosti spolupracuje s nezávislým deníkem „Cubanet“ a pracuje na svém blogu „Smíření na Kubě“ [Reconciliación Cubana][12]. Miriam pochybuje o budoucnosti Kuby: „Velmi mě znepokojuje, že Díaz Canel je zpátečnický, nehledí dopředu. Říká, že slouží lidu, měl by tedy podporovat kubánskou společnost, dát jim příležitost podílet se na kubánské ekonomice. Je to veliká výzva pro nás pro všechny. Jinak se z Kuby stane země frustrovaných, kteří nemohli odejít, země hloupých, kteří zůstali a starých. Bohužel,“ uzavírá Miriam žádost o rychlé změny v ekonomickém řízení Kuby.

 

[1] Více informací o Kubánské Revoluci naleznete zde: https://zoommagazin.iprima.cz/historie/pravnik-fidel-castro-vladl-kube-jako-diktator-pul-stoleti-ted-je-posmrti-zemre-i-revoluce

[2] Generál Fulgencio Batista y Zaldívar (16. ledna 1901–6. srpna 1973) byl kubánský voják, politik a diktátor. Více informací zde: http://orientalismus.cz/texty/Batista.html

[3] Oficiální stránky „Asociace mladých odbojníků“ zde: http://www.somosjovenes.cu/articulo/asociacion-jovenes-rebeldes-ajr

[4] Oscar Espinosa Chepe byl uznávaným kubánským ekonomem, zadrženým během „Kubánského černého jara“ v roce 2003. Více informací zde: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/kubansky-disident-obrat-cechu-je-pro-nas-bolestny/r~i:article:608951/

[5] Více informací o „Ústředním výboru“ naleznete zde: https://www.ecured.cu/Comit%C3%A9_Central_del_Partido_Comunista_de_Cuba

[6] Období počátku 90. let na Kubě se také nazýváno „Speciálním obdobím“ [Periodo especial]. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.politicaexterior.com/articulos/politica-exterior/cuba-la-peor-crisis-desde-los-anos-noventa/

[7] Oswaldo Paya Sardíñas byl kubánským aktivistou za lidská práva. Více informací ve španělském jazyce zde: http://www.diariodecuba.com/etiquetas/oswaldo-paya-sardinas.html-0

[8] Více informací o „Sdružení novinářů Manuela Márqueze Sterlinga“ zde: https://www.cubanet.org/htdocs/CNews/y09/mayo09/29_C_2.html

[9] „Kubánským černým jarem“ se označují události v březnu 2003 na Kubě, kdy bylo odsouzeno k odnětí svobody 75 politických oponentů, novinářů, umělců atp. Více informací zde: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1184485295-kubanske-jaro/205542155040002/

[10] „Dámy v bílém“ je občanské hnutí s cílem podporovat rodiny s politickými vězni na Kubě: Více informací ve španělském jazyce: https://web.archive.org/web/20070311054221/http://canf.org/2005/1es/noticias-de-Cuba/2005-may-05-otorgan-premio.htm

[11] Více informací o mezinárodním ocenění hnutí „Dámy v bílém“ zde: https://www.diariolasamericas.com/opinion/merecido-reconocimiento-damas-blanco-n4122362

[12] Oficiální stránka blogu „Smíření na Kubě“ Miriam Leivy: https://reconciliacioncubana.wordpress.com/