André Lenard

* 1940

  • „Mě to zajímalo, bezpečně, protože já když jsem jezdíval do Československa, jednou si na mě počkali, když jsem vycházel z nějaké PeZetky, jméno si nepamatuji, tak si na mě počkali nějací dva pánové. Jeden se představil jako major a druhý byl poručíkem vtedy, že si chtějí se mnou povykládat. Já žádné vojenské ani firemní tajemství neznal, tak jsem říkal: ‚Proč ne?‘ Ten pan major, kterého jméno už nepamatuji, byl vzdělaný, mluvil dobře francouzsky a bavili jsme se o ekonomice. Já dával rady, nevím, jestli byly socialistické, jako přijatelný, a říkal jsem: ‚Vy Češi platíte za půjčky podstatně vyšší cenu než Maďaři. A Maďaři jsou dva nebo třikrát víc zadluženi než Československá republika. Vy byste si měli udělat, například jako to dělají Maďaři, vizitní kartu, vybrat nějakého bankéře, který umí řeči a prostě se stýkat se západními bankéři.‘ Ten Maďar, jehož jméno jsem neznal, byl kamarád s Rockefellerem a tak. A to strašně pomáhá. No, takovéhle tajemství, což byl můj výmysl, jsem mu říkal.“ (A jak to pokračovalo?) „Nakonec to bylo strašně nepříjemný, protože vždycky když jsem přišel do toho Intercontinentalu, druhý den telefon: ‚Chceme si s vámi popovídat.‘ A nakonec to skončilo tak, to bylo před Sametovou revolucí, těsně. To už ten major nebyl, to už ten poručík, který si říkal Beneš, se stal majorem a byl to hulvát, jináč. Majora bych snesl. Říkal: ‚Pane Lenarde, už toho máme dost, už je načase, abyste něco pro nás udělal. Československou kolonii v Praze.‘ Já neznám žádnýho Čecha, ani teď neznám. A já jsem řekl: ‚Promiňte, to je průser, protože mi už vízum nedají a já už do východní Evropy, včetně Československa, už nebudu moct sem jezdit.‘ Chvála Bohu, přišla v listopadu Sametová revoluce. V lednu v 90. jsem znova přiletěl a znova zvoní telefon a znova pan Beneš mě chce vidět. Já mu říkám: ‚Pane Beneši, vy nečtete noviny? Vy se nedíváte na televizi?‘ A on říká: ‚Promiňte, že vás vyrušuji. Já jsem se chtěl jenom zeptat, jestli nemáte pro mě nějaké zaměstnání.‘“

  • „My jsme bydleli, zpočátku byli jsme, já bych řek, mezi skoro prvními společnostmi, co se integrovaly jako reprezentační office v Moskvě. Banka vtedy nemohla být jako banka akreditovaná, tak banka založila obchodní společnost a byli jsme akreditovaní jako obchodní společnost. Banky byly až potom. Takže zpočátku to bylo strašně zajímavý, protože jsme tam měli taky kvazi monopol. Já jsem představoval nejenom francouzský průmysl, ale Bank of America, Univer a takové firmy, takže to bylo strašně zajímavý. Měl jsem sekretářku, ta podle mě byla minimálně kapitánem KGB, a šoféra, ten na tom byl níž. Oba dva milí, inteligentní, ale jak jsem říkal: ‚Ten ruský charakter je takový, jako říkal vždycky Sáša.‘ Jemu jsem přinášel dárky a on mě měl rád a já jeho vlastně taky. Ale kdybych něco udělal, tak on by mě udal a do vězení by mi nosil pomeranče, protože mě měl rád. To je ten ruský charakter. My jsme, tedy my Francouzi, buď máme rádi nebo nemáme rádi. Češi jsou taky tak trochu, myslím. Ale v Rusku můžete mít někoho rád a prostě ho klidně udáte, protože udělal něco protistátního a on se zapřísahal tomu KGB, že to musí udat.“

  • „Vzpomínám si dobře a to vlastně náhodou, protože vtedy jsem byl málo po svatbě a chodili jsme ven, protože jsme byli mladí, do restaurací a do barů a do tanečních. Vrátil jsem se okolo půlnoci domů s manželkou, zapnul jsem rádio a slyším reportáž o tancích v Praze. A já jsem si říkal ‚To je divný, že teď vzpomínají druhou světovou válku.‘ Vůbec mi to nešlo do hlavy. No, potom jsem se zaposlouchal a uvědomil si, že Rusové přátelsky nás přišli osvobodit.A potom, právě v tý době, chudáci ti Češi, co byli na prázdninách ve Francii, se nemohli vrátit, protože hranice byly zavřený, tak jsem tam viděl takový pár. Měli na chodníku namalovanou československou vlajku, klučina hrál na kytaru, holka zpívala české písničky, tak jsem jim tam něco dal a pozval jsem je na večeři. Roky potom tady jsem se zabýval financováním hotelů. Překladatelka přijde ke mně a ‚Vy si na mě nevzpomínáte?‘ Pro mě už starší paní. A to byla ta holka, co tam zpívala.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 31.03.2023

    (audio)
    duration: 01:13:42
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    V Praze, 01.04.2023

    (audio)
    duration: 29:06
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Získal jsem českou státní příslušnost, tak se tu cítím jako doma

Dobová fotografie, André Lenard v roce 1958
Dobová fotografie, André Lenard v roce 1958
photo: archiv pamětníka

André Lenard se narodil 21. února 1940 v Paříži. Jeho maminkou byla Češka Helena Lenardová ze známé vizovické rodiny výrobce slivovice Rudolfa Jelínka a otcem polský doktor ekonomie Roman Lenard, který zemřel na samém konci války. Jedním z prvních repatriačních vlaků se v říjnu 1945 André s maminkou vrátili do Vizovic, kde André začal chodit do 1. třídy. Ačkoli se velmi rychle naučil česky, našel si kamarády a zvykl si na nové prostředí, v roce 1949 se s maminkou stěhovali znovu. Jelínkova pálenice byla znárodněna a z bytu nad továrnou se museli vystěhovat. Maminka se narodila a prožila svá mladá léta v Bratislavě, odjeli tedy tam. André v Bratislavě vystudoval gymnázium, odmaturoval a došlo k dalšímu stěhování, do Paříže. Musel se znovu naučit francouzsky, najít svoje místo v novém prostředí a začít pracovat. Po jistých peripetiích se mu podařilo nastoupit do prestižní francouzské banky Paribas, a jelikož mluvil několika cizími jazyky, celý profesní život bankéře se věnoval kontaktům se zeměmi východní Evropy. V 70. letech pracoval v Moskvě, po třech letech se vrátil a zastupoval různé světové bankovní domy. V pozdějších letech, kdy už byl na volné noze, se věnoval financování hotelů v Praze a Bratislavě. V roce 2023 žil střídavě ve Francii a v Praze. V březnu téhož roku získal českou státní příslušnost.